ln94202_80

ln94202_80

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-7
Genreessay
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Osvobození Paříže po 50 letech

Jiří Jarkovský Jako by se stroj času dal do pohybu. Na náměstí před pařížskou radnicí vyjely tři tanky typu Sherman. Stejně jako před 50 lety. Dnes je ovšem nevítají zaprášení obránci budovy a bojovníci z barikád, ale prezident republiky Fran?ois Mitterand a starosta Jacques Chirac. Jedna z hlavních oslav padesátého výročí osvobození Paříže vrcholí. Od 19. srpna do 3. září vzpomíná francouzská metropole na ony slavné dny před padesáti lety.

Všeobecně se dnes ve Francii uznává, že osvobození Paříže bylo velkou zatěžkávací zkouškou pro generála de Gaulla. Jen několik týdnů před povstáním hlavního města se výbor jeho organizace Svobodná Francie přejmenoval na vládu. De Gaullovo postavení u amerického spojence bylo dlouho nejisté a prezident Roosevelt se několik let snažil najít pro Francii jiného vhodnějšího politika. Za této situace však de Gaulla nutně potřeboval, aby se Paříž povstáním přihlásila k jeho vládě a byla osvobozena Francouzi - tj. Leclerkovou divizí. To se mu, mimochodem díky pochopení generála Eisenhowera, s nímž si de Gaulle vždy rozuměl lépe než s Rooseveltem, podařilo. Po triumfálním přijetí 26. srpna na Elysejských polích nebylo pochyb, kdo stane v čele francouzské vlády.

Letošní oslavy výročí osvobození Paříže byly pojaty jako vnitrofrancouzská záležitost. Hlavní město povstalo a Leclerkova divize mu přišla na pomoc. V tomto smyslu se dočkal velké rehabilitace maršál Pierre Leclerc, nepochybně jeden z nejnadanějších vojevůdců 2. světové války. Roku 1946 se Leclerc v Indočíně dostal do sporu s místními konzervativními politiky, protože chtěl realisticky vyjednávat s vietnamskými nacionalisty. Několik měsíců před svou tragickou smrtí při leteckém neštěstí proto upadl v nemilost.

Velkou pozornost věnovali autoři vzpomínkových statí generálu von Choltitzovi, který v srpnu 1944 velel německé posádce v Paříži. Dostal tehdy od Hitlera za úkol srovnat Paříž se zemí a bojovat do posledního muže. Schopnosti k tomu mu jistě nechyběly. V r. 1940 dobýval s německými vojsky Rotterdam a o dva roky později na východní frontě Sevastopol. Von Choltitz však krátce před svým jmenováním do Paříže velel v Normandii a přesvědčil se tam o obrovské materiální převaze spojenců. Ze setkání s Hitlerem zase nabyl dojmu, že se vůdce zbláznil. Byl proto předem psychologicky připraven se vzdát.

Zvláště, když si uvědomil, že na účinnou obranu nemá dostatečné prostředky.

Na přetřes se samozřejmě znovu dostala i otázka příměří, které obě strany konfliktu uzavřely 20. srpna prostřednictvím švédského konzula Nordlinga. I tento problém se ovšem dostal z roviny politické na historickou. Gaullističtí a komunističtí protagonisté si nespílají do zrádců a dobrodruhů. Začíná převládat názor, že příměří, které se částečně dodržovalo dva dny, pomohlo povstalcům: doplnili zásoby střeliva a 23. srpna zasadili Němcům řadu úderů. Do oblasti legend zařazují dnes téměř všichni historici tvrzení o tom, že Němci v létě 1944 podminovali v Paříži mosty a významné budovy. Jako všechny pokyny z Berlína plnil von Choltitz i tento rozkaz velmi liknavě.

K nezodpovězeným otázkám patří problém divokých střelců. Když se Pařížané shromáždili na malé náměstí Svornosti k uvítání osvoboditelů a generál de Gaulle vstupoval do Notre Dame na slavnostní Te Deum, začal kdosi střílet ze střech okolních domů. Revoluční tisk z toho obvinil Němcům přisluhující milicionáře a de Gaulle ve svých Pamětech komunisty. Dnes se mnozí přiklánějí k názoru, že to byl projev davové psychózy. Další důkaz pro to, že pařížský srpen 1944 přechází z oblasti politické polemiky tam, kam patří: do historie.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View