wsj2113.cz

Hala sídla CenTrust Bank z kovu a mramoru je impozantnější než sídlo běžné spořitelní a úvěrové instituce. Na stěně například je starý mistr - "Samuel pomazává Davida", velké barokní plátno namalované Mattiou Pretim, Neapolitáncem ze 17. století. V tuto chvíli je však obraz nepříjemnou připomínkou problémů, které zaplavily CenTrust a jeho extravagantního předsedu představenstva a ředitele, Davida L. Paula. V mezinárodní nákupní horečce, která začala sotva před dvěma lety, nashromáždil Paul sbírku asi třiceti děl starších než z 18. století, včetně tohoto Pretiho, za celkovou cenu 28 milionů USD. Do půlnoci 6. října měly být podle nařízení floridského kontrolora, jehož úřad reguluje státní spořitelní a úvěrové instituce, všechny obrazy prodány. CenTrust termín nesplnil. Sbírka byla středem grandiózního plánu, který Paul měl, v němž mělo umění sehrát dvojí úlohu - jako investice pro CenTrust a jako výzdoba nového mrakodrapu s kancelářemi spořitelní a úvěrové společnosti, navrženého I. M. Peiem. Háček je, že oněch 28 milionů USD bylo z fondů této federálně pojištěné instituce vybráno, i když CenTrust ztrácel peníze jako na běžícím páse. Paul především neměl žádné právo pro spořitelní a úvěrovou instituci umění nakupovat - není na seznamu "přípustných nákupů" kontrolora - aniž by žádal o speciální výjimku, což neudělal. Kromě toho některé obrazy, které měly zdobit zdi CenTrustu, ve skutečnosti nakonec byly pověšeny v ředitelově sídle na La Gorce Isle u Miami Beach. Loni na jaře úřad kontrolora zastavil Paulovy radovánky a dal mu šest měsíců na to, aby obrazy prodal. Úředníci v dopise Paulovi uvedli, že nákupy byly "riskantní, nerozumné a neoprávněné." Paul se zatím zbavil pouze tří ze svých mistrovských děl, ale neřekne, komu je prodal. Úřad kontrolora říká, že "monitoruje situaci". Přestože by agentura mohla Paula odstranit, nemá v současnosti zájem to udělat. "Není to jako prodávat Chevrolety," říká Paul, zatímco natahuje ze zlatě zdobené cigarety St. Moritz. "Posledních šest měsíců dokázalo kvalitu sbírky. Nekoná se tu žádný výprodej za pakatel." I přes charakteristickou Paulovu povýšenost tento v jednom kuse kouřící padesátiletý energický muž zjišťuje, že dostat CenTrust - najvětší floridskou spořitelní instituci - z jejích nejriskantnějších investic je mnohem těžší, než bylo dostat se do nich. Malby jsou pouze částí celkového obrazu. Přestože od dubna Paul zmenšil portfolio méněcenných dluhopisů za 1,35 miliardy USD na méně než 900 milionů, trh půjček s vysokým výnosem prudce poklesl. Zbavit se do července 1994 toho, co zbylo, jak všem spořitelním institucím předepisuje nový federální zákon o pomoci spořitelním a úvěrovým institucím, se klidně může ukázat jako obtížné. A CenTrust má další problémy. Na konci minulého týdne federální regulátoři nařídili této spořitelní instituci zastavit vyplácení dividend z jejích prioritních akcií - krok, který naznačuje závažné znepokojení ohledně dotčené instituce. Paul má plán na získání 150 milionů USD prodejem 63 z 71 poboček CenTrustu, ale ten ještě musí být schválen regulátory. Tím, co přitahuje nějvětší pozornost investorů a regulátorů, nemluvě o galeriích po celém světě, je Paulova spekulace s uměním. Zahořklí akcionáři (z nichž někteří podávají žaloby) tvrdí, že předseda představenstva a jeho sbírka jsou příkladem spekulačních excesů, které odstartovaly celonárodní krizi spořitelních a úvěrových institucí. (Akcie CenTrustu prudce ztratily na ceně z vysoké částky 15,125 USD v roce 1986, včera uzavíraly na 2,875 USD.) Ředitelé galerií zatím říkají, že Paul a ostatní jeho ražení zanechali ve světě umění nesmazatelnou stopu - a není to změna k lepšímu. Sběratelé už neříkají "Je to van Gogh," stěžuje si Harry Brooks, prezident newyorské galerie Wildenstein & Co. "Říkají'Johnny Payson dostal za ten svůj 53 milionů dolarů, takže 10 milionů dolarů za ten můj určitě není moc.' Velcí sběratelé, na kterých jsme záviseli, jako Paul Mellon nebo Norton Simon, přestali