Střížek
svět
nevysvětluje,
ale
maluje
Lenka
Lindaurová
Obrazy
Antonína
Střížka
(1959)
nejsou
o
tom,
co
znázorňují,
ale
především
o
samotném
procesu
malování.
Proto
nechyběly
ani
na
mezinárodní
přehlídce
Rozbité
zrcadlo
věnované
médiu
malby,
která
putovala
vloni
Evropou.
Včera
byla
otevřena
výstava
Střížkových
posledních
obrazů
v
jeho
mateřské
galerii
MXM
v
Praze
(potrvá
do
28.
září).
Známé
atributy
Střížkových
pláten
svádějí
diváka
k
hledání
příběhu.
Letadlo,
boty,
kabelka,
ramínko
s
šaty,
pes,
pavučina,
sloupy,
ozubená
kola
a
stuhy.
Impulzem
k
namalování
mohou
být
fotografie,
staré
obrazy
známých
autorů,
banální
reklama,
atmosféra
nějaké
chvíle,
gesto,
vzpomínky
uložené
v
paměti.
Tvůrčí
proces
považuji
za
důležitější
než
vysvětlování
obrazů,
říká
Střížek.
Výsledek
nakonec
dává
jinou
zkušenost
než
tu,
z
které
vznikl.
Obraz
má
tu
výhodu,
že
může
být
interpretován
mnoha
způsoby.
Autor
s
oblibou
ve
svých
dílech
cituje
například
z
Chirica,
na
této
výstavě
také
z
Veroneseho.
Jak
sám
říká,
pohled
do
historie
nesouvisí
nijak
s
ideologickým
podtextem
citovaných
děl,
jeho
přístup
není
hledáním
nových
postojů,
ale
postmoderním
způsobem
tvorby.
Hledisko
vizuální
je
pak
hlavním
kritériem
výběru
témat
a
jejich
zpracování.
Barvy
Střížkových
obrazů
se
stále
zjasňují,
krajina
nabývá
fauvistické
bujnosti,
mechanická
kola
neúčelně
roztáčejí
pestré
fangle.
Názvy
obrazům
záměrně
nedávám,
snažím
se
je
zbavit
veškeré
literárnosti,
vysvětluje
Střížek.
Malba
sama
o
sobě
je
informací,
každý
tah
štětce
je
rychlejší
než
slovo.
Ke
svým
starým
tématům
se
vracím
někdy
z
nostalgie,
někdy
proto,
že
mě
prostě
pořád
zajímají.
Malování
nikdy
nemůže
být
u
konce,
ani
vyčerpané.
Střížek
je
populární,
aniž
by
se
snažil
být
na
výsluní
módních
trendů.
Umění
se
stalo
obchodem
jako
všechno
kolem
nás,
tvrdí
Střížek.
Myslím
si,
že
není
třeba
tuto
situaci
kritizovat,
důležité
je
mít
vlastní
cestu.
Snad
nejhorší
je
zaujímat
k
ostatnímu
současnému
umění
nenávistný
postoj.
Různé
tendence
a
módy
se
střídají,
ale
tím
nic
ze
světa
nemizí,
jenom
to
má
jiné
podoby.
Strach
z
jiného
umění
-
to
je
jen
provinčnost
v
nás.
Honba
za
úspěchem
bere
lidem
svobodu.
Umělci
někdy
zapomínají,
že
svobodu
mají
v
sobě
a
tu
jim
nikdo
nevezme.
Střížek
svobodu
dává
i
divákovi:
nechává
ho
nahlédnout
do
jasného
obrazu,
na
věci,
kterým
není
nutné
rozumět.
Stačí
se
dívat.