ln94207_79

Berlín - vznětlivý článek německé jednoty

Lidi z Východu jsou směšní, poznáš je na první pohled, říká Západoberlíňan Martin.

Kamila Pojslová, Berlín GRAF Rok poté, co v listopadu 1989 padla berlínská zeď, v době, kdy vstoupila v platnost smlouva o německém sjednocení, se v Berliner Zeitung poprvé objevila karikatura, která se pro pozdější dobu stala zaklínadlem: Zeď je sice pryč, oznamovala kresba, ale zanechala za sebou rozšklebený kráter. Kráter mezi německým západem a východem. Po letošních volbách do Evropského parlamentu, kdy ve východním Berlíně s nečekanou převahou zvítězila postkomunistická PDS, německý tisk prohlásil, že se tato propast ještě prohloubila.

Ti, co v Berlíně nepíší články, ale svoje vlastní životy, mohou oponovat významnými drobnostmi: Že S-Bahn šinoucí se brzy ráno z Alexanderplatzu dál západním směrem (a naopak) kolíbá mačkanici pracantů, kterým tato trasa po čtyřech letech přijde samozřejmá. Že mnohé východní ulice rozeznáte od západních právě jen podle polohy v plánku.

Jak je to s propastí doopravdy - jestli je a kolik měří - vědí přesně snad jen andělé, které na berlínském nebi v roce 1987 odhalil ve svém filmu Nebe nad Berlínem režisér Wim Wenders.

V Berlíně se bourá a staví. Zatímco potulný Ital si sípavým hlasem říká klidně o celých 60 marek za jakoby poslední kusy pomalované berlínské zdi, zatímco squateři - děvčata a chlapci, kteří svobodomyslně obsadili téměř stovku východoberlínských domů - stříkají více červené na šedou omítku a zlořečí konzumu, v Berlíně se bourá a staví.

Sbíječky a majzlíky v berlínských ulicích tepají dějiny. Ra-ta-ta.

Rozbíjejí staré silnice a domy, jako by chtěly staronové německé hlavní město odčarovat ze zakletí Hitlerových, Pieckových, Ulbrichtových a Honeckerových časů. Plány výstavby pro potřeby Spolkového sněmu a vlády, která má do tříapůlmilionové metropole přesídlit do konce tisíciletí, jsou velkolepé. Noviny Berliner Zeitung napočítaly v půlce srpna v berlínském centru 200 stavenišť.

Starosta Eberhard Diepgen přiřkl svému městu přídomek Werkstatt der deutschen Einheit - tedy dílna nebo možná ještě lépe zkušebna německé jednoty.

Berlín je se svou západní a východní částí opravdu jakýmsi Německem v malém. Stejně jako dřív polopaticky znázorňoval rozdělení národa, ale i světa do nepřátelských a navzájem si neznámých bloků, je teď přesvědčivou ukázkou jeho mnohdy ne bezbolestného spojování. Autoři průvodců píší o fascinujícím místě, kde si každý může osahat prolínání Východu a Západu. Jako by vykřikovali: Ještě ne na světové úrovni, a právě proto tak rozkošně živoucí.

V Berlíně se bourá a staví. Porážejí se mnohé lidské osudy a rodí se nové. Pokud je Berlín opravdu dílnou německé jednoty, zdá se, že se Němci rozhodli do lepší budoucnosti prostavět.

Jako třeba Ralf.

Ralf staví a kupuje Osmačtyřicetiletý stavební dělník, Východoberlíňan Ralf Schmidt, již zažil mnohé. Jako dvacetiletý koncem šedesátých let pomáhal při dokončovacích pracích na stavbě televizní věže na Alexanderplatzu. Pamatuje velmi dobře na zděšení Ulbrichtova režimu, když se do kopule věže poprvé opřelo slunce a vykouzlilo na stříbřitém plechu nepřehlédnutelný zlatý kříž nad Berlínem. Před čtyřmi lety Ralfa zaměstnávala firma, která pomáhala bundeswehru demontovat Berlínskou zeď. Betonové díly se pak zužitkovaly při stavbě silnic mezi západním a východním Berlínem. Rozhodnuto je i o Ralfově příští štaci.

Bude zvelebovat Potsdamer Platz, nynější planinu, kterou protínala Zeď a která prý byla ve 30. letech nejrušnějším místem Evropy.

Ralf je pyšný, že si vybral tak šikovné povolání: Zedníci jsou teď velmi potřební, říká. S čím se však ještě nevyrovnal, je fakt, že jako Východoberlíňan vydělá měsíčně kolem 3000 DM, tedy skoro o tisíc méně než dělník v západní části města. To je pro mě důkaz, že město ještě není úplně spojené, dodává s jistou dávkou hořkosti. Stejné je to i s řidiči metra a S-Bahnu. Ti, co mají depo ve východní části, dostávají 80 procent mzdy západních řidičů. To přece není rovnost, že?