nakupovat, a noví kupci jsou úspěšní muži, kteří vydělali peníze na trhu akcií nebo převzetími a vrhli se na sbírání..." Pan Payson, obchodník s uměním a sběratel, prodal van Goghovy "Irisy" při aukci v Sotheby's v listopadu 1987 australskému obchodníkovi Alanu Bondovi. (Problém je, že Bond ještě musí zaplatit, a než tak učiní, Sotheby's drží obraz pod zámkem.) Když Paul vstoupil na trh s uměním, dal na vědomí, že prakticky žádný kus není příliš drahý na to, aby o něm CenTrust uvažoval. Pověst rozhazovačného kupce si získal v lednu loňského roku na aukci Sotheby's v New Yorku, kde se dražila sbírka Lindy a Geralda Gutermanových. Při jedné ze svých prvních nákupních cest si tam Paul vybral několik obrazů za ohromující ceny. Například zaplatil 2,2 milionu USD za zátiší od Jana Jansz. den Uyl, u kterého se očekávalo, že snad vynese 700 000 USD. Zaplacená cena byla za tohoto umělce rekordem. (Na aukci sbírky Gutermanových bylo prodáno zhruba 64 % položek za průměrnou cenu 343 333 USD. Zbytek byl stažen pro nedostatek přijatelných nabídek.) Guterman, newyorský developer, který sbírku prodával, říká, že mu Paul poté telefonoval a škodolibě se radoval. "Říkal, že je'ukradl'," vzpomíná Guterman. "A říkal mi,'Jestli chcete své obrazy vidět, budete muset přijet do mého domu na Floridu.'" Paul odmítá, že by mu telefonoval a škodolibě se radoval. "Prostě to není pravda," říká. Paul se ve svém nakupování rychle stal agreasivnějším s pomocí George Wachtera, experta Sotheby's na staré mistry, kterého potkal na výstavě obrazů z Gutermanovy sbírky. Wachter, který se stal jeho hlavním poradcem, prohledával galerie v Londýně, Paříži a Monaku. A podle jednoho obchodníka měl sklon představovat Paula větou "Může koupit cokoli." Nicholas Hall, prezident galerie Colnaghi U.S.A. Ltd. v New Yorku, prodal Paulovi "Abraháma a Sáru v divočině" od Giovanniho Battisty Tiepola. Hall říká, že o Paulovi "se vědělo, že utrácí spoustu peněz. Lidi měli zájem se s ním setkat, ale ukázalo se, že cesta vedla přes Sotheby's a zejména George Wachtera." Paul si tak se Sotheby's vytvořil těsný, symbiotický vztah. Paul se po větší část roku usilovně snažil sestavit sbírku pro sídlo, do kterého se CenTrust stěhoval. Sotheby's, aukční síň založená v Londýně v roce 1744, nyní pod střechou Sotheby's Holding Inc., doufala, že vyvolá zájem o staré mistry, zatímco se usilovně snažila rozjet své podnikání v USA. Obchodování se starými mistry, které Sotheby's North America v poslední době v zemi propagovala, nadále dominovali evropští obchodníci. Po několik měsíců všude panoval optimismus. Loni v říjnu Paul vyplatil 12 milionů USD z hotovosti CenTrustu - plus provizi 1,2 milionu USD - za "Podobiznu muže jako Marta". Obraz, připisovaný vlámskému umělci Peteru Paulu Rubensovi, byl zakoupen přes Sotheby's soukromě, ne při aukci. V březnu 1989, po pouhých 15 měsících svého tažení, byl Paul uveden časopisem Art & Antiques jako jeden z předních 100 individuálních sběratelů ve Spojených státech. "Ačkoli je pro většinu uměleckého světa neznámou, Paul není žádný nováček ve výstředním utrácení," napsal časopis, který poznamenal, že Paul se nespokojuje jen s barvami na plátně, ale také hodně vydává za umění, které se dá sníst. "Nedávno při pařížské dobročinné aukci nabídl 30 000 dolarů za večeři uvařenou šesti významnými světovými šéfkuchaři, ale závěrečná party stála spíš k 100 000 dolarů." (Paul říká, že tolik to nebylo.) Sbírka umění mohla jednou konkurovat sbírce Medicejských, kdyby se o Paulově estetickém dobrodružství nedozvěděl úřad floridského kontrolora. Ve svém dopise Paulovi s datem 2. března, o který se podělil s reportéry, vyjádřil vedoucí odboru pro spořitelní instituce úřadu kontrolora Alex Hager údiv nad tím, že spořitelní a úvěrová instituce mohla být tak rozhazovačná, když za dvě předchozí čtvrtletí vykázala ztráty více než 13 milionů USD. Stát dal CenTrustu 30 dní na to, aby prodal Rubense. Úřad kontrolora nakonec termín prodloužil na šest měsíců, ale rozšířil své