ln94200_126

ln94200_126

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-4
Genreessay
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Od vlády čekáme autonomní ekologickou politiku

Václav Mezřický, Vedoucí katedry práva životního prostředí na Právnické fakultě UK V souvislosti s vládním odmítnutím státní politiky životního prostředí zaujal premiér Václav Klaus opět zásadní stanovisko (v LN 19. 8.) k této problematice. Označil tzv. levicovou ekologii za odtrženou od ostatních dimenzí života a za pocit, že ... je možné poroučet větru, dešti a geniálním rozhodováním několika jedinců na tom či onom ministerstvu vše vyřešit. Naproti tomu v Klausově pojetí je úsilí státu v této oblasti okrajovým doplňkem spontánního procesu rozhodování milionů občanů.

Ponechme stranou absurditu o poroučení větru, dešti, která jen dokazuje, že V. Klaus dosud nerozlišuje mezi ekologií a učením akademika Lysenka. Nejde také o diskusi s ním, ale o vysvětlení, které ekologové dluží veřejnosti.

Předně, dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství ukládá státu Ústava v článku 7. Neoliberální doktrína může této povinnosti podložit různý výklad, nemůže ji však potlačit. Ponechme stranou, zda podobnou povinnost stát k životnímu prostředí. Podle Listiny základních práv a svobod však výkonem vlastnického ani jakéhokoli jiného práva nesmí nikdo ohrožovat či poškozovat životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Uplatňování zákonů patří k základním účelům existence státu. Ten v této souvislosti vykonává policejní funkci, podobně jako při uplatňování předpisů trestního práva. Chrání přitom práva občanů, kteří ani nemusí vědět, že jsou vystaveni nebezpečí ze znečištěného životního prostředí. Chrání rovněž jejich majetek před nenapravitelnými škodami.

Ekologické problémy mají dvojí tvář: znečištění životního prostředí a ztráta sebeobnovovacích vlastností zdrojů - lesních a jiných přírodních ekosystémů. Pro většinu občanů jde v obou případech a problémy neprůhledné. - Znečištění ovzduší se objektivně zjistit jen přístrojovým měřením, kontaminace půdy jen laboratorním rozborem apod. Data o těchto problémech je možné i nutné shromažďovat v celostátním měřítku, aby bylo možné stanovit stupeň ohrožení životního prostředí podle druhů a místa znečištění i ohrožení. Platí přitom, že životní prostředí představuje nedělitelný celek.

O opatřeních, která mají zabránit dalšímu zhoršování situace nebo která ji mohou zlepšit, musí rozhodovat odborníci. Taková opatření sahají od stanovení limitů znečištění přes kontrolu hospodaření v lesích po posuzování důsledků činností pro životní prostředí. Všechna tato opatření se však provádějí jen na základě zákona, který přijímá parlament.

Mohli bychom uvést analogii - např. rozhodování České národní banky o výši diskontní sazby. Také v tomto případě jde o autonomní aktivitu finanční instituce, nota bene na vládě nezávislé, zmocněné k tomu zákonem. Přitom důsledky takového opatření mohou negativně působit na miliony občanů. Podobně vláda využívá mzdové regulace, vyžaduje-li to nárůst inflace.

Ve skutečnosti je rozhodování o životním prostředí a hospodaření se zdroji na ekologických odbornících mnohem méně závislé. I kdyby se ekologové čistě z důvodů ochrany životního prostředí vyslovili proti povolení rozebrat Říp na kamenivo na export, ministerstvo hospodářství takové povolení může vydat.

Odmítat autonomní ekologickou politiku je další chybný soud premiéra. Důsledně vzato neměl tehdejší parlament schválit ani strategii. Analogie spočívá v tom, že problémy životního prostředí jsou v postkomunistických státech trestuhodně zanedbané a řešit je lze jen koncepční a systematickou činností. Státy s podstatně lepším životním prostředím, např. Nizozemsko, ukládají zpracování takových koncepcí dokonce zákonem.

A jak je to s požadovaným spontánním rozhodováním občanů? Podle loňského podzimního průzkumu Sociologického ústavu AV ČR pokládá 65 % dotazovaných za nebezpečný růst teploty na Zemi vyvolaný skleníkovým efektem, 82 % občanů považuje za mimořádně nebo velmi nebezpečné pro životní prostředí znečištění českých řek, jezer a potoků. Ještě pozoruhodnější je přesvědčení 78 % občanů, že vláda by měla vydat zákony, které by přinutily obyčejné lidi i podniky chránit životní prostředí, kdyby tím mělo být omezeno právo na vlastní rozhodování.

Tento názor veřejnosti je signálem. Lidé očekávají, že vláda nepovede polemiky, ale bude jednat v souladu s jejich vůlí. Václav Klaus soudí jinak. Postrádá ve vztahu k životnímu prostředí instinkt, který mají občané.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View