Jen
konkrétní
antisemité
Ján
Štrasser
(nar.
1946)
je
slovenský
básník,
literární
kritik
a
překladatel,
šéfredaktor
posledních
ročníků
revue
Slovenské
pohľady.
Měsíc
co
měsíc
textuje
písně
pro
televizní
Večery
Milana
Markoviče.
Koncem
července
se
objevil
v
deníku
Slovenská
republika,
který
významně
ovlivňuje
veřejné
mínění,
epigram
jakéhosi
anonymního
Škorpióna,
nazvaný
Život
bez
Soroša:
Ťažké
je
dnes
u
nás
žiť
/
ak
len
človek
nie
je
Žid.
Na
téže
stránce
byla
báseň
Valentína
Beniaka
z
roku
1940,
oslavující
paravojenskou
fašistickou
organizaci
Hlinkova
garda.
V
polovině
srpna
jsem
se
vrátil
ze
zahraničí
a
zaregistroval,
co
se
za
dva
týdny
na
dané
téma
odehrálo:
verbální
protest
vlády
SR,
pár
odmítavých
glos
v
denících,
nevýrazná
námitka
představitelů
židovské
komunity.
A
zejména
mlčení
-
intelektuálů,
spisovatelů,
novinářů,
zejména
těch
vnímavých,
kteří
na
jedné
straně
tak
bystře
odhalili
před
soudem
prototypy
esesáka
a
eštébáka
z
Feldekovy
básně
Dobrú
noc,
má
milá
a
na
druhé
straně
tak
vnímavě
nechali
bez
povšimnutí
Beniakovu
Gardu
otca
Hlinku
ve
Slovenské
republice.
Možná
jsem
nějaký
ten
protest
přehlédl,
ale
spíše
ne.
Co
jsem
ale
přehlédnout
nemohl,
byly
masivní
protesty
proti
protestům.
Ohradili
se
zejména
ti,
kteří
za
uveřejnění
antisemitských
textů
nesou
bezprostřední
morální
i
právní
odpovědnost.
Šéfredaktor
Slovenské
republiky
se
ospravedlnil
zejména
vyslovením
názoru,
že
Židia
sa
významne
pričinili
o
založenie
iného,
rovnako
hrozného
totalitného
molocha
-
komunizmu.
Termín
židobolševizmus
ještě
nepoužil.
Autoři
těchto
a
podobných
výroků
se
upřímně
diví,
když
někdo
v
jejich
slovech
nachází
valéry
antisemitismu.
V
lepším
případě
to
připisují
židovské
přecitlivělosti,
v
horším
židovské
zlomyslnosti
vůči
slovenskému
národu
a
neloajálnosti
vůči
slovenskému
státu.
Neustále
zdůrazňují,
že
na
Slovensku
antisemitismus
není,
a
ty,
kteří
poukazují
na
jeho
evidentní
příznaky,
obviňují
ze
zrady
národa,
z
očerňování
Slovenska
v
zahraničí
atd.
Souhlasím
s
nimi:
antisemitismus
na
Slovensku
není.
Na
Slovensku
jsou
jen
konkrétní
antisemité,
kterým
jiní
konkrétní
antisemité
poskytují
prostor
k
volnému
šíření
rasové
a
náboženské
nenávisti.
To
je
samozřejmě
trestný
čin,
ale
kdo
ho
bude
trestat,
když
-
například
-
soudce
nejvyššího
soudu
SR
v
březnu
tohoto
roku
v
odůvodnění
rozsudku
v
kauze
Slobodník
-
Feldek
označil
Hlinkovu
mládež
a
ČSM
za
veľmi
dobré
organizácie?
V
Německu
se
po
nehorázném
zdůvodnění
mírného
rozsudku
nad
pravicovým
radikálem
Deckertem,
který
se
dopustil
lži
o
Osvětimi,
zvedla
vlna
protestů
od
řadových
občanů
až
po
nejvyšší
státní
posty.
Dá
se
očekávat,
že
dotyční
soudci
budou
mít
problémy.
Na
Slovensku
se
dotyčný
soudce
v
nadcházejících
parlamentních
volbách
uchází
o
důvěru
voličů
jako
kandidát
číslo
2
(!)
za
Křesťanskou
sociální
unii,
stranu,
která
se
otevřeně
hlásí
ke
Slovenské
republice
1939-1945
a
netají
se
pozitivním
vztahem
k
jejímu
prezidentu
Tisovi.
Zdá
se,
že
konkrétní
projevy
rasismu,
fašismu
a
náboženské
nesnášenlivosti
nechávají
dnes
veřejné
mínění
na
Slovensku
lhostejným.
Analyzovat
příčiny
by
přesáhlo
rámec
této
úvahy,
pro
tuto
chvíli
konstatujme,
že
to
umožňuje
slovenským
extrémům
posouvat
se
do
centra
a
měnit
se
v
normy.
Když
před
několika
lety
antisemité
v
Paříži
zhanobili
židovský
hřbitov,
prezident
Mitterand
kráčel
po
Champs
Elysées
na
čele
200 000
protestujících
Francouzů.
Nevím,
zda
by
se
dnes
na
Slovensku
našel
politik
schopný
podobného
činu.
A
když
ano,
počtu
lidí,
kteří
by
šli
za
ním,
by
chyběly
nejméně
čtyři
nuly.
Ján
Štrasser