požadavky a nařídil, aby "účetní hodnota sbírky byla snížena na nulu." Jinými slovy: zbavte se všech obrazů. Stát nepřímo konstatoval, že riskantní bankovní praktiky jsou důvodem pro odstranění úředníka nebo ředitele, a uzavřel varováním pro Paula: "Řiďte se podle toho." Státní agentura byla mimořádně znepokojena, když se dozvěděla, že Rubens a půl tuctu dalších obrazů, uvedených mezi "nábytkem a zařízením" banky, ve skutečnosti visely v domě předsedy představenstva. Paul říká, že v jednu chvíli skutečně měl osm nebo devět obrazů doma a že zbytek byl skladován v Sotheby's. Vysvětluje, že "pouze skladoval obrazy doma - a občas je vystavoval - kvůli zvláštnímu odvlhčenému prostředí", nutnému pro jejich bezpečné uložení, než na ně byla nová budova CenTrustu připravena. I přesto byl tento incident trapný. Přišel v těsném sledu po řadě článků místních novin, které naznačovaly, že Paul na svém spojení s CenTrustem pěkně vydělal. Například od této spořitelní a úvěrové instituce získal půjčku ve výši 3 miliony dolarů, sjednanou za úrokovou sazbu pod tržní úrovní. Vlastní 43 % akcií CenTrustu. K Paulovým problémům přispívá i to, že obchodníci (někteří se skrytými zájmy) trvají na tom, že se trochu moc výrazně spoléhal na rady Sotheby's a za několik kusů ve sbírce CenTrustu zaplatil příliš mnoho. Například 12 milionů dolarů, vydaných na Rubense, byla rekordní cena za tohoto umělce a možná dvojnásobek jeho hodnoty, vzhledem ke sporu mezi odborníky o jeho původu. David Tunick, prezident newyorské galerie David Tunick Inc., říká, že odborníci autentičnost tohoto Rubense zpochybňují. Mohl být místo toho namalován Rubensovým spolupracovníkem. "Pocit mnohých odborníků v těchto obchodních kruzích je takový, že cena zaplacená v té době byla každopádně přehnaná," říká pan Tunick. "Zní to, jako že s tím Rubensem ho vyloženě oškubali" Victor Wiener, výkonný ředitel Asociace amerických odhadců, souhlasí, že Paul za Rubense zaplatil velmi draze, a dodává, že zbavit se ho v nejbližší době za podobnou částku by byl docela výkon. "Není nemyslitelné, že ten Rubens jednoho dne bude mít hodnotu 12 milionů dolarů, ale jestli by za takovou cenu mohl být prodán zítra zůstává otázkou." Předpovídání je však záludné. "Vždycky mi vyrazí dech, když vidím, co dělá tyhle vysoké ceny." Jonathan H. Kress, syn předchozího vlastníka obrazu, Rush Kressové, odmítá debatu o cenách jako "kyselé hrozny". Říká, že obchodníci, kteří zpochybňují kupní cenu, sami měli o koupi Rubense zájem, ale prohráli. Pokud jde o Paula, ten cenu za Rubense obhajuje a říká, že mnoho expertů věc samotnou nikdy nevidělo. "Většina z nich ještě ani nebyla na světě, když byl obraz naposledy veřejně vystaven," říká. Ceny umění závratně rostou, ale v sestavování statistik o prodeji je hodně kouzlení s čísly. Salomon Brothers Inc., firma z oboru investičního bankovnictví, ve svém výročním přehledu výnosů z investic uvedla, že staří mistři za rok končící k 1. červnu zhodnotili o 51 %, což je největší výnos ze všech 13 aktiv, které sledovala. (Impresionistické a moderní obrazy, které Salomon nesledovala, se u Sotheby's řadí ještě výše s 74 %.) Salomon navíc získává své údaje o zhodnocování umění od Sotheby's, jejíž ceny stoupají s klienty jako Paul, které má ve své moci. Tyto procentní údaje neberou v úvahu množství obrazů, které zůstanou na ocet. Indexy umění sledují vítěze, ne poražené. Jenže umění, které prudce ztratilo na hodnotě, je zřídka dáváno na prodej. Navíc při každé z aukcí starých mistrů v Sotheby's se přibližně jedna třetina až jedna pětina toho, co je nabízeno, neprodá za žádnou cenu. Ne že by nebyly žádné nabídky, ale tyto nabídky nedosahují minimálních "nejnižších" cen stanovených prodávajícími. V lednu se očekávalo, že Pretiho obraz, který teď visí v CenTrustu, vynese maximálně 700 000 USD, dokud nepřišel Paul se svými 1,15 milionu USD. Pan Hall z galerie Colnaghi říká, že 1,15 milionu USD "by před čtyřmi roky byla pro všechny cena, kterou by bylo nemyslitelné za Pretiho