ln94205_71

ln94205_71

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-8
Genreessay
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Pachatelé nejsou neznámí

Jiří Ruml, Publicista Někomu vadí, že týrání politických vězňů možno trestně stíhat ještě po pětačtyřiceti letech. Jiným zas, že k tomu dochází po pětačtyřiceti letech. Poněkud kuriózní je však stanovisko těch, kteří vyčítají příliš pozdní vypořádávání s minulým režimem a současně se netají tím, že jim dost libě nevoní zákon o nepromlčitelnosti a trestním postihu komunistických zločinů.

U lidí, jimž angažmá v okupační normalizaci připadá jako nejspolehlivější možnost vlastní seberealizace, to nepřekvapuje, neboť jsou zřejmě ochotni chápat i nevyhnutelnost jisté spolupráce s StB, měl-li dotyčný potřebu se realizovat ještě úspěšněji. Hůře lze chápat podobný postoj k onomu zákonu u těch, jimž okupační normalizace vystavila vysvědčení nezpůsobilosti. Ale jsou i tací, a to hraničí se schizofrenií.

Oni totiž nejsou ochotni si přiznat, že vstup vojsk v srpnu 1968 za vyřešil dilema jak dál. Kladou si otázku co by kdyby , ale nedovedou si na ni poctivě odpovědět. To nakonec vedlo k podpisu moskevského diktátu a následné demoralizaci společnosti. Vzpomínám, jak nám novinářům neustále vyčítali, že tempo pražského jara ženeme na ostří nože a své tehdejší selhání zastírali naší nezodpovědnou ukvapeností. Přitom bylo jasné, že jejich polidšťování socialismu své nepřekročitelné hranice. Říkali jsme jim: buď ve svém příštím akčním programu uvolníte hráz pluralitní demokracie a do roka bude veta po vedoucí roli vaší strany, již se nemíníte vzdát, anebo opět přitvrdíte a do roka budete tam, kde skončil Novotný. Direktivní režim jiné východisko nezná.

Cizí vojska tedy vlastně pomohla i jim. Tato trochu pozdní připomínka své opodstatnění právě teď, kdy v poklidu odeznělo dvacáté páté výročí brutálního zásahu proti demonstrantům v srpnu 1969. Aby se pak v budoucnu někdo nedivil, že si opět dáme na čas.

Sotva však vypátráme sovětské vrahy, kteří zabíjeli v ulicích našich měst, a stejně by to bylo málo platné, když Sovětský svaz neexistuje a jeho nástupci nejsou ochotni se ani omluvit, natož někoho ze svých trestat. Ale nemělo by být tak těžké určit naše viníky za masakr při prvním výročí okupace, kdy v Praze a Brně umírali mladí lidé. Někdo přece musel vydat rozkaz střílet do davů a z něčích hlavní ty smrtící náboje vyšly. Že by se nezachoval jediný protokol o použití zbraně? Ani svědci??

Když dovedla polská armáda pohnat před soud své příslušníky, kteří v opilosti zabíjeli v Jičíně, tím spíš bychom měli soudit ty, kteří zabíjeli o rok později. Jestli požití alkoholu není polehčující okolností, o to víc neomluvitelná je opilost mocí.

Vyhlášku o výjimečných opatřeních tehdy vypracovali určití komunističtí právníci z příkazu stranického aparátu, jemuž vládl generální tajemník Husák, a podepsali ji prezident Svoboda, předseda Federálního shromáždění Dubček a předseda vlády Černík. Nevím, kdy podpisoval jediný ještě žijící, ale Dubček se potom spíše, vymlouval než omlouval, že podepsal dodatečně po datu, kdy nařízení vstoupilo v platnost, což mi připadá jako okolnost dokonce přitěžující, poněvadž v chvíli mohl nebo měl o mrtvých vědět.

jsem o tom jednou psal ještě za jeho života, aby mi někdo nevyčítal posmrtné klevety, ale tehdy jsem si dost naléhavě neuvědomoval nepromlčitelnost všech komunistických zločinů. Zvláště když viníci nejsou neznámí a na rozdíl od těch zastřelených pořád ještě žijí mezi námi.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View