Válka?
Ano,
válka!
První
září
-
den
padesátého
pátého
výročí
vypuknutí
druhé
světové
války
PhDr.
Jan
Gebhart,
CSc.,
Historický
ústav
AV
ČR
Ještě
neuplynul
ani
celý
rok
od
podepsání
mírové
dohody
v
Mnichově,
jejíž
obětí
se
stalo
Československo,
a
Evropu
(a
poté
nejen
ji)
již
podruhé
ve
dvacátém
století
zaplavila
válečná
vřava.
Ovšem
v
situaci
a
podmínkách
reálně
odlišných,
a
přesto
ne
nepodobných
v
porovnání
s
rokem
1914.
Ne
náhodou
v
roce
1919
prohlásil
francouzský
maršál
Foche,
že
první
válka
bude
mít
své
pokračování,
protože
mír
z
Versailles
není
mírem,
ale
pouze
dočasným,
asi
dvacetiletým,
příměřím.
Ve
třicátých
letech
převažovaly
v
Evropě
sužované
ekonomickou
krizí
hlasy
přitakávající
míru
a
varující
před
předvídaným
pokračováním
a
novým
opakováním
válečného
utrpení.
Tento
stav
byl
patrný
jak
v
Německu,
tak
i
v
ostatních
zemích
s
diktátorskými
nebo
totalitními
režimy.
Ani
v
Německu
nebyl
přece
Hitler
zvolen
proto,
aby
jeho
obyvatelstvu
přinesl
válku,
ale
aby
mu
odpomohl
od
tíživých
důsledků
hospodářské
krize.
A
přesto
došlo
k
válce,
která
se
postupně
rozrostla
do
dosud
netušených
a
nevídaných
rozměrů.
Znovu
zvítězila
nad
rozumem
a
ideály
občanské
společnosti
síla
moci
a
agrese.
V
období
vrcholícího
léta
roku
1939
již
málokdo
v
Evropě
mohl
uvěřit
nadějeplným
slovům
britského
ministerského
předsedy
Chamberlaina,
proneseným
z
balkonu
Buckinghamského
paláce
po
návratu
z
Mnichova:
Myslím,
že
je
to
mír
na
celou
naši
dobu.
Ani
on
sám,
ani
další
evropští,
především
britští
a
francouzští
politici
či
diplomaté,
přestože
se
o
to
snažili,
nemohli
nadále
odolávat
tlaku
Hitlera
a
jeho
generálů
řešit
vzniklé
spory
vojenskými
prostředky.
Očividně
se
hroutila
britská
a
francouzská
politika
mírového
appeasementu
vůči
Německu.
A
jako
blesk
z
čistého
nebe
a
výbuch
bomby
současně
zapůsobilo
uzavření
paktu
o
neútočení
mezi
Stalinem
a
Hitlerem
v
Moskvě
23.
srpna
1939.
Jeho
dosah,
a
zejména
důsledky
tajné
dohody
pocítili
Poláci
do
měsíce
od
podpisu.
Mezinárodní
napětí
dosáhlo
v
posledním
srpnovém
týdnu
roku
1939
kritického
bodu.
Z
Berlína
znovu
a
znovu
zaznívaly
na
adresu
Varšavy
ohledně
Gdaňska
a
exteritoriálního
koridoru
neúprosné
a
také
nesplnitelné
požadavky.
Přesuny
německých
vojsk
do
nástupních
prostorů
u
polských
hranic
dokládaly,
že
nadchází
den,
kdy
vypukne
válečný
konflikt.
Prozatím
však
i
nadále
probíhala
politická
jednání.
Zejména
britská
vláda,
přes
opětovné
ujištění,
že
splní
své
závazky
k
Polsku,
setrvávala
v
přesvědčení,
že
je
možné
vyřešit
německo-polský
spor
bez
války,
pokud
by
došlo
k
obnovení
ovzduší
důvěry.
Chamberlain
také
poslal
v
tomto
duchu
dopis
Hitlerovi,
který
mu
osobně
doručil
do
Berchtesgadenu
britský
velvyslanec
Henderson.
Britský
premiér
navrhoval
připravit
přímé
jednání
mezi
Německem
a
Polskem,
jehož
výsledek
by
zaručily
ostatní
mocnosti.