Příjmy jsou díky lepším hospodářským výsledkům v západní části vyšší. Krácení platů východním zaměstnancům ve veřejných službách zaštiťuje odborová smlouva.

Ralf přiznává, že jinak nemá důvod si stěžovat. Koupil si hned v prvním roce znovusjednocení zánovní Opel, s nímž jezdí každý pátek na velký nákup do supermarketu. Letos v červenci se deset dnů slunil na italských plážích a navštívil Benátky, které znal dříve jen z filmů.

Přízrak na východě V Lichtenbergu, nejlidnatějším z východoberlínských obvodů, kde žije vedle Ralfa Schmidta 170 000 dalších spolkových občanů, přebývá podle všeho také jeden přízrak ... Když vezmeme vážně názor někdejšího šéfredaktora Německého rozhlasu Bernarda Wördehoffa, který v prestižním týdeníku Die Zeit po volbách do Evropského parlamentu napsal, že Německem obchází přízrak v podobě PDS (Strany demokratického socialismu), pak je nanejvýš pravděpodobné, že zjevení přespává někde na východě Berlína.

Následovnice komunistické SED si při zmíněných volbách v Lichtenbergu připsala 44,6 %, v sousedním Marzahnu 45,7 %, a v Hohenschönhausenu dokonce 46,3 %. I když těmto výsledkům nelze přikládat přílišnou váhu, protože účast voličů je nižší než při volbách do Spolkového sněmu, je podle starosty Lichtenbergu Gottfrieda Muchy evidentní, že role populistické PDS ve východní části Berlína vzrostla.

Nyní se PDS zdá být prostornou platformou, kde se střetávají jak zatvrzelí komunisté, oplakávající staré pořádky, tak čistí oportunisté, stavějící se proti konkrétním důsledkům sjednocení. V neposlední řadě je strana útočištěm mladých levičáků, blízkých hnutí punk, zavrhujících společenství konzumu. To vše zastřešuje postava předsedy PDS Georga Gysiho, vtipného, šarmantního člověka.

Joachim psal a nepíše Bývalý redaktor jednoho východoberlínského vědeckého časopisu Joachim Pampel (52 let) PDS nejen volil, ale dokonce do ní vstoupil. Zalíbilo se mu zjevně jedno z jejích hesel: S námi nestojíte v dešti. PDS otevřela deštník zcela všem, na rozdíl od ostatních stran, které občany až příliš spojené s bývalým režimem NDR nepřijaly.

Spočítat si daně a zorientovat se v současném právním systému - kdepak, to už se lidé jako já nebo ještě starší, nikdy nenaučí, prohlašuje Joachim. Dřív to bylo tak jednoduché, tak průhledné, zato dnes...ech, škoda mluvit.

Ne, není nenávistným nepřítelem jednotného Německa. Je šťasten, že jeho syn studuje medicínu v západním Berlíně a dcery, zdravotní sestry, dobře vydělávají tamtéž. Má spíše pocit, že jeho život napsal nějaký špatný básník. Časopis, v němž pracoval, zanikl. Pozoruje, že jeho odbornost, která byla pro východní vědecko-technický trh dostačující, je v západních podmínkách směšně mělká. Ti, co mají práci, si užívají konzum. Ti, co ji nemají, se užírají nečinností a pocitem nepotřebnosti, dodává.

Kam teď mám jít, když je taková nezaměstnanost a já vlastně nic neumím, ptá se nejen řečnicky. Schoval se tedy pod deštník, který má na špici bodák a v pozadí zatím umně skrytou touhu něco málo zestátňovat, jak se hlásá v tezích PDS.

Nevědí, co očekávali Je to prostě zcela jasné a proklamace zůstanou jen proklamacemi. Po čtyřiceti letech odlišného vývoje není možné očekávat naprostý soulad, říká starosta Lichtenbergu Gottfried Mucha. Funkci zastává jako zástupce Zelených již od roku 1990. Psychiatr, někdejší mluvčí v roce 1989 se zrodivšího disidentského Neues Forum, je svižný, elegantní a vnímavě působící člověk.

Myslím, že lidé vlastně ani nevědí, co očekávali. Chtěli svobodu, chtěli v ruce potěžkávat tvrdou marku, chtěli rychlé sjednocení, ale jako by si neuvědomovali, co to bude znamenat, tvrdí starosta Mucha.

V případě Lichtenbergu, čtvrti, jež zahrnuje sídlo bývalé tajné služby Stasi a kde bydlí řada lidí z někdejších východoněmeckých ministerstev, kteří se náhle octli v novém státě zcela nepotřební, to znamená více než patnáctiprocentní nezaměstnanost typickou pro nové spolkové země. Z někdejších20000 pracovníků lichtenberského podniku Elektrokohle jich po privatizaci západoněmeckým managementem zbylo 2,5 tisíce.

Jeden ze zaměstnanců hovoří o nadutosti západních manažerů: Přišli sem s koženými výrazy a pohlíželi na nás jako na zvláštní bytosti, kterým není radno důvěřovat. Sami tomu přitom houbelec rozuměli.

Někteří pozorovatelé tvrdí, že nezaměstnanost v této čtvrti je ve skutečnosti daleko větší, neboť prý do statistik nejsou uváděny ženy, které se po propuštění dostaly do kategorie žen v domácnosti. Čísla údajně nezahrnují ani nezaměstnané v tzv. předpenzijním věku 55-60 let.

Lidé z PDSjsou prostě všude Pro všechny, kteří mají důvod k nespokojenosti, je zde PDS, čistá opozice, která nenese žádnou zodpovědnost. Lidé od PDS v konkrétních případech vystupují jako angažované občanské hnutí a jsou u všeho první, říká starosta Mucha. Berou se za větší počet parkovacích míst, za výši nájemného, za postavení důchodců a nezaměstnaných. Dokonce založili i svaz na podporu podnikatelů. Jsou prostě všude.

Starosta Mucha popírá, že by to znamenalo sebekritiku radnice. Vždyť ta plní pouze funci zprostředkovatele. O tom, kam poplynou výdaje, rozhoduje berlínský senát. Lichtenberg, jako každý jiný obvod, je pověřen jen správou.

Naroubovali jsme se na strukturu Západu. Nejsme na ni zvyklí a vycházíme z toho pokusu - jako hloupější. Ne, to ne, řekněme nevzdělanější, méně poučení. Teprve nyní si osvojujeme mechanismy, které západní Německo rutinně používá, a to nás zatím odděluje, domnívá se starosta.

Achtung, baby! Divní lidé Značné překvapení přinesl jeden z posledních výtisků hamburského časopisu Der Spiegel. Nevyvolal ho ani tak titulní článek západoněmeckého dramatika Klause Pohla, který svérázně líčí svá setkání s Berlínem a zaznamenává směšné podivínství i jinakost východní části. (Dost možná proto, že dramatik se právě vrací z dvouletého pobytu v New Yorku, zatímco východní Berlín putuje ze socialismu. Lépe by možná nevyvázl ani Dortmund nebo Norimberk, kdyby zrovna líčení jeho lidiček bylo v módě.) Ono překvapení si vysloužily údaje agentury EMNID, pořízené na objednávku časopisu Der Spiegel. Podle nich se 71 procent východních Němců domnívá, že socialismus byl dobrá věc, jenom prý v časech NDR chyběli správní politici. Jako systém předurčený ke ztroskotání se socialismus jeví 21 procentům, osm neví.

Je to biologický problém, odpovídá Gottfried Mucha na otázku, kdy se podle něho přestane mluvit o různosti. Bude to znít možná krutě, ale propast po berlínské zdi se zacelí, až vymřou lidé navyklí na socialistické pořádky a morálku.

Zamítnutý prezident Východní spolkové země měly při letošních prezidentských volbách také svého zástupce. Profesor v oboru genetiky, Berlíňan Jens Reich vstupoval do voleb jako nadstranický kandidát, muž z Východu, zajímající se o globální problémy civilizace. Komentátoři jeho pojetí politiky přirovnávají k Václavu Havlovi.

Ve Spolkovém sněmu si Jens Reich připadal jako cizinec, jak se později přiznal v tisku poté, co po prvním kole stáhl kandidaturu. I když jsem neměl šanci, je dobré, že byl východoněmecký kandidát vůbec při tom jako další alternativa, zamýšlí se Jens Reich nad svým neúspěchem.

Současné německo-německé vztahy vidí jako komplikovaný problém, který má své kořeny v období těsně po druhé světové válce. Ekonomické rozdíly, to je to první, co lidem vytane na mysli. Je však evidentní, že základem německo-německého problému je rozdíl mentalit. Pro budoucí vývoj je velmi důležité, aby se vžité náhledy na věc neregenerovaly, říká Jens Reich.

Myslí si, že je zatím příliš brzy předpovídat, jak a kdy se rozdíly setřou. Vymření generací podle něj není konečnou odpovědí. Není totiž jisté, jak se trendy související se sjednocením promítnou na dorůstající generace. Zda se budou obnovovat, jako například při etnických konfliktech, nebo zda je čas zcela odvane.

Znám mladé lidi, kteří to jako věčný problém necítí. Jsou však i tací, kteří si pocit NDR-generace záměrně pěstují, dodává profesor Reich, který se v nejbližších letech nechce věnovat politice, nýbrž molekulární medicíně na Humboldtově univerzitě.

Město je total Stejně jako byl východní Berlín se svými zrušenými institucemi, ministerstvy, a někdejší centrálou Stasi více než pouhým typickým územím někdejší NDR, měl i Západní Berlín, coby ostrůvek demokracie ve východním moři, jisté výsady. Učitel Hartmut Kieser (42 let) vysvětluje, že to německá jednota má v Berlíně svízelné: I když zeď v jedenašedesátém znamenala šok, udělali jsme si Západní Berlín příjemným. Mnozí Západoberlíňané si pochvalovali odloučení od spolkových zemí, od Wessis v Bonnu, jak jim říkali. Přivykli spojenecké podpoře a ochraně. Z pádu zdi se sice zaradovali, ale ne každý se zatím naučil vstřícně vyjít ze svého uzamčení, bez sentimentu pohřbít dosavadní výjimečnost města. Někteří lidé navíc neradi slyší, že do nových zemí plyne ročně 150 mld. marek.

Martin Holz, osmadvacetiletý medik, je rodilý Západoberlíňan. Na otázku, zda cítí město i po téměř pěti letech od pádu zdi jako rozdělené, odpovídá: Total! Nemyslí to zle Do východní části jezdí jenom díky tomu, že tam rodiče koupili v loděnici nějaký prám. Má rád chlápky, kteří v poklidu místo natírání lodí popíjejí pivo. Bere to jako osvěžení od západního pragmatismu.

Lidé z východu mu mnohdy připadají směšní, ale prý to nemyslí zle. Hned je poznáš, podle účesu, mluvy, z pohybů. A hlavně jsou pořád v úžasu. Kolektivně se diví a ukazují, co si nakoupili. Zdá se, že ho téma velmi baví: Jednou jsem viděl, jak si jeden muž koupil nafukovací matraci. Stála 15 marek a byla na první pohled strašná, nekvalitní.

On na to ale vůbec nedbal a honosil se, jak levně pořídil matraci. To přece není žádné vítězství, ale oni to ještě nechápou.

Ze sjednocení má osobně radost. Myslí si, že to je pro východní Němce dobré, i když uznává, že byli hozeni do studené vody a že se v ní mnozí topí. Očekává, že nové spolkové země posílí ve starém Německu sociální cítění, což je prý správné. Ve svém prostorném bytě působí student Martin velmi vyrovnaně. S kamarády právě probírá, že by bylo nadmíru skandální, kdyby zelenina, kterou pojídají, obsahovala látky podporující rakovinu.

Konzum mne už spolkl Florian, 33letý technik v jednom západoberlínském nahrávacím studiu, radí spoluobčanům z východních čtvrtí jediné: Nenechte se spolknout západním konzumem. Dříve neznámou částí města je doslova okouzlen. Duchovním klimatem, neokázalými hudebními kluby, líbí se mu dokonce i panelová architektura kolem televizní věže na Alexanderplatzu, neboť je prý kosmická. Ale jo, bydlel bych tam, říká,ale byty nejsou moc dobré, nejsou pohodlně vybavené, a hlavně nemají telefon.

- Ale k čemu pěkný byt? Vždyť právě bez něj je to pohádkové, romantika, přeci stop konzumu...

Mě už konzum asi spolkl... Vypadá dírami přes rozervané džíny velmi rozechvěle, asi jako novinář Joachim, který tvrdil, že pro něj už slunce v Berlíně nesvítí.

Pocit ukřivděnosti se nedá vyčíslit Profesor Reich měl bezpochyby pravdu, když se zmínil, že Němce odděluje rozdílná mentalita. Myslel tím návyky lidí vzešlých ze dvou odlišných režimů, kteří se znovu setkali v jednom státě. V tomto směru vypovídá o měnícím se trendu poslední výzkum veřejného mínění agentury Emnid, podle něhož se východním Němcem cítí být už jen 36 % dotázaných občanů nových spolkových zemí, oproti 61 % v roce 1992. To je za dva roky výrazný posun, třebaže pocit ukřivděnosti je procenty nevyčíslitelný.

Zazní-li však otázka, zda se sžilo rozdělené město, jediná odpověď, která je dovolena s ohledem na vševědoucí berlínské anděly, pak bude: Ano jistě, tak, jako je Berlín sourodý ve své nesourodosti. Tak, jako se už navždy bude lišit výstavná západoberlínská třída Kurfürstendamm od chladně prefabrikované Karl-Marx-Allee. Nezůstane jen zkušebnou či dílnou německé jednoty, nýbrž nadlouho jejím nejvznětlivějším článkem.

Foto autorka