ln94207_36

Veřejnost není zlá, jenom nepoučená

K tématu pořadu TV NOVA TABU Zrak za bílou hůl byl přizván ke konzultaci jako odborník PhDr. Oldřich Čálek Kateřina Hamrová, dramaturgyně pořadu, TV NOVA Každý pátek ve večerních hodinách vysílá TV NOVA pořad TABU. Tabu je něco, o čem se nemluví, a tak i příběhy lidí, kteří se v pořadu představují, jsou z nejrůznějších důvodů utajovány až do chvíle, kdy se odhodlají vystoupit veřejně. Mnohdy se diváci ve výpovědi člověka se zdánlivě banálním osudem dozvědí překvapivé, někdy až šokující postřehy. Nejde o bulvární hyenismus, jak by se možná mohlo na první pohled zdát. Smyslem celé věci je hovořit o tabuizovaných problémech a seznamovat s nimi co nejširší veřejnost. To, co potkalo dnes jednoho, může se zítra stát komukoli z nás či našeho okolí. Týden co týden se na této stránce budeme zabývat tím, co se ve vysílání TABU už takříkajíc nestihlo.

Život včerejšího hosta TABU pana Š. se změnil během jedné vteřiny. Změnil se absolutně a od základu. Pan Š. přišel při železničním neštěstí o zrak. Srážku nezavinil. Pan Š. ztratil to nejvzácnější, co je pro jiné zcela běžné.

Po zdlouhavé, téměř roční léčbě se vrátil do rodiny. Ta byla pro něj vším. Spojením se světem, i těmi nejbližšími, kteří věřili, že vše bude zase v pořádku.

Přesto se pan Š. potácel od výčitek k depresím: Podle lékařů jste sice zdravý, ale rány na duši, ty se vyléčit nedají. Jiná věc, když to potká staršího člověka, ale v mém věku? Nikdy se s tím nesmířím. Od myšlenky vzít si život odradila pana Š. pouze existence manželky a nezaopatřených dětí. Bílou hůl, která se stala jeho okem, měl při první vycházce chuť zahodit kilometry daleko. Dnes, šest a půl roku po úrazu, se cítí psychicky lépe, ale i tak tvrdí, že si nikdy nezvykne.

Jako odborník byl k tomuto lidskému osudu přizván PhDr. Oldřich Čálek z Ústavu pedagogických a psychologických výzkumů UK v Praze. o

Pane doktore, po úrazu je větší procento těch, kteří zažívají trauma, nebo těch, kteří se dokáží v jiných rovinách vrátit do života?

Těch, kteří to dokáží sami, je minimum. Pomoc zvenčí je skutečně nutná. Okolí ji samo spontánně málokdy poskytne. Nevidomý se dostane do styku s rehabilitačními pracovníky buď přímo v nemocnici, nebo když přijde domů. Ovšem některé rodiny často zrakově postiženého člověka obklopí a izolují. Jednoduše se za jeho postižení stydí a pod pohrůžkou porušování lidských práv rehabilitačního pracovníka do rodiny nepustí. Bohužel, dokonce některé odpovědné úřední orgány nechtějí rehabilitačním pracovníkům či příslušným centrům sdělovat jména takto postižených osob. Označují to za zasahování do soukromí či poskytování informací mimo zákonný rámec, porušování lidských práv...

Např. ve Spojených státech je poskytování podobných údajů běžné. Pokud se tak nestane, může to dotyčná osoba chápat jako porušení lidských práv, mohou nastat i soudní komplikace. U nás se stále udržuje tendence nic nesdělovat v souvislosti se zachováním lékařského tajemství. o

Kolik organizací pro nevidomé a zrakově postižené u nás funguje?

V současné době fungují dvě, které mají v okresech své pobočky. Ta starší se jmenuje Společnost nevidomých a slabozrakých a je to takový dědic či následovník bývalého Svazu invalidů. Kromě ní byla v roce 1990 založena Česká unie nevidomých a slabozrakých. Existuje zde určité vzájemné soupeření a řekl bych, že často právě ke škodě nevidomých a slabozrakých. o

Kolika procent lidí u nás se problém zrakového postižení týká?

Evidence neexistuje, a tak si to dovolím odhadnout a odstupňovat.

Zcela nevidomé osoby lze počítat na stovky, z čehož největší počet tvoří lidé ve vyšším věku, ve věkové kategorii nad 60, 70 let.

