O
VĚDĚ
SVĚTOVÉ
A
KOMUNÁLNÍ
Dlouho
se
již
vedou
diskuse
o
tom,
jak
hodnotit
tzv.
základní
výzkum
a
jak
stanovit
kritéria
pro
přidělování
grantů.
Rád
bych
přispěl
jednou
myšlenkou
-
a
protože
mne
osobně
tento
problém
v
současnosti
tolik
nepálí,
doufám,
že
bude
prosta
obvyklé
zaujatosti.
Při
hodnocení
vědy
se
uplatňuje
několik
problémů.
Tím
hlavním
a
základním
je
ovšem
nedostatek
peněz,
kterým
jako
celek
trpěla,
trpí,
a
podle
všeho
ještě
dlouho
trpět
bude.
Má
totiž
tu
smůlu
-
a
to
je
druhý
problém
-
že
její
výsledky
lze
jen
zřídka
okamžitě
ocenit
v
hmotných
kategoriích,
doložit
hmatatelným
výrobkem
či
jiným
viditelným
způsobem,
nebo
alespoň
zařadit
do
kolonky
"splněno"
a
založit
v
úhledných
deskách.
Je
to
ostatně
i
pohodlnější:
badatele
minulých
epoch
můžeme
totiž
oslavovat
veřejně
(patří
to
jaksi
ke
kultuře
a
ukazuje
to
na
naši
vzdělanost
a
schopnost
uznávat
i
druhé),
aniž
by
přitom
hrozilo
nebezpečí,
že
nebožtík
natáhne
ruku
a
bude
žádat
svou
odměnu.
No
a
třetím
základním
problémem
je
známý
efekt
smečky
hladových
psů,
pro
které
máme
jen
jednu
kost.
Řešení
se
ovšem
zdá
být
navýsost
jednoduché.
Vezme
se
seznam
nejvýznamnějších
světových
časopisů,
v
něm
se
spočítá
četnost
výskytu
jmen
adeptů
na
přidělení
grantu
(nebo
na
vyplacení
prémií),
popřípadě
doplněná
o
četnost
citací
-
a
rázem
máme
jasný
a
neoddiskutovatelný
žebříček
zásluh.
I
neodborník
se
přece
může
podívat
do
životopisu
navrhovatele
a
do
jeho
seznamu
publikací,
aby
pak
objektivně
rozhodl
o
tom,
zda
dotyčný
je
nebo
není
schopen
provádět
základní
výzkum
na
potřebné
úrovni.
Tak
to
alespoň
kategoricky
navrhuje
RNDr.
Vladimír
Vilím,
CSc.
(Vesmír
č.7/1992,
str.
407),
se
kterým
si
dovolím
polemizovat,
aniž
bych
ovšem
pochyboval
o
tom,
že
i
v
naší
zemi
je
několik
jedinců,
kteří
takovému
kritériu
vyhovují.
Je
to
ale
skutečně
tak
jednoduché?
Zapomeňme
na
chvíli
na
to,
že
i
výběr
"nejvýznamnějších
světových
časopisů"
může
být
subjektivní,
protože
některé,
které
třeba
teprve
nedávno
vznikly
jako
odraz
potřeby
rozvoje
progresívního
oboru,
ještě
nejsou
v
povědomí.
Přitom
právě
v
nově
vznikajícím
odvětví
vědy
se
lze
nadít
oněch
tolik
žádaných
"výsledků
světové
úrovně"
mnohem
spíše,
než
v
oborech
tradičních.
Odežeňme
i
kacířskou
myšlenku,
že
i
v
oněch
vynikajících
časopisech
jsou
občas
publikovány
články,
jejichž
obsah
recenzent
přece
jen
přecenil,
a
ty,
ve
kterých
autoři
buď
příliš
nedočkavě
prezentují
své
originální
objevy,
nebo
pro
které
dokonce
provedli
předem
určitou
selekci
či
-
řekněme
-
kosmetickou
úpravu
svých
dat.
