Ústavní
zákon
o
vyrovnaném
rozpočtu
by
byl
omylem
Karel
Kříž,
Publicista
Pomíjím
tentokrát
argumenty,
které
významně
zpochybňují
logiku
deklarace
vyrovnaného
rozpočtu
v
ústavním
zákoně,
argumenty,
které
dokazují,
že
takový
ústavní
zákon
lze
snadno
obcházet,
že
vládě
de
facto
nelze
stanovit
žádné
sankce,
přestože
vyrovnanost
rozpočtu
bude
zjevně
papírová.
Pomíjím
i
to,
že
navrhovat
něco
způsobem
tak
teatrálním
-
jak
nyní
učinila
ODS
-
znamená,
že
si
nejsilnější
vládní
strana
přijetí
podobného
ústavního
zákona
ve
skutečnosti
ani
nepřeje.
Tato
strana
rozvinula
fangli,
kterou
se
chystá
mávat
alespoň
dalších
dvacet
let.
Co
by
se
ale
stalo,
kdyby
ústavní
zákon
o
věčné
vyrovnanosti
státního
rozpočtu
přece
jen
přijat
byl?
Předně
řekněme
toto:
vyrovnaný
státní
rozpočet
je
konstantou,
která
by
zpochybňována
být
opravdu
neměla.
Nic
na
tom
nemění
fakt,
že
naprostá
většina
evropských
vlád
(vyjma
vlády
lucemburské
a
také
české)
každý
rok
vrší
obrovské
dluhy,
dosahující
v
některých
případech
i
výše
deseti
procent
hrubého
domácího
produktu
-
tedy
toho,
co
se
v
té
které
zemi
za
celý
rok
vyprodukuje.
Nic
na
tom
nemění
ani
fakt,
že
většina
evropských
vlád
již
v
posledních
padesáti
letech
naakumulovala
dluhy,
které
se
blíží
celoroční
produkci
těchto
zemí
a
v
případě
Itálie
a
Belgie
tuto
úroveň
už
dokonce
překročily.
O
to
víc,
známe-li
problémy
jiných
zemí,
se
vyrovnaný
rozpočet
stává
skutečnou
hodnotou.
Hodnotou
stejného
-
a
neobávám
se
říci,
že
ještě
většího
-
kalibru
však
je
omezenost
rozpočtu.
Tezi,
že
čím
menší
podíl
státního
rozpočtu
na
hrubém
domácím
produktu,
tím
zdravější
ekonomika
je,
nezpochybnil
nedávno
v
rozhovoru
s
LN
ani
Ivan
Kočárník.
Omezený,
úsporný,
malý
rozpočet
znamená
nízké
daně,
menší
přerozdělovací
procesy,
více
peněz
v
rukou
těch,
kteří
je
vytvořili,
omezení
moci
státní
byrokracie,
dokonalejší
fungování
tržního
mechanismu,
a
tedy
i
vyšší
ekonomickou
výkonnost
země.
A
takovýto
omezený
rozpočet
u
nás
nemáme.
Vláda
tvrdí,
že
k
němu
směřuje.
Při
prosazení
inkriminovaného
ústavního
zákona
by
se
ovšem
tato
či
příští
vlády
staly
v
rozpočtové
politice
ještě
více
než
nyní
vládami
zajišťujícími
se.
Stane-li
se
vyrovnanost
ústavní,
všemi
nejostřeji
sledovanou
modlou,
bude
každá
vláda
tendovat
k
vytváření
co
největších
rozpočtových
rezerv,
bude
tedy
ve
skutečnosti
sestavovat
rozpočet
přebytkový,
bude
se
všemi
silami
snažit
bránit
snižování
daní,
a
naopak
je
bude
skrytě
i
nepokrytě
zvyšovat.
To
vše
s
poukazem
na
ústavní
zákon.
Tvrdím
tedy,
že
ústavní
zákon
o
vyrovnaném
rozpočtu
je
největším
vynálezem
v
dějinách
světové
byrokracie,
jak
si
udržet
a
ještě
rozšířit
moc.
Není
přece
náhoda,
že
vyrovnaný
státní
rozpočet
měly
u
nás
komunistické
vlády
vždy.
Této
vyrovnanosti
ovšem
dosahovaly
enormní
mírou
zdanění
a
vyssáním
ekonomiky.
Existuje
v
historii
ve
světě
mnoho
příkladů,
které
podporují
tezi,
že
vyrovnanost
rozpočtu
a
jeho
velikost
jsou
spojité
nádoby
-
bez
jednoho
z
těchto
faktorů
nelze
bez
studu
hovořit
o
druhém.
Poslužme
příkladem
nejčerstvějším.
Švédský
stát
blahobytu
-
budovaný
tamními
sociálními
demokraty
-
natolik
zatížil
daňové
poplatníky
a
rozložil
stimulační
prvky
v
ekonomice,
že
se
stal
neudržitelným.
Nová
pravicová
vláda
ve
Švédsku
reagovala
ozdravným
programem:
prudce
snížila
daně,
tedy
své
příjmy,
rozpočtové
výdaje
se
jí
ovšem
v
takovém
rozsahu
hned
v
prvním
roce
snížit
nepodařilo.
Výsledkem
byl
rozpočtový
schodek,
který
loni
dosáhl
výše
13,1
%
HDP,
což
je
nejvíce
v
Evropě
a
dvojnásobek
schodku,
kterého
dosahovaly
předchozí
švédské
socialistické
vlády.
Kdo
prosazuje
zdravější
hospodářskou
politiku
-
švédská
levice
nebo
pravice?
Nechť
ekonomové
ODS
vyloží
karty
na
stůl
a
otevřeně
odpoví.
Ústavní
zákon
o
rozpočtové
vyrovnanosti
by
pravděpodobně
také
vedl
ke
snaze
zvyšovat
celní
bariéry
(a
inkasovat
do
státního
rozpočtu),
což
by
snížilo
konkurenci
na
vnitřním
trhu.
Je
také
pravděpodobné,
že
vláda
by
se
pokoušela
ze
stejného
důvodu
-
co
nejvíce
majetku
(podniků,
půdy
nerostných
nalezišť)
prodávat
do
zahraničí
-
a
to
v
neoptimálním
cenovém
režimu:
stůj
co
stůj.
Vidíme
tedy,
že
ústavní
zákon
o
rozpočtové
vyrovnanosti
je
nápadem
kontraproduktivním.
Vedl
by
ve
skutečnosti
k
růstu
moci
byrokracie
-
prostřednictvím
peněz
daňových
poplatníků.
Stát
nehospodaří
svými
penězi
jako
oni,
proto
musí
být
pod
jejich
kontrolou.
Tuto
funkci
plní
zastupitelská
demokracie,
konkrétně
poslanci
parlamentu.
Je
na
nich,
aby
odolali
nejnovější
vábničce
byrokracie
a
aby
naopak
tlačili
vládu
ke
skutečnému
sebeomezení.