ln94207_85

ln94207_85

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-3
Genreperson_interv
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Nebezpečné povolání: spisovatel a diplomat

Naslouchání Abelu Possovi Pavel Šrut Bylo krásné brzké odpoledne. Lehounce pršelo.

Na zápraží rezidence argentinského velvyslanectví důstojně vyšly dvě kočky, také krásné. Kocourovi jsem dal jméno Lobkowicz a kočce říkáme Lady Hamiltonová, řekl pan velvyslanec a pozval nás dál.

Místo přijímacího salonu si moje spolužačka zvolila terasu s výhledem na moknoucí zahradu. Bylo to od Blanky Stárkové rozumné. Úvahy, myšlenky, obraznost a temperament diplomata a spisovatele pana Abela Posse potřebují prostor. A můžeme tu kouřit.

Blanka Stárková je překladatelka a (skvěle) přetlumočila do češtiny knihu Psi z ráje, jeden ze tří ve světě známých a ceněných románů našeho hostitele. Ostatně chystá se přeložit i Daimóna, další román z cyklu, jemuž ve Španělsku říkají trilogie objevení Ameriky.

Pan Abel Posse (narozen 1936 v Cordóbě) si vybral dráhu diplomata. Po Paříži, Bonnu a Moskvě je od podzimu roku 1990 velvyslancem své země v Praze.

Abel Posse je spisovatel. Významný představitel latinoamerické prózy či přesněji její evropštější odnože, reprezentované jmény J. L. Borges, Ernesto Sábato, Julio Cortázar - a Abel Posse. Přišli jsme si pro rozhovor za spisovatelem. Ptali jsem se. Ale naše otázky byly jako svodidla pro řidiče, který po své silnici jezdí i potmě; bezpečně, přesně, bez diplomatických kliček - a bez potřeby imunity. Proto jsem zde svodidla otázek vynechal. Zůstala jen trasa našeho povídání a naslouchání. Tady je...

O Praze Praha je město hodné obdivu. Vždy jsem žil z nostalgie zpětné vzpomínky na města, v nichž jsem delší dobu pobýval, na Moskvu, Limu, Paříž, Benátky - a vím jistě, že Praha poznamená. Je jako Benátky uměleckým dílem sama o sobě, ne tím, co uchovávají její muzea. Skutečnost, že se mohu jako vyslanec své země stát svědkem její dnešní historické proměny, považuji za privilegium, za šťastnou trefu, a vím, že Prahu budu vždycky znovu v sobě potkávat...

O barrandovské rezidenci Ten dům postavil strýček pana prezidenta Havla, muž, který stvořil československou kinematografii. Každý film dokončený v Ateliérech Barrandov se slavil právě v téhle vile. A byly to vskutku zářivé roky - a hvězdný čas takových hereček jako Adina Mandlová a Lída Baarová. Adina Mandlová tu bydlela, tamhle v tom bazénku se koupala... Myslím, že obě se těšily z oprávněné slávy a musela to být i veselá děvčata. Tento dům zažil kus zajímavé historie a volný umělecký duch tu stále pobývá.

Jsem si jist, že Franz Kafka by tady nenapsal ani řádku...

Po roce 1948 došlo ke konfiskaci a od padesátých let je vila rezidencí argentinského velvyslanectví. Prohlašuji, že o původní Havlův nábytek a zařízení pečujeme s uznáním a láskou. Nyní se nemovitost vrátila do rukou pana prezidenta Havla - a ten by naštěstí velkoryse přehlédl, i kdybych tu náhodou něco rozbil...

O nepatrných věcech Argentinu mi v tomto domě připomíná pár kousků nábytku, všechny obrazy a fotografie na stěnách a především moje knihy. Vždycky cestuji světem s nákladem asi čtyř a půl tisíce knih. Je to jediná existenční vazba, protože jinak vedu cikánský život. Z jedné diplomatické štace na druhou provázejí knihy, psací stůl a na dně jeho zásuvky červená pastelka, knoflík od košile, kterou jsem snad ani nikdy nenosil, jakési telefonní číslo z Moskvy roku 1967 ... roz. To vytváří kontinuitu člověka, tyhle nepatrné věci.

