Šimáčkovi
začali
pošesté,
tentokrát
již
na
svém
Jiří
Pšenička
Nemohu
čekat,
mám
příliš
málo
času.
Pole
i
stáje
potřebuji
vrátit
okamžitě,
naléhal
v
polovině
roku
1991
na
pozemkový
úřad
tehdy
sedmdesátiletý
Miloslav
Šimáček
z
Tuchoměřic
u
Prahy.
Úřad
žádosti
vyhověl.
K
prvnímu
říjnu
téhož
roku
mu
Zemědělské
družstvo
Velké
Přílepy
majetek
předalo
a
on
spolu
se
svou
manželkou
začal
hospodařit.
Úspěšně
v
tom
pokračují
dodnes.
Osud
pana
Šimáčka
byl
podobný
osudu
tisíců
dalších
statkářů.
Po
únorovém
převratu
v
roce
1948
byl
uvězněn.
V
roce
1950
mu
byl
statek
vyvlastněn
a
on
se
musel
vystěhovat.
S
manželkou
celkem
pětkrát
změnili
bydliště.
Vždy
po
nástupu
nového
prezidenta
jsme
museli
jít
o
dům
dál,
sděluje
s
nádechem
černého
humoru.
Ačkoli
několikrát
v
životě
doufal,
že
se
do
Tuchoměřic
bude
moci
vrátit,
po
roce
1975
prý
již
naději
ztratil.
A
přece...
Listopad
1989
jej
zastihl
v
Plzni.
Byl
v
rekonvalescenci
po
úrazu
páteře.
Jakmile
se
začalo
mluvit
o
restitucích,
neváhal
ani
minutu
a
odjel
do
rodných
Tuchoměřic.
Pětkrát
jsem
začínal
od
píky,
pošesté
již
začnu
na
svém,
umanul
si
prý
tenkrát.
S
rekonstrukcí
zdevastované
usedlosti
začal
ještě
dříve,
než
byl
v
parlamentu
schválen
zákon
o
půdě.
Opravoval
tehdy
ještě
státní
majetek.
Manželka
mezitím
v
Plzni
zajistila
prodej
jejich
rodinného
domu
a
poté
se
i
ona
přestěhovala
do
Tuchoměřic.
Veškeré
finanční
prostředky
(peníze
utržené
za
dům,
úspory,
úvěr
poskytnutý
Agrobankou
i
státní
dotace)
investovali
do
oprav
stájí
a
ostatních
hospodářských
budov.
Postavili
zde
také
malá
jatka
a
nakoupili
rakouskou
technologii
pro
krmení
prasat.
Letos
dokončili
silo,
čističku
a
sušičku
na
obilí.
Mají
plány
další.
V
počátku
rekonstrukce
bydleli
na
tuchoměřické
faře.
Postupně
na
statku
zřídili
čtyři
byty
-
dva
pro
zaměstnance,
dva
pro
sebe
a
rodinné
příslušníky.
Veškeré
investice
představovaly
asi
šest
milionů
korun.
Statek
dnes
opět
vypadá
jako
před
čtyřiceti
lety.
Opravené
střechy,
nové
obílené
fasády,
uklizený
dvůr,
pořádek.
Ani
se
nechce
věřit
tři
roky
starým
fotografiím
stejných
objektů.
Šeď
a
rozvaliny
zmizely
neznámo
kam.
Ke
statku
dnes
náleží
200
hektarů
zemědělské
půdy.
Polovina
z
nich
patří
Šimáčkovým,
druhá
je
pronajata
od
příbuzných.
Na
polích
pěstují
převážně
obilí,
dále
pak
řepku,
hrách
a
vojtěšku.
Jak
jsem
se
dozvěděli,
řepka
se
prý
letos
mimořádně
vydařila.
Ve
stájích
mají
38
prasnic
a
dva
plemenné
kance.
Ročně
600
až
700
jejich
potomků
vykrmí
do
jatečné
hmotnosti.
