Jen
na
opakování
moudrost
nestojí
Poznámka
Radka
Kvačková
Poslední
léta
-
a
také
nyní
před
začátkem
nového
školního
roku
-
se
u
nás
často
diskutuje
o
tom,
zda
jsou
lepší
státní
nebo
soukromé
školy,
jestli
dětem
prospěje
více
volnosti,
nebo
naopak
přísnost
a
máme-li
žáky
nadále
známkovat
číslicemi,
nebo
hodnotit
spíš
rozvitými
větami.
To
všechno
je,
zdá
se
mi,
druhotné.
Skutečně
důležité
je,
aby
potenciál
žáků,
energie
učitelů,
jakož
i
prostředky
nás
všech,
byly
využity
co
nejefektivněji
a
také
nejspravedlivěji.
Každá
kultura
má
svá
rčení,
která
popisují
zkušenosti
lidstva
s
učením.
České
sděluje:
Opakování,
matka
moudrosti.
Čínské
praví:
Řekni
mi
a
já
zapomenu;
ukaž
mi
a
já
si
zapamatuji;
nech
mne
to
dělat
a
já
pochopím.
Vědci,
kteří
se
zabývají
výzkumem
mozku,
vyčíslili
už
před
časem,
kolik
si
čeho
zapamatujeme.
Je
to
prý
deset
procent
z
toho,
co
slyšíme,
patnáct
procent
z
toho,
co
vidíme,
čtyřicet
procent
z
věcí,
o
kterých
diskutujeme,
osmdesát
procent
z
toho,
co
přímo
zažijeme
nebo
děláme,
a
devadesát
procent
z
vědomostí
a
dovedností,
které
se
pokoušíme
naučit
druhé.
Cesta
efektivního
vzdělávání
je
tedy
zřejmá.
To
neznamená,
že
zcela
odmítneme
memorování,
které
je
v
některých
fázích
nezastupitelné,
ale
že
na
něm
nebudeme
stavět.
A
hlavně,
že
umožníme
žákům,
aby
si
v
tom
nezvládnutelném
množství
informací
aspoň
trochu
vybírali
sami,
ovšemže
na
základě
kvalifikovaného
vedení.
Vymýšlet
všechno
znovu
není
třeba.
Projekty
existují
tady
i
v
zahraničí,
stačí
vybírat
a
využívat
využitelné.
Psycholožka
Jana
Nováčková
nedávno
přeložila
zajímavou
publikaci
americké
pedagožky
Susan
Kovalikové,
která
nabízí
zajímavý
model
integrované
tematické
výuky.
Kovaliková
je
z
pedagogů,
kteří
se
zabývají
zásadními
otázkami
vzdělávání.
Začínala
s
programy
pro
nadané,
protože
věřila,
právě
tak
jako
mnozí
jiní,
že
právě
talentovaní
potřebují
nejkvalitnější
vzdělání.
Její
názor
však
časem
změnil
čtrnáctiletý
syn,
přesněji
řečeno,
jedno
z
jejích
tří
dětí,
které
se,
na
rozdíl
od
ostatních
dvou,
nedostalo
do
výběrové
třídy.
Chlapec
jednoho
dne
poslouchal,
jak
kdosi
vychvaluje
požadavky
nadaných
žáků
na
učitele
a
přetéká
nadšením
nad
jejich
pokroky.
Pak
se
zeptal:
Opravdu
si
myslíte,
že
jenom
ti,
co
měli
v
hodinovém
rozřazovacím
testu
hodně
bodů,
chtějí
mít
bezvadného
učitele
a
učit
se
zajímavým
způsobem?
Můj
bratr
a
sestra
mají
všechny
dobré
učitele,
a
já
ty,
co
zbyli.
Domnívám
se,
že
nad
touto
otázkou
bychom
se
měli
u
příležitosti
nového
školního
roku
zamyslet
i
u
nás.
Představuje
totiž
přinejmenším
příspěvěk
do
diskuse
o
tom,
co
je
a
co
není
rovný
přístup
ke
vzdělání.