...v
této
chvíli
nevidím
jiné
cesty,
jak
se
vyhnout
katastrofě,
která
povede
Evropu
do
války,
končil
Chamberlain
svůj
dopis.
V
této
souvislosti
není
reminiscence
na
Chamberlainův
postoj
v
roce
1938
nikterak
náhodná.
Hitler
však
dospěl
k
jinému
řešení
německo-polského
sporu.
Tentokráte
nechtěl
spoléhat
na
případné
vágní
výsledky
dalších
jednání
a
jeho
generálové
již
zevrubně
rozpracovali
plán
útoku
na
Polsko
(Fall
Weiss).
Navíc
měl
Berlín
momentálně
neobvykle
příznivé
podmínky:
na
východě
si
zajistil
neutralitu
Sovětů,
na
západě
sice
Británie
a
Francie
potvrdily
trvání
svých
závazků
vůči
Polsku,
ale
Chamberlain
naléhal,
aby
se
vše
vyřídilo
bez
války
přímým
vyjednáváním,
které
chtěl
sám
zprostředkovat.
Proč
tedy
neklást
požadavky,
které
by
přiměly
západní
mocnosti
ustoupit
od
závazků
k
Polsku
a
v
případě
jejich
nesplnění
by
se
casus
belli
přenesl
na
bedra
Velké
Británie
a
Francie.
V
postoji
britské
vlády
se
ale
začaly
projevovat
náznaky
změn.
Dne25
.
srpna
vyhlásila
oficiální
smlouvu
s
Polskem
a
potvrdila
už
dříve
poskytnuté
záruky.
Zároveň
žádala
Berlín,
aby
sám
vstoupil
do
přímého
jednání
s
Polskem.
O
reakci
Hitlera
řekl
během
poválečného
soudu
v
Norimberku
Göring:
V
den,
kdy
Británie
poskytla
oficiální
garanci
Polsku,
führer
mne
telefonicky
zavolal
a
sdělil
mi,
že
zarazil
plánovaný
vpád
do
Polska.
Zeptal
jsem
se
ho,
zda
to
míní
dočasně,
nebo
nadobro.
Odpověděl:
Ne,
budu
se
muset
přesvědčit,
zda
dokážeme
eliminovat
britský
zásah.
Hitler
chtěl
ještě
zapůsobit
na
mezinárodní
věřejnost.
Den
plánovaného
útoku
odložil
z
25.
srpna
na
1.
září.
Jednak
chtěl
britské
vládě
nabídnout
čas
a
příležitost
zbavit
se
vyhlášených
záruk,
a
jednak
rozehrával
poslední
partii
s
polskou
vládou,
předem
však
odsouzenou
k
nezdaru.
Berlín
totiž
vyhlásil
plán
na
vyřešení
německo-polské
krize.
Jeho
šestnáct
bodů
obsahovalo
zejména
striktní
požadavek
odstoupení
Gdaňska
Německu,
plebiscit
o
osudu
tzv.
koridoru
podle
národnostního
stavu
k
1.
1.
1918.
Ve
svém
celku
by
realizace
plánu
znamenala
úplné
ovládnutí
a
zotročení
Polska.
Přes
tvrdě
vznesené
požadavky
byla
polská
vláda
nakloněna
vyjednávání,
počítala
s
případnými
ústupky,
ale
jako
celek
předložený
plán
odmítala.
Na
diplomatickou
scénu
ještě
přistoupil
italský
duce
Mussolini
s
nabídkou,
že
na
5.
září
svolá
k
řešení
polského
problému
mezinárodní
konferenci.
Avšak
jeho
iniciativa
a
snaha
zopakovat
si
svou
mnichovskou
roli
byla
Berlínem
odmítnuta,
zejména
když
Itálie
proklamovala
v
dopisech
Hitlerovi
i
Ribbentropovi
svou
neutralitu
v
nadcházejícím
válečném
konfliktu.
V
posledních
dnech
srpna
1939
se
zřetelně
projevovalo,
že
diplomatická
a
politická
jednání
uvázla
na
mrtvém
bodě.
Ke
slovu
měly
podle
německých
plánů
přijít
konečně
zbraně.
O
deváté
hodině
večerní
31.
srpna
oznámil
německý
rozhlas,
že
říšská
vláda
ukončila
jakékoli
další
dohovory
s
Polskem.