A
to
i
přesto,
že
každý
ví,
že
i
když
se
omyl
nebo
nekvalita
snadno
odhalí
v
následující
diskusi,
nikdo
už
nevyškrtne
příslušný
článek
ze
seznamu
publikací
a
tím
méně
onu
spoustu
citací
z
citačního
indexu.
Na
co
bychom
ale
zapomínat
neměli,
to
je
onen
prazvláštní
systém,
uplatňovaný
ještě
nedávno
v
naší
společnosti,
kdy
o
možnosti
publikovat
-
a
někdy
i
vůbec
bádat
na
půdě
příslušně
vybavené
instituce
-
rovněž
rozhodovali
neodborníci
na
základě
životopisu.
A
to
již
vůbec
nepřipomínám,
že
nejvíce
publikací
mívají
leckdy
lidé,
u
kterých
je
taková
aktivita
-
vzhledem
k
množství
jejich
dalších
funkcí
-
až
příliš
obdivuhodná
(viz
např.
Vesmír
71
,
514,
1992/9).
Možná,
ale
spíše
určitě,
také
nelze
postupovat
ve
všech
oborech
podle
schematu,
navrženého
Dr.
Vilímem.
Botanik,
který
popisoval
neobvyklá
společenstva
rostlin
na
unikátních
lokalitách
a
doplňoval
své
články
vysoce
kvalitní
teoretickou
diskusí
jistě
neměl
takové
problémy
s
publikací
v
nejrenomovanějších
časopisech
svého
oboru,
jako
jeho
kolega,
který
pracoval
s
konkrétními
daty
o
našem
životním
prostředí,
nemluvě
o
badatelích,
zkoumajících
nedávné
dějiny.
A
chemik,
který
ke
svému
výzkumu
potřeboval
kromě
vlastní
invence
"jen"
kvalitní
laboratorní
aparaturu
a
materiál,
měl
objektivně
vyšší
naději
dosáhnout
světově
uznávaných
výsledků,
než
fyzik,
který
si
svůj
nápad
nemohl
v
praxi
ověřit
nejen
u
nás,
ale
dokonce
třeba
ani
v
Sovětském
Svazu.
Pokud
jde
o
pojem
komunální
věda,
lze
do
ní
jistě
zahrnout
všechny
ty
zoufalé
snahy,
které
osobně
dobře
znám,
alespoň
utíkat
za
světovým
vlakem.
Znám
takové
vědce
(na
své
parketě,
jíž
je
fyzika),
kteří
nedokázali
nic
víc
a
nic
méně,
než
udržet
svůj
obor
v
naší
zemi
v
nezvětšujícím
se
odstupu,
vyjádřitelném
snad
časovým
úsekem
deseti
let,
za
světovou
úrovní.
A
to
za
podmínek
reálné
blokády
jak
vnější,
projevující
se
formou
embarga
na
moderní
technologii
a
výpočetní
techniku,
tak
vnitřní,
spočívající
v
nedostatku
odborné
literatury,
chabé
možnosti
cestovat
a
vůbec
se
stýkat
se
zahraničními
kolegy,
o
administrativních
potížích
ve
všem,
od
nákupu
"nezajímavých"
množství
zboží
přes
PZO,
až
po
vybavení
dílny
nářadím,
už
ani
nemluvě.
Kolegové,
kteří
se
za
takových
podmínek
rozhodli
pro
emigraci,
se
vesměs
výtečně
uplatnili
ve
světových
vědeckých
institucích
právě
pro
svou
přizpůsobivost,
vynuceně
hlubokou
znalost
používané
techniky
a
schopnost
poradit
si
za
nepředvídaných
okolností.
Ti,
kteří
je
to
naučili,
ale
z
nejrůznějších
důvodů
zůstali,
dnes
nemají
čím
"objektivně"
dokázat
svůj
vědecký
potenciál
a
hrozí
jim
brzké
vytěsnění
mladými
dravými
následovníky,
kterým
prošlapali
cestu,
a
případně
odsouzení
do
opovrhované
role
dělníků
(komunální)
vědy.
