wsj2149.cz

wsj2149.cz

ProjectPCEDT

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Tragikomický monolog idealistického, ne nehrdinského, i když smutně sebeklamného anglického majordoma okolo šedesátky - pokračuje, jako kdyby realistický anglický román o způsobech, jako Británie sama, stále vládla mořím. Ve skutečnosti jsou Kazuo Ishigurovy "Trosky dní" (Knopf, 245 stran, 18,95$) jak poctou tradičním anglickým formám, tak jejich dramatickou kritikou. Plyne z toho, že Britské impérium bylo založeno na myslích svých poddaných, zvycích a morálce, a že mlčky tvrdí, že její samodestruktivní chyby byly ztělesněny neprůbojným snobstvím, záměrnou slepotou, hraním rolí a hlavně způsobem vyjadřování jejího domácího služebnictva. Jak se vypravěč Stevens, samotářský majordomus v Darlington Hall, zdlouhavě zamýšlí nad tak posvátnými výrazy jako "sláva," "důstojnost," "služba," a "oddanost," vidíme, jak nábožný žargon rozvrací duši. Stevensovo svědomité spojení veřejné a soukromé sféry - jako jeho milovaného pána - ničí vše, co bylo navrženo k ochraně. Taková zbroj rozdrtí vojáka. Maska dojme. Je rok 1956, rok, kdy Suezská krize vyznačila konec Impéria. Když stojí na kopci na začátku šestidenní automobilové expedice z Oxfordshire do Cornwallu, kde bývalý hospodář sídlí, možná jako oběť nešťastného 20letého manželství, možná (doufá s větší vroucností, než kdy přizná) ne neochotný vrátit se k domácí službě, Stevens zkoumá výhled a tím poskytuje autoportrét, krédo a autorovu metaforu pro estetično románu, který čteme: "Tuto zem samozřejmě nazýváme Velkou Británií, a mohou se najít tací, kdo věří, že to je poněkud nemravný zvyk. Přesto bych si troufnul tvrdit, že vzhled krajiny našeho venkova samý ospravedlní použití tohoto vznešeného adjektiva.... Je to právě nedostatek zřetelného napětí nebo podívaná, která staví krásu naší země bokem. Co je trefné, je poklid krásy, její smysl pro zdrženlivost. Je to jakoby země věděla o své kráse, o své důležitosti, a necítila potřebu to vykřikovat. Naproti tomu, druhy pohledů nabízené na takových místech v Africe nebo Americe, i když jistě velmi vzrušující, by, jsem si jist, ohromily objektivního diváka jako podřadné na účet jejich nemístné demonstrativnosti. Přemrštěná krajina? Nevychovaná hora? Ale nechme Stevense pokračovat v jeho bezděčných komických způsobech (jeho úmyslné snahy ve "škádlení" vždy selžou - nejkomičtěji): "Celá tato otázka je velmi podobná otázce, která v naší profesi vyvolala během let mnohé debaty: co je `skvělý' majordomus?" Jeho odpověď je někdo "obdařený důstojností v setrvávání na svém názoru." Taková důstojnost "musí zásadně spolupracovat s majordomovou schopností neopustit profesionální bytost, kterou obývá." On "nebude vytřesen vnějšími událostmi, jakkoli překvapujícími, děsivými nebo znepokojujícími.... Kontinentálci nedokáží být majordomy, protože jsou jako plemeno neschopni emoční zdrženlivosti, které je schopna pouze Anglická rasa. Přes svou rasovou výhodu je bytí skvělým majordomem heroická výzva; jeho spíž není "nepodobná generálově štábu během bitvy." Pokud by, například, v průběhu velké společenské události (jako například mezinárodní konference na opravu Versailleského míru v roce 1923) něčí 72letý otec, sám kdysi skvělý majordomus, náhle zemřel, jeden musí dále servírovat portské: "Prosím nemyslete si o , že jsem nadmíru neslušný, že bych nevystoupal k otci v jeho zesnulém stavu právě v tuto chvíli. Víte, vím, že by si můj otec přál, abych právě teď pokračoval." Je to tento druh důstojnosti a sebeovládání, které dovoluje Stevenovi prohlásit: "Jménem všech smutných asociací, kdykoli si dnes ten večer připomenu, shledávám, že si počínám s velkým pocitem triumfu." Připomínáme majestátní veřejné slovo používané k popření soukromé vášně a žalu. To, že Stevens sám není groteskní nebo odpudivý, ale zábavný a smutný a poučný, je plně autorův triumf. Schopnost pana Ishigura vytvořit nejistý vypravěčský hlas, který mu dovoluje probádat tak propletená domácí, kulturní a politická témata je absolutně jasná z jeho předcházejícího románu, "Umělec na nestálém světě," situovaném do poválečného Japonska. Nynějším přenesením scény ze země, kterou v pěti letech opustil do Anglie, kde žil po téměř 30 let, vytvořil román ve stylu Henryho Jamese a E. M. Forstera. S velkou sebejistotou považuje nejen synovskou oddanost a (naprosto potlačenou) sexuální lásku, ale Britský antisemitismus, netrpělivost panstva k demokracii a podporu Hitlera a morální problematikou loajality: "Ve skutečnosti je prostě nemožné přijmout tak kritický postoj k zaměstnavateli a zároveň poskytovat kvalitní služby.... `Tento zaměstnavatel ztělesňuje vše, co shledávám ušlechtilým a obdivuhodným. Od nynějška se obětuji, abych mu sloužil. ' Toto je loajalita inteligentně poskytnutá." Nakonec, po setkání s bývalým majordomem, sedí Stevens za soumraku na mořském břehu a myslí na její a jeho zaměstnavatele, a prohlašuje "Důvěřoval jsem. Důvěřoval jsem v pánovu moudrost... Ani nemohu říci, že jsem dělal své vlastní chyby. Doopravdy - jeden se musí sám sebe ptát - jaká v tom je důstojnost?" Loajální služebník vykonal celý kruh. Co je sláva? Co je důstojnost? Chápeme, že tak žalostná moudrost musí být retrospektivní: Minervina sova jen rozprostírá za soumraku svá křídla. Ale jak "Trosky dní" tak výmluvně s tichou virtuozitou ukazují, taková moudrost může být dojemně ztělesněna uměním. Pan Locke vyučuje Angličtinu a komparativní literaturu na Kolumbijské Univerzitě.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View