Téhož
dne
vydal
Hitler
německé
armádě
Pokyn
pro
vedení
válkyč
.
1.
Uvádělo
se
v
něm:
1.
Nyní,
kdy
všechny
politické
možnosti
vyřešit
na
východní
frontě
pro
Německo
nesnesitelnou
situaci
mírovými
prostředky
byly
vyčerpány,
rozhodl
jsem
se
pro
řešení
silou...
Datum
útoku:
1.
září
1939.
Doba
útoku:
04.45
(letního
času
-
pozn.aut.).
Kostky
byly
vrženy.
Za
ranního
úsvitu
prvního
zářijového
dne
roku
1939
zahájila
německá
vojska
útok
a
překročila
polské
hranice.
Začala
válka.
Ale
byla
to
vůbec
válka,
když
nedošlo
k
jejímu
formálnímu
vypovězení
ze
strany
Německa?
O
desáté
hodině
dopoledne
1.
září
se
sešel
v
Berlíně
říšský
sněm.
Na
jeho
zasedání
přišel
Hitler
v
šedé
polní
uniformě
a
prohlásil,
že
branná
moc
převzala
aktivní
obranu
říše.
Jedině
taková
je,
podle
jeho
slov,
možná
odpověď
na
polské
provokace
a
útoky,
poté
co
polský
stát
odmítl
smířlivé
řešení
sousedských
styků...
Abych
učinil
konec
tomuto
šílenému
počínání,
nezbývá
mi
jiný
prostředek
než
použít
od
nynějška
násilí
proti
násilí.
Z
Hitlerovy
řeči
ani
z
následné
proklamace
k
německému
národu
z
téhož
dne
nebylo
patrné,
zda
se
jedná
vskutku
o
vypovězení
války.
Avšak
vlády
Velké
Británie
a
Francie,
zejména
když
docházely
zprávy
o
postupu
německých
vojsk,
o
bombardování
polských
měst
a
připojení
Gdaňsku
k
Německu,
po
bezprostřední
informaci
od
polské
vlády
a
zvážení
situace
okamžitě
reagovaly.
Ve
formě
diplomatické
nóty
Britové
oznámili
Berlínu,
že
útokem
na
Polsko
vytvořila
německá
vláda
podmínku
pro
splnění
záruk
britské
a
francouzské
vlády,
dopustila
se
útočného
činu,
který
ohrožuje
polskou
nezávislost,
a
proto
bez
váhání
splní
svůj
závazek.
Jako
nepřijatelná
se
jevila
výmluva
ministra
zahraničí
Ribbentropa,
že
nejde
o
německý
útok,
nýbrž
že
Polsko
už
po
měsíce
provokovalo
Německo.
Až
v
neděli
dopoledne
3.
září
v
11
hodin
oznámila
britská
vláda
světu,
že
od
této
chvíle
se
považuje
ve
válečném
stavu
s
Německem.
O
dvě
hodiny
později
informoval
francouzský
velvyslanec
Coulondre
v
Berlíně
říšské
ministerstvo
zahraničí,
že
Francie,
nebude-li
Německo
ochotno
odvolat
své
vojsko
z
Polska,
se
považuje
od
sedmnácté
hodiny
povinna
poskytnout
Polsku
pomoc.
Když
se
Hitler
dozvěděl,
že
Velká
Británie
a
Francie
přece
jen
vyhlásily
Německu
válku,
lakonicky
poznamenal:
To
ještě
neznamená,
že
budou
válčit.
Na
západní
frontě
vskutku
nezačaly
v
září,
ale
také
ani
v
následujících
měsících
adekvátní
vojenské
operace.
Velká
Británie
a
Francie
zahájily
námořní
blokádu
Německa,
zatímco
USA
i
Japonsko
vyhlásily
svou
neutralitu
v
doposud
jenom
evropské
válce.
S
neskrývaným
zadostiučiněním
mohla
v
polovině
září
1939
německá
oficiální
místa
konstatovat,
že
na
francouzsko-německé
frontě
nepadl
dosud
jediný
výstřel.
Válečná
ouvertura
přinesla
porážku
polské
armádě,
statečně
bojující
proti
německé
přesile
a
následné
uchvácení
polského
území
Hitlerem
a
Stalinem...
Avšak
předznamenala
také
léta
následující,
a
dokonce
naši
současnost.