Další skupinu tvoří osoby zcela nevidomé od narození. Zde odhady hovoří spíše o desítkách.

Dále existuje skupina osob se zbytky zraku. Těch jsou řádově tisíce a největší skupinu z nich tvoří rovněž osoby v pokročilém věku.

Další skupinou jsou lidé slabozrací. Ti často zůstávají mimo evidenci, neboť většinou fungují normálně s pomocí silných brýlí či dalších speciálních pomůcek. Dá se říci, že se i přes své ztížené společenské uplatnění jaksi ztratí v davu. Největším nebezpečím pro tyto osoby je možné zhoršení zdravotního stavu.

Organizovaných osob je v České republice asi tak 10 000. Jsou to zejména nevidomí a lidé se zbytky zraku. Podle výzkumů ve vyspělých zemích se ukazuje, že lidí, kteří potřebují speciální služby, je daleko víc. U nás by tuto skupinu tvořilo asi tak 70 000 osob. Jsou to hlavně starší lidé se zbytky zraku a slabozrací. Tato skupina stojí úplně mimo a má tak život ještě více ztížený, protože mnozí o těchto službách ani nevědí. o

Má od narození nevidomý člověk větší handicap než člověk, který ztratil zrak po úrazu?

Říkám to z vlastní zkušenosti: vždycky se najde záminka, proč se nerozvíjet. U lidí, kteří ztratili zrak později, je nebezpečí, že jim vlastní rodina zabrání v samostatnosti. Pečuje o ně a určitým způsobem je drží mimo svět, v rodinném kruhu. Nepodrobí-li se nevidomý člověk rehabilitaci, nezapojí-li se do života, je to způsob, jak utrpět největší újmu. Rovněž záleží na individuálních dispozicích. Na společenskosti, životní motivaci, v neposlední řadě inteligenci, úrovni tělesného zdraví. Rodina může nesmírně pomoci, anebo naopak.

U člověka, který se jako nevidomý narodí, sehrává rodina opět nejdůležitější úlohu. Chtěl bych poznamenat, že pro rodiče nevidomého dítěte je situace maximálně obtížná. Musíte pochopit i ty, kteří ji nezvládli. Představte si lidi plné života, kteří si vysnívají, jaké budou mít dítě, a pak najednou přijde něco takového... Pokud to nezvládnou a dítě správným způsobem nevedou, tak nakonec třeba ani není schopné vychodit zvláštní školu pro nevidomé.

Jestliže se ovšem rodině dostane včas speciální poradenské pomoci a rodiče jsou opravdu dobří, mají nevidomé děti obrovskou výhodu. Smyslové orgány, částečně i druh inteligence, psychické schopnosti či paměť se u nich rozvíjí tak, že jsou tyto schopnosti skutečně mimořádné. Není to ale žádný zázrak. Je to důsledek toho, že mozkový i osobnostní systém se rozvíjí přiměřeně dané vadě. Vše se utváří podle prostředí, podle způsobu existence. U osleplého člověka není tohle tak snadné a mladší organismus se přizpůsobuje lépe... Je to opět individuální. Schopní jedinci nemají takové psychické následky.

Aby mohl nevidomý člověk vést důstojný život, je třeba mu poskytnout určité finanční, ale i jiné sociální úlevy. Bohužel dnes existuje jakási nevstřícnost ze strany legislativy. o

Jsou díky absenci zrakového smyslu automaticky posilovány ostatní?

Ne, tento proces není automatický. Absencí jednoho smyslu jsou ve zvýšené činnosti ostatní, a tím se posilují. Sluch, hmat, tzv. pohybový smysl a paměť, pozornost a logika se dají oživit, kultivovat. o

Který ze smyslů je pro nevidomého nejdůležitější?

Záleží na druhu činnosti. Ve styku s lidmi je to sluch a řeč, logika. Při pohybových aktivitách je to především hmat a kinestetika, tedy pohybový smysl. U člověka se zdravým zrakem je vše založeno na zrakově pohybové koordinaci. U nevidomého je zrak nahrazen hmatem. Rovněž sluchově pohybová koordinace je pro nevidomé velmi důležitá. o

Jak by se měla taková vzorová rodina k osleplému člověku zachovat?

Nevidomý člověk potřebuje pocit, že má pro druhé hodnotu. Pocit vlastní důstojnosti a pocit, že okolí věří, že i v téhle situaci se vše zlepší. Ztráta zraku neznamená ztrátu samostatnosti. Mnozí si myslí, že je morální nevidomého obsluhovat. Přesně naopak. Namísto udržování v závislosti je třeba umožňovat samostatnost. Důvěřovat, že se nevidomý dokáže postarat o sebe a o druhé. Je třeba brát ho jako dospělého člověka, který se může rozhodovat sám. Tím, že ztratil zrak, neztratil osobnost, neztratil mozek.

Rodina mnohdy udělá předčasné závěry na základě jediné nehody. Zvrhnutého hrnečku nebo boule na čele.

U zrakově postižených od narození je opět klíčové poradenství. Aby se rodiče dozvěděli, jak vůbec s takovým dítětem zacházet. Když do rodiny přijde rehabilitační pracovník a mazlí se s dítětem, tak už to rodičům dává jakýsi motiv: není to naše dítě přeci jenom k něčemu? Rodiče je třeba naladit a poučit, že z jejich dítěte může něco být. Zažil jsem rodiny, kam jsme přijeli poprvé a tatínek i maminka byli v slzách, a podruhé už se na nás smáli ze zápraží.

Při výchově nevidomého dítěte je nezbytné soustavné vedení k samostatnosti a podněcování k tomu, aby se dítě seznamovalo se světem, aby dělalo co nejvíc věcí, aby mělo speciální hračky, cvičilo si hmat, sluch. A hlavně, citově je třeba brát tyto děti jako úplně normální. U nevidomých existuje obrovský rozpor. Na jedné straně nemůže nevidomý všechno dělat, ale na druhé straně má po lidské stránce pocit naprosto normálního člověka. A to veřejnost často nechápe. Se slepotou se neztrácí inteligence, sebepovědomí či touha po důstojnosti, sebeúctě, seberealizaci. Tohle všechno by se mělo brát v úvahu. o

Co je pro nevidomé největším nebezpečím?

Obecně je největším nebezpečím uzavřít se za psychosociální bariéry a odříznout se od života. Fyzicky je největším nebezpečím pohyb po městě s bílou holí. Je to náročný sportovní výkon plný stresu i pro nevidomé, kteří jsou takříkajíc mistři. I ti přijdou občas k úrazu. Doprava, stav chodníků, výkopy, to vše je zcela bezohledné. Nejhorší jsou překážky v úrovni hlavy. Korby náklaďáků, lešení a horizontální překážky ve výši obličeje... o

Když nevidomého potká taková zkušenost, bude se bát vyjít znovu. Jak se to dá řešit?

Zásadou je nechodit sám na ulici bez předběžného rehabilitačního výcviku v prostorové orientaci, který je mimochodem velmi náročný. Když nevidomý vyjde bez předchozího výcviku, vydá se do velkého nebezpečí a je reálné, že ho to odradí. o

Jak se chová okolí k lidem s bílou holí?

Skutečně upřímně si myslím, že veřejnost není zlá, až na některé jedince, kteří si tím sami řeší určité problémy. Ovšem nevidomých je poměrně málo a veřejnost je většinou nepoučená. Daleko horší je jakési povědomí, že nevidomý je vyřízený, méněcený, bezmocný, závislý. Nejhorší jsou projevy neúcty s formou dobře míněné, nicméně povýšené lítosti. Jako by se nevidomému bralo právo na vlastní rozhodnutí. Bylo by žádoucí, kdyby se lidé nejprve zeptali Potřebujete pomoci?, a teprve potom se podle toho zařídili. Ale místo toho uslyšíte: Víte, kam jdete? Nebo vás někdo beze slova převede na druhou stranu silnice. Jako by nevidomí byli také mentálně postižení. Nemám nic proti mentálně postiženým, ale nevidomí, kteří jsou schopni jít po ulici či v metru s bílou holí nebo psem, nemohou být natolik mentálně postižení, aby nebyli svéprávní. o

Pane doktore, provádíte se zrakově postiženými skupinovou terapii. V jakém momentu si řeknete, že dotyčný člověk je zařazen zpátky do společnosti. Dá se určit nějaký mezník, kdy si je nevidomý sám sebou jistý?

Víte, jde o stálý proces. Dříve se psalo, že nevidomý projde určitými fázemi, poté už je stabilní a má vyhráno. Dnes se ale stále více hovoří o tom, že pokud přijdou nové, velké potíže a ovzduší odmítání a sociální nevstřícnosti, mohou se opět objevit deprese, stahování se do sebe, ztráta důvěry. Vyhráno není nikdy.