O husím brku Mám dva starobylé word-processory. Jeden z roku 1917 a druhý z roku 1919. Vlastnoručně jsem si je natřel jasnými, tropickými barvami. Ale na psacím stroji píšu jen některé články. Své romány píšu rukou, jen výjimečně něco naťukám rovnou do stroje. Psát beletrii na počítači mi připadá velice zrádné. Počítač enormní schopnost chrlit papír. Rychlost literatury je něco jiného než rychlost stroje. Pro psaní poezie je ideální husí brk. Husí brk a poezie mají stejnou rychlost. Básník, který píše verše na počítači, překračuje podle mne povolenou rychlost husího brku. Ovšemže je práce s word-processorem pohodlnější, účelnější.

Ale literární proces vyžaduje určitou pomalost...

O poezii Velice si vážím poezie. Poezie uchovává intimní vědomí světa. Je v velká síla pravdy, protože působí jako protisíla - stále přežívá v ničivých orgiích masmédií, zvláště televize. Síla poezie spočívá v tom, že , co je život, že uchovává legitimní vědomí života. Stále je nejjistějším dokladem a zprávou o životě, o lásce, o smrti, o víře a touze, o metafyzickém strachu, o složitosti lidské existence. Pro mne poezie nepřestává být, čím kdysi byla - nejvyšší vědou. A navíc je i nejskvělejší laboratoří jazyka. Z pak čerpají výrazové prostředky další literární žánry - a například próza takového Hermanna Brocha nebo Jorge Luise Borgese dosahuje stejných vrcholů jako nejvyšší poezie.

Mám-li mluvit o sobě, i jsem se snažil ve svých třech románech stvořit básnický jazyk, abych objevil nový prostor, jiný, než je pouhé vyprávění nebo tlumočení historického textu. Snažil jsem se odhalit poetickou podstatu určité historické skutečnosti. Vytvořit jazyk, který by historii vyprávěl jinak.

O literatuře a tajných láskách Podle mne by literatura měla být něco marginálního, tak trochu na okraji, jako láska. V chodu společnosti je láska něco marginálního. Například muž, který pracuje v nějakém velkém podniku, se zakouká do sekretářky ve stejném podniku a začnou se scházet v nějaké kavárničce stranou od toho úřadu. Potom, jak jde čas, najdou si pro schůzky nějaký malý diskrétní hotel stranou na kraji města. Tady tráví ukradené marginální hodiny, ale ty jsou obecně nejlepšími, nejplnějšími hodinami našeho života. Asi jako v dětství: nejlepší a nejplnější čas byl ten, kdy jsme byli za školou, kdy jsme neseděli ve školní lavici. Hodiny v zahradách, hodiny na výpravách a průzkumech půd starých domů a zavřených komnat. Hodiny, kdy jsme unikali z domu do ulic - dotknout se mystéria města... To nejdůležitější v našem životě je vždycky tangenta, místo doteku. Právě v tomto styčném bodu žije literatura. V setkání citů... v ohnisku i na marginálním okraji historie a každodenního života.

Evita: o právě dokončeném románu (Faktografická vsuvka: Juan Domingo Perón (1895 - 1974), argentinský politik, generál a prezident. Na vrcholu slávy v letech 1946 - 1955 byl autoritativním vůdcem a zároveň populistickým představitelem svérázného sociálního reformismu. Jeho žena Eva Perónová se stala pro své charisma a charitativní aktivity idolem Argentiny a fenoménem, jenž přerostl hranice státu. Zemřela ve třiatřiceti letech.) Na román-biografii Evity Perónové jsem myslel řadu let. Mluvil jsem s lidmi, kteří ji osobně znali, zvláště v tom neznámém období života, kdy byla herečkou. Byla to velká, výjimečná, zvláštní žena. V krátkém čase, jenž byl vyměřen, prožila tři životy. Herečka, umělkyně, žena politiky a moci a zároveň člověk s absolutním odporem k moci. Její snaha porozumět a pomáhat prostým lidem měla religiózní rozměr, avšak zcela laický, od sebe oproštěný, a přitom naplňující celý její život. Pracovala dvacet hodin denně, stále byla ve styku s lidmi a jejích 35 tajemníků odepisovalo ve dne v noci ve třech směnách na dopisy a nejneočekávanější žádosti. Někdo ji prosil, aby mu obstarala zubní můstek, jiný chtěl berle, místo v úřadě, cokoli si můžete představit. Evita totiž pochopila, že vláda jejího muže tíhne k moci a skutečná realita země je na okraji Perónova zájmu. Proto se také zasazovala o práva žen. To bylo v Latinské Americe něco naprosto revolučního! Dokonce se podařilo prosadit volební právo žen ve stejné době, kdy k tomu došlo ve Francii a v Anglii. Přitom nebyla feministka, trvala na tom, aby žena ani ve veřejném a pracovním životě neztratila svou ženskost. A co mne jako romanopisce zvláště přitahuje - byla to osobnost velmi komplikovaná a záhadná. Ve své knize se především snažím vyhledat styčné body mezi šerem tajemství jejího osobního života a světlem jejího života veřejného.

