Severoafrické
domino
se
dává
do
pohybu
Martin
Novák
Násilí
a
terorismus
v
Alžírsku
vyvolávaly
již
od
prvních
silných
erupcí
roku
1992
v
celém
Středomoří
velmi
vážné
obavy.
Týkají
se
tzv.
dominového
efektu
-
tedy
šíření
nestability
do
sousedních
států
a
potažmo
do
celé
severní
Afriky.
Tato
obava
se
v
posledních
dnech
potvrzuje,
neboť
první
kostky
severoafrického
domina
už
leží.
Teroristické
útoky
a
operace
ozbrojenců
se
nyní
stávají
novou
realitou
Maroka.
Marocké
bezpečností
síly
odhalily
skupinu
Alžířanů
patřící
k
jedné
z
několika
islámských
extremistických
organizací.
Plánovali
prý
na
marockém
území
vraždy
a
přepady.
Jednu
akci
se
jim
už
podařilo
dotáhnout
do
konce:
v
hotelu
v
Marrákeši
zabili
dva
španělské
turisty.
Vlna
odporu
a
pobouření,
která
se
v
Marockém
království
nyní
zvedá,
je
pochopitelná.
Marocká
ekonomická
situace
vyhlíží,
na
rozdíl
od
Alžírska,
nadějně.
Doktrína
krále
Hasana
II.
tvrdí,
že
náboženský
extremismus
má
zločinný
charakter
a
je
deformací
islámu.
Maroko
proto
netoleruje
ani
slovní
projevy
fundamentalismu.
Radikální
skupiny
jsou
zakázány
a
hlavní
mluvčí
marockých
militantních
muslimů
šajch
Abdal
Jásín
je
v
domácím
vězení.
V
šestadvacetimilionové
zemi
se
počet
jeho
přívrženců
odhaduje
na
ne
více
než
půl
milionu
-
proti
široké
základně
alžírských
fundamentalistů
tedy
situace
značně
rozdílná.
Reakce
Rabatu
byla
rychlá
a
Alžířané
nyní
potřebují
pro
vstup
do
sousední
země
vízum.
Alžírská
vláda,
která
vede
s
teroristy
nemilosrdný
boj,
vzala
nové
opatření
jako
urážku,
a
tento
týden
zavedla
nejen
vízovou
povinnost
pro
Maročany,
ale
rovnou
zavřela
všechny
hraniční
přechody.
Paradoxně
se
tak
ocitla
na
jedné
lodi
se
svým
hlavním
sokem
Islámskou
frontou
spásy
(FIS).
Ta
marocké
rozhodnutí
rovněž
odsoudila
a
pohrozila
dalším
násilím
na
území
monarchie,
bude-li
s
Alžířany
špatně
zacházet.
Po
několika
letech
klidu
se
zdá,
že
se
vztahy
mezi
oběma
sousedy
opět
výrazně
zhorší.
Dříve
bývala
hlavním
zdrojem
napětí
alžírská
podpora
pro
frontu
POLISARIO,
která
vedla
ozbrojený
boj
za
nezávislost
bývalé
španělské
Západní
Sahary
na
Maroku.
Problémy
se
sousedem
by
alžírskou
vládu
v
boji
proti
extremistům
oslabily.
Nic
takového
by
však
rozhodně
nemělo
být
(a
není)
v
zájmu
Maroka,
ač
mu
alžírský
vývoj
nehrozí.
Jiný
může
být
vývoj
v
dosud
turisty
přeplněném
Tunisku.
Chybí
tam
charismatická
osobnost
typu
krále
Hasana
II.,
jejíž
vliv
by
nástup
radikálů
blokoval.
Současný
režim
prezidenta
Bin
Alího
uplatňuje
vůči
aktivistům
islámského
hnutí
al-Nahda
tvrdé
represe.
Většina
členů
je
buď
ve
vězení,
v
exilu,
nebo
v
hluboké
ilegalitě.
O
nervozitě
úřadů
svědčí
i
reakce
na
zprávu
Amnesty
International
(AI)
o
mučení
a
věznění
bez
soudů:
obvinily
AI,
že
je
infiltrována
islámskými
fundamentalisty.
Tuniská
společnost
jde
sice
již
několik
desítek
let
po
cestě,
kde
jsou
náboženství
a
stát
na
opačných
krajnicích,
ale
vzestup
popularity
fundamentalistů
při
nedávných
komunálních
volbách
v
Turecku
ukazuje,
že
změny
jsou
možné
i
v
takových
případech.
Po
případném
vzniku
islámského
státu
v
Alžírsku
by
Tunisko
mohlo
téměř
jistě
počítat
s
nemalými
problémy.