V
upravené
stodole
chovají
šedesát
kusů
žírného
skotu.
Krávy
nemají.
Z
vepřového
máme
zisk,
na
hovězím
neproděláváme,
ale
býky
držíme
zejména
kvůli
produkci
kvalitního
hnoje,
vysvětluje
pan
Šimáček.
Jak
dodává,
i
když
je
to
dnes
velmi
těžké
a
nákladné,
snaží
se
do
půdy
dostat
tolik
živin,
kolik
je
potřeba.
Tak
velké
hospodářství
vyžaduje
denně
notný
kus
poctivé
práce.
Šéfem
přes
domácnost
a
ekonomiku
je
paní
Šimáčková.
Manžel
se
stará
především
o
provoz.
Mají
tři
zaměstnance.
Sehnat
pracovníky,
kteří
by
se
k
tomuto
majetku
dokázali
chovat
jako
ke
svému,
je
velmi
obtížné,
prohlašují.
Na
rodinném
hospodářství
podle
možností
pomáhá
i
příbuzenstvo,
hlavně
v
sezoně.
Nejvíce
asi
bratranec
M.
Šimáčka
pan
Josef
Novotný
z
Mariánských
Lázní.
Jezdí
sem
i
proto,
že
zároveň
dává
do
pořádku
svou
usedlost
v
nedalekých
Velkých
Přílepech.
Přes
všechen
svůj
optimismus
mají
Šimáčkovi
značné
výhrady
k
agrární
politice
státu.
Zemědělci
by
prý
potřebovali,
aby
alespoň
na
rok
dopředu
byly
určeny
pevné
ceny
hlavních
agrárních
produktů,
zejména
masa,
aby
věděli,
za
kolik
budou
vyrábět.
Nejsou
také
spokojeni
s
úrovní
zemědělského
pojištění.
Za
velmi
vážný
problém
označili
skutečnost,
že
nemohou
získat
levné
dlouhodobé
úvěry.
Podpůrný
a
garanční
fond
se
v
tomto
prý
vůbec
nepodobá
výhodným
prvorepublikovým
hospodářským
záložnám.
Co
jim
naprosto
chybí,
jsou
servisní
hospodářská
družstva,
jaká
jsou
všude
na
Západě
a
jaká
u
nás
fungovala
již
před
Únorem.
A
co
samotné
ministerstvo
zemědělství?
Myslím
si,
že
by
tam
mělo
sedět
daleko
více
mladých
lidí,
nezatížených
minulostí.
Řada
chybných
rozhodnutí
je
dána
také
špatnou
znalostí
reálného
stavu
a
nepravdivými
statistickými
informacemi.
Nemohu
přece
věřit
statistice,
když
sám
vím,
jak
nahodile
se
údaje
zjišťují,
tvrdí
M.
Šimáček.
Manželé
Šimáčkovi
svou
profesi
berou
jako
koníčka
i
řeholi,
kterou
si
dobrovolně
zvolili.
Prý
to
ani
jinak
nejde.
Chtěli
jsme
lidi
trochu
provokovat,
aby
začali
také.
Snažíme
se
jít
příkladem.
Ať
je
tu
konkurence.
Pan
Šimáček
obdivně
vzhlíží
k
mladým
lidem,
kteří
se
do
hospodaření
pustili
s
vervou
i
přesto,
že
s
pravým
sedlačením
mají
pramalé
zkušenosti.
Pocit
svobody
je
vykoupen
velikou
dřinou.
To
si
musí
uvědomit,
podotýká.
Kdo
to
bude
dělat
po
vás,
ptáme
se
závěrem.
Syn
asi
těžko,
má
na
Chebsku
svou
farmu
s
chovem
kladrubského
plnokrevníka.
Doufáme,
že
snad
vnuk,
který
nyní
studuje
vysokou
školu
zemědělskou.
V
každém
případě
se
prý
potomky
snaží
vychovávat
tak,
aby
rodinný
grunt
nikdy
neprodali.