Chceme
granty
takhle?
aneb
Po
hlavě
do
jámy
lvové
Petr
Harmanec,
Místopředseda
vědecké
rady
AV
ČR
Komu
se
poštěstilo
získat
v
některé
grantové
agentuře
úspěšně
grant,
zná
výhody,
které
to
přináší
ve
srovnání
s
tím,
co
jsme
znali
v
minulosti.
Přesto
se
domnívám,
že
grantový
systém
-
tak,
jak
jej
uskutečňují
např.
interní
grantová
agentura
AV
nebo
celostátní
grantová
agentura
-
není
pro
stimulaci
bádání
v
oblasti
základního
a
vyhledávacího
výzkumu
optimální.
Dokonce,
že
ve
svých
důsledcích
povede
časem
spíše
k
poklesu
skutečné
produkce
nových
vědeckých
výsledků.
Přidělování
grantu
na
konkrétní
projekt
nutí
každého
žadatele,
aby
-
stejně
jako
v
dobách
státního
plánu
základního
výzkumu
-
závazně
dopředu
oznámil,
co
hodlá
v
následujících
2
-
3
letech
objevit
či
vyzkoumat.
Vím
z
vlastní
zkušenosti,
že
tohle
je
v
základním
výzkumu
-
zejména
tváří
v
tvář
mezinárodní
konkurenci
-
velice
svazující.
Místo
aby
vědce
maximální
měrou
osvobodil
od
organizační
a
byrokratické
činnosti
a
dovolil
mu
klidně
a
soustředěně
pracovat,
představuje
grantový
systém
citelný
vzrůst
papírování,
o
jehož
skutečné
hodnotě
nejsem
příliš
přesvědčen.
Žadatel
musí
sepsat
celý
projekt
a
podat
k
posouzení
v
mnoha
exemplářích,
musí
psát
roční
hlášení
o
plnění
plánu
a
závěrečnou
zprávu.
-
V
úhrnu
ztráta
i
několika
pracovních
týdnů.
K
dokonalosti
byl
tento
absurdní
systém
doveden
v
USA.
Výstižně
to
charakterizoval
můj
kamarád
a
bývalý
kolega,
teoretik
Hubbleova
kosmického
dalekohledu
v
Goddardově
středisku
NASA.
Napsal
mi
nedávno,
že
se
rozhodl
založit
brigádu
kapitalistické
práce,
pro
kterou
složil
i
hymnu
Od
deadlajny
k
deadlajně
jdem...
Rozumné
maximum,
které
si
grantové
agentury
obvykle
mohou
dovolit,
je
požádat
o
posudek
návrhu
tři
různé
recenzenty.
Pokud
jde
o
recenzenty
tuzemské,
bude
výběr
v
mnoha
oborech
nutně
velice
omezený.
Navíc
je
zřejmé,
že
i
v
případě
zahraničních
recenzentů
může
být
souhrn
názorů
pouhých
tří
posuzovatelů
náhodný
nebo
předpojatý.
Asi
nejvíc
mi
na
přidělování
grantů
na
konkrétní
projekty
vadí
to,
že
úspěch
je
často
více
vázán
na
to,
co
slibuji,
než
na
to,
co
jsem
v
minulosti
ve
vědě
dokázal.
Všichni
jsme
tak
vedeni
k
tomu,
abychom
se
cvičili
v
literárních
schopnostech
a
taktice
při
stylizaci
návrhů.
Boj
o
získání
grantů
se
tak
stává
novou
profesí,
která
je
daleko
více
svého
druhu
uměním
nežli
vědou.
Navíc,
ačkoliv
to
může
znít
poněkud
přemrštěně,
asi
bych
skutečně
originální
nápad
v
žádosti
o
grant
neuvedl
nebo
alespoň
nesdělil
otevřeně.
Konkurence
ve
vědě
existuje
a
stávající
systém
poskytuje
navrhovatelům
jen
malou
ochranu
proti
zcizení
nápadů.
Má-li
se
současný
grantový
systém
vypořádat
alespoň
s
některými
výše
uvedenými
problémy,
bude
nutné
hromadit
problémy
další.
Např.
úsilí
hodnotit
soustavněji
a
přísněji,
zda
grantový
kolektiv
skutečně
plní
své
sliby,
musí
vést
k
ještě
větší
administrativní
zátěži
pro
hodnotící
i
hodnocené.
