ln94203_80

ln94203_80

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-3
Genrecomment
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Padesát roků ticha

Hana Frištenská, Vedoucí sekretariátu Rady pro národnosti vlády ČR Starý kontinent povinnost požádat o gesto odpuštění. Národy by se měly sjednotit v aktu zadostiučinění všem v celé své historii křivdou postiženým Cikánům...

To jsou nedávná slova papeže Jana Pavla II. v poselství k alsaským Romům.

Celá historie Romů - Cikánů - v Evropě je nesporně historií násilí, bezpráví a smrti. Nic z toho se však nevyrovná míře neštěstí, které Romy postihlo v letech druhé světové války. Spolu se Židy byli označeni za méněcennou rasu a stali se objektem patologických fašistických opatření, jejichž cílem byla úplná genocida tohoto národa. Události doby jsou dodnes traumatem nemnoha romských pamětníků i jejich potomků. Zpívají o nich v písních, např. i jedna z nejznámějších - Čhajori romani - sloku o utrpení Romů v koncentračních táborech.

Připomínku těchto událostí bychom však měli nejvíce rozpoznat tam, kde nezbyl nikdo, kdo by zpíval nebo vyprávěl. Osud Romů z českých zemí se naplnil za druhé světové války. Takřka nikdo nepřežil, aby připomínal poslední etapu našeho staletí trvajícího soužití s touto skupinou Romů na společném teritoriu českých zemí. Nucené deportace, věznění a likvidace v koncentračních táborech přežilo jen 500 českých a moravských Romů. Jejich genocida v době druhé světové války uzavřela naše pokusy o společné soužití, které teprve v meziválečném období vedly k rychlému a nadějnému procesu samovolného splývání romské komunity s českou společností. se nedozvíme, jak by se tento proces završil a jakým by se mohl stát důkazem a argumentem pro ostatní evropské země a jejich romské komunity.

Když byly v roce 1949 v cikánském táboře v Osvětimi-Březince vyzvednuty ze země evidenční knihy cikánských vězňů, které sem před likvidací tábora ukryl Tadeus Joachymovski, tehdy písař ve vězeňské pisárně, bylo tímto dokumentem doloženo, že v táboře zahynulo více než 21 tisíc Romů. Byli mezi nimi Romové z Německa, Rakouska a Polska. Mezi ostnatými dráty v Osvětimi-Březince zahynulo také 4531 Romů z Čech a Moravy. V evidenčních knihách se objevují tak dobře známá příjmení - Růžička, Daniel, Holomek, Herák. Tato příjmení se již téměř v současné romské komunitě nevyskytují, protože ji tvoří slovenští Romové, kteří do českých zemí začali masově přicházet v letech po druhé světové válce.

Donedávna byla historie cikánského tábora v Osvětimi-Březince takřka zapomenuta. Důvodem rychlého zapomínání bylo jistě i to, že zdecimovaní a negramotní Romové, rozptýlení v malých komunitách po celé Evropě, nebyli s to sami dbát o památku umučených příslušníků svého národa. Zdá se, že v poslední době se evropská veřejnost rozpomíná, a je dobře, že je to za přispění nové, poválečné romské inteligence. Důkazem je smuteční shromáždění, které začátkem srpna tohoto roku připravila Asociace Romů v Polsku za podpory prezidenta a vlády Polské republiky. K památce českých a moravských Romů se přihlásil i prezident České republiky.

Před padesáti lety, v srpnu 1944, byl cikánský tábor v Březince zlikvidován a zbývající vězni zavražděni v plynových komorách. Neměli bychom zapomínat na osud Romů v těchto místech jenom proto, že nejsou dodnes vnímáni jako součást tradičních evropských národů. Měli bychom si připomínat jejich osud vždycky, když máme potřebu hledat jednoduchá řešení problémů soužití etnik, a to nejen soužití s Romy. Cesty k jednoduchým řešením by nás totiž mohly zavést k nějakému Auschwitz-Birkenau.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View