Pokud
ovšem
-
jak
radí
Dr.
Vilím
-
nepřesvědčí
někoho,
kdo
už
dobré
jméno
má,
aby
se
za
jejich
projekt
zaručil
a
stal
se
jeho
navrhovatelem.
Jinými
slovy
-
hodnocení
vědecké
úrovně
na
základě
publikací
je
podle
mého
názoru
zaměřeno
spíše
do
minulosti
(leckdy
rozporné),
než
do
budoucnosti,
o
kterou
u
grantů
jde.
Nelze
pochybovat,
že
časem
se
situace
uklidní
a
vymlouvat
se
na
dřívější
podmínky
již
možné
nebude.
Pokud
jde
o
publikační
svobodu
a
možnost
cestování,
nelze
si
dnes
na
nic
stěžovat.
Tak
ještě
mít
ta
jasná
pravidla,
víc
peněz
na
rozdělování
do
základního
výzkumu
(aby
si
nemusel
přivydělávat
jiným
způsobem
a
aby
z
něho
mladí
absolventi
škol
neutíkali
dělat
rutinní,
ale
zato
patřičně
ohodnocenou,
práci
do
soukromých
firem)
a
nějaké
respektova
grémium
pro
jejich
rozdělování!
Dokud
se
k
něčemu
takovému
nedopracujeme,
nemůžeme
u
nás
podle
mého
názoru
mechanicky
aplikovat
zahraniční
zkušenosti
se
systémem
financování
vědy.
Základem
všeho
je
dostatek
prostředků
na
vědu.
Tomu
musí
napomoci
stát,
ať
již
přímo
rozpočtově,
nebo
masívní
podporou
sponzorů
a
nadací
formou
daňových
úlev,
publicity
(a
tedy
reklamy)
a
také
podporou
vědeckopopulárních
časopisů,
knih
a
vysílaných
pořadů,
zkrátka
propagací
vědy
na
úrovni
umění
nebo
sportu,
protože
o
potřebě
podpory
těchto
oborů
-
na
rozdíl
od
vědy
-
veřejnost
většinou
nepochybuje.
A
hned
v
závěsu
pak
je
zde
potřeba
mechanismu
rozdělování
těchto
peněz.
Asi
by
se
tak
mělo
dít
po
vědeckých
odvětvích,
protože
ta
jsou
navzájem
nesrovnatelná
a
jen
těžko
mohou
na
základě
vlastní
zkušenosti
posoudit
potřeby
těch
ostatních.
V
každém
z
nich
by
měli
rozhodovat
vědci,
a
sice
vědci
z
praxe
(a
to
v
co
největším
počtu
a
veřejně)
a
nikoliv
úředníci.
Tím
by
měla
být
zaručena
větší
objektivita
hodnocení,
a
to
i
nyní,
v
přechodném
období,
kdy
se
stejné
podmínky
pro
všechny
teprve
rodí.
A
bylo
by
možná
vhodné
upustit
od
stejně
bombastických
jako
vágních
známkování
typu
"světová
úroveň
výzkumu",
případně
nižšího
(?)
stupně
"evropská
úroveň",
které
už
nadělaly
tolik
zlé
krve.
Tolik
k
polemice
s
Dr.
Vilímem,
s
jehož
ostatními,
"namátkou
uvedenými
dalšími
poznámkami
k
výběrovému
řízení
(udělování
grantů)"
ochotně
souhlasím.
Souhlasím
i
s
jeho
závěrem,
že
navrhované
položení
důrazu
na
publikační
aktivitu
není
samospasitelnou
metodou
a
že
by
se
tato
aktivita
měla
stát
"podmínkou
nutnou,
nikoli
postačující".
Chtěl
jsem
však
obrátit
pozornost
právě
k
této
tezi,
které
věnoval
několik
závěrečných
řádků,
od
opačného
tvrzení,
rozvedeného
v
celé
první
polovině
jeho
příspěvku.
Ing.
Václav
Potoček,
CSc.