Celkově
tak
vzniká
velice
nebezpečná
zpětná
vazba.
Aktivní
vědci
z
naší
-
zdaleka
ne
nepřeberně
bohaté
-
vědecké
obce,
se
stali
postupně
členy
a
funkcionáři
volených
i
jmenovaných
orgánů
vysokých
škol
či
Akademie
věd
a
jejich
ústavů,
často
titíž
lidé
však
pracují
i
v
orgánech
grantových
agentur
či
dokonce
v
Radě
vlády
pro
vědu
a
technologie,
a
jejich
vědeckou
práci
nutně
víc
a
víc
omezuje
činnost
organizační
a
hodnotitelská.
Pokud
se
nad
svým
přesyceným
systémem
organizování
a
hodnocení
vědy
včas
vážně
nezamyslíme,
může
se
stát,
že
toho
k
hodnocení
bude
stále
méně
a
méně.
Co
tedy
navrhuji?
Předně
osobní
operační
granty.
Není
nic
logičtějšího,
než
použít
osobní
atestace
jednotlivých
vědců
k
tomu,
aby
jim
na
následující
období
do
další
atestace
byly
přiděleny
osobní
operační
granty
ve
výši,
která
by
se
stejně
jako
zvýšení
či
snížení
platu
řídila
zhodnocením
jejich
práce
za
uplynulé
období.
Tento
systém
je
ve
své
podstatě
daleko
objektivnější,
protože
vychází
z
předem
známých
kriterií
(publikace,
citace,
pedagogická
či
organizační
činnost
pro
pracoviště
apod.)
a
pracovník
je
hodnocen
podstatně
větším
počtem
hodnotitelů
než
v
případě
grantové
přihlášky.
Zároveň
se
dva
systémové
prvky
výhodně
spojí
v
jeden
a
celá
administrativní
zátěž
se
zredukuje
na
agendu
atestace.
Každý
pracovník
pak
může
dle
vlastní
úvahy
využít
přidělené
prostředky
k
zahraničním
cestám,
nákupu
počítače,
pozvání
kolegy
či
podpoře
prázdninových
studentů
a
podobně.
To
automaticky
povede
k
hospodárnému
nakládání
s
přidělenými
prostředky,
neboť
vím,
že
v
následujících
čtyřech
letech
už
nic
víc
nedostanu.
Pokud
jde
o
postgraduální
studenty,
mohla
by
atestační
komise
přiznat
určité
prostředky
navíc
každému
školiteli
či
vedoucímu
týmu,
aby
mohl
svého
žáka
např.
nechat
prezentovat
výsledky
disertace
na
mezinárodní
konferenci.
Právě
tak
je
možné
stanovit
vhodnou
startovní
částku
začínajícím
samostatným
vědcům,
která
by
se
normálně
upravovala
při
další
atestaci.
Takto
koncipovaný
systém
poskytuje
i
plnou
svobodu
pro
neformální
spolupráci
vědců
z
různých
pracovišť
-
opět
bez
zbytečné
administrativy.
Stávající
grantové
agentury
by
se
v
takto
pojatém
systému
mohly
omezit
na
financování
nákladných
projektů,
které
jsou
mimo
dosah
operačních
grantů,
a
na
vypisování
cílených
projektů,
které
jsou
v
zájmu
nějakého
zadavatele
(společnosti,
vlády
či
ministerstva,
průmyslu,
armády
apod.).
Takto
uspořádané
financování
již
řadu
let
funguje
velice
úspěšně
v
oboru
přírodních
a
technických
věd
v
Kanadě
a
kanadští
kolegové
jsou
s
ním
spokojenější,
než
se
systémem
americkým.
Domnívám
se,
že
ve
chvíli,
kdy
naše
vláda
zastává
sympatický
názor,
že
její
role
v
organizaci
vědy
končí
určením
procenta
hrubého
národního
důchodu,
které
může
být
z
rozpočtu
na
vědu
použito,
je
takovýto
systém
plně
uskutečnitelný
v
našich
podmínkách.
Jsem
přesvědčen,
že
by
vedl
k
většímu
pracovnímu
klidu
a
ke
značnému
poklesu
organizační
zátěže
pro
mnohé
z
nás.