O ženách Žena a téma ženy přitahuje neustále, neboť si myslím, že mužský svět je v úpadku, je vyčerpaný, je světem destrukce přírody, stupidní moci a obecné krize. Ano, myslím si, že jsme na konci cyklu, tato společnost víc nemůže, je vyčerpaná a čeká jen na velkou změnu, k níž bezpochyby dojde. A v této změně přítomnost a podíl ženy jako nositelky pravých hodnot života, země a dítěte bude mít podle mého názoru největší důležitost a váhu.

O povaze spisovatele Myslím si, že k tomu, aby se člověk stal spisovatelem, potřebuje mít podobné vlastnosti jako žena, která se rozhodne být striptérkou. Tedy jistý nedostatek studu, určitou drzost, schopnost dělat něco ne zcela přirozeného. Jemní lidé, velmi jemní, ti nepíšou. Spisovatel musí být jaksi surový, nestoudný - a díky své drzosti a někdy téměř nedostatku dobrého vkusu - může vytvořit něco nového, co ještě nebylo vyřčeno. Proto je dobrý spisovatel plný napětí, protikladů, dvojznačností.

Je mužem i ženou, prosťáčkem i vládcem, je intelektuální i emocionální, racionální i iracionální ...

Pokud literatura je aspoň trochu vyjádřením lidského údělu, zřejmě to nejlepší, co spisovatel může udělat, je pěstovat v sobě všechny ty své dvojznačnosti a protiklady. Pokud to dokáže, musí obývat propadliště i výšiny své osobnosti. Pro mne je absolutním spisovatelem Shakespeare. Shakespeare byl velký básník s výjimečným darem ovládnout jazyk - a zároveň nesmírný znalec lidské duše a údělu. Freud mu musel závidět.

O plukovnících a Puškinovi Na jednom z mých prvních diplomatických postů, v Peru, uprostřed nudy nějakého diplomatického koktejlu, přistoupil ke mně obrovitý tlustý muž v uniformě: sovětský vojenský přidělenec, plukovník, hlava jako korbel piva, tučný zátylek ... Začal jsem něco mluvit - a najednou jsem zjistil, že si povídáme o Dostojevském, o Aljošovi Karamazovovi, o Raskolnikovovi. Ach, Puškina snad ani nelze do jiného jazyka přeložit, povzdechl si ten plukovník, který sem přišel z nejstrašnější sovětské posádky - a si uvědomil, že literatura je veliký univerzální dům, společný komunikační most, zázrak, který dokáže víc než politika.

Spisovatel a diplomat Nikdy jsem nechtěl být spisovatelem z profese. Nikdy, ani potom, co se knihy staly známými. Krátký čas jsem se živil jako advokát, než jsem nastoupil diplomatickou dráhu. Těch třicet let diplomatické kariéry mi umožnilo poznat řadu zemí, řadu rozličných lidí a také různé podoby moci. Vlastnímu psaní věnuji jen ukradené hodiny. Znovu opakuji, je to jako s láskou. Nikdo nevěnuje lásce celý svůj čas. Žádný muž nenechá práce jen proto, že se zamiloval do nějaké slečny. Psaní je pro mne paralelní život - i když hlubší než můj život veřejný, a navíc si myslím, že být spisovatelem z povolání je nebezpečné ...

Spisovatel vždy plnil roli kazimíra. Musí zrazovat i ty ideály, pro které v mládí horlil, zrazuje i své přátele, když se jim vede dobře, musí zrazovat všechno, co se chápe moci. Spisovatel je prostě podivná bytost - a přitom pro společnost velmi potřebná, zvláště dnes, kdy žijeme v ovzduší totalitarismu štěstí a role spisovatele v průmyslových zemích je ke škodě celé společnosti mnohem menší, než by si zasloužila.

Bylo krásné letní pozdní odpoledne. Lehounce pršelo. Na zápraží rezidence argentinského velvyslanectví nás důstojně vyprovodily dvě kočky...


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View