požadovat." Ale z jeho úhlu pohledu to není tak, že by Paul, také jeho zákazník, za dílo, "obrovský obraz od umělce, který není všeobecně známý", zaplatil příliš. (Obraz je 10 stop široký a sedm stop vysoký.) Spíš "to jenom ukazuje, že se věci změnily." Paul se chlubí, že mezi starými mistry našel výhodné obchody přesně před tím, než začali jít nahoru. "Loni stoupli o 51 %, a letos to udělají znovu," tvrdí. "Byl to ležák. Všichni kupovali Monety." Viceprezidentka Sotheby's Diana Levittová říká, že tato aukční síň "pomáhá" Paulovi obrazy prodat. A i když to hlavní soupeři Sotheby's ve světě umění, soukromí obchodníci s uměním, "neuslyší rádi", dodává, "řada (děl) už byla prodána, a s výrazným ziskem." Paul tvrdí, že prodal tři obrazy se ziskem větším než 10 %. To není 51 %, a jeho tvrzení není dokumentované. Dále popírá, že by se příliš spoléhal na Sotheby's či Wachtera. Paul říká, že měl nikoli jednoho, ale čtyři poradce, a že nikdy nenabízel impulzivně. Koneckonců, měl rady "kurátorů z muzeí s nejlepší reputací na světě." Říká, že očekává, že sbírku - včetně kontroverzního Rubense - prodá "pečlivě a opatrně, přesně tak jak byla sestavena". Ale v hantýrce světa umění jsou Paulem držené obrazy "spálené". To znamená, že je nucen dát je na trh příliš brzo, a už obdržel nabídky, které jsou nižší, než kolik za některá umělecká díla zaplatil. "Po několika letech můžete tvrdit, že došlo k přirozenému zhodnocení," říká Susan Theranová, vydavatelka Leonardova výročního cenového indexu aukcí umění. Ale rychlý obrat uměleckých děl je "jako když zastavíte své šperky - skončíte s 50 %." Lidi vydrží a snaží se získat výhodný obchod." Sotheby's v této věci hájí sebe i Paula. Wachter říká, že se Paul rychle učil, intenzivně pracoval a koupil v tu chvíli nejlepší dostupné obrazy. "Občas zaplatil vysokou cenu," přiznává Wachter, ale říká, že ti, kteří nabídli méně a vypadli, byli obchodníci, kteří by poté zvýšili cenu obrazů, aby je se ziskem prodali sběratelům. Naomi Bernhard Levinsonová, odhadkyně výtvarného umění v Bernhard Associates v San Franciscu, považuje za "jasný střet zájmů, aby aukční síň radila klientovi s nákupy a zároveň stanovovala odhady cen obrazů, které mají být koupeny." Říká, že Sotheby's "sedí na dvou židlích". "Nechápu, proč by zde měl být střet zájmů," říká paní Levittová ze Sotheby's. "Odhady jsou založeny na předchozí ceně podobných děl prodaných na aukci a současných tržních podmínkách, a nejsou ovlivněny žádnou znalostí toho, kdo by mohl být potenciálním kupcem." Dodává, že často klienti vyjadřují zájem o obrazy, ale nakonec nepředloží nabídku, "takže nevíme, kdo bude potenciální kupec." Paul chce z prodeje svých obrazů získat alespoň 15% výnos z investice banky, aby prokázal, že spekulace byla rozumná. Paul říká, že zjišťuje situaci ve velké části světa a že sbírku už si prohlédli potenciální kupci až z Japonska a Itálie. Kvůli tlaku na CenTrust, aby prodával, se obchodníci a sběratelé snaží získat obrazy za velmi nízké ceny. Ale zatím se Paul a jeho poradci vytrvale drží. Jeden obchodník, Martin Zimet z French & Co, říká, že od banky "toužil koupit" obraz Jana Davidse de Heema. "Pokusil jsem se ten obraz ukrást - koupit ho atraktivně - a Sotheby's to nechtěla udělat." Chránili jeho zájmy." Paul a CenTrust zatím začínají být hákliví na slova o přepychu. Paul byl charakterizován jako "nějaký Velký Gatsby," stěžuje si Karen E. Brinkmanová, výkonná viceprezidentka CenTrustu. Říká, že média překroutila jeho soukromý život. Paul přikyvuje na souhlas. "Upřímně řečeno, nemyslím si, že můj životní styl je tak výstřední," říká. Ale zrovna v tu chvíli ho přeruší sluha ve smokingu, který nalévá kávu ze stříbra do porcelánového šálku a lehce otře jeho okraj plátěným ubrouskem. Ano, říká Paul, strop v jeho pracovně je vykládaný zlatými fóliemi. Kanceláře jsou vybaveny nábytkem z tvrdého dřeva a orientálními koberci, v kůži vázanými knihami, a samozřejmě Rubensem za 12 milionů dolarů. Ale on prosí, aby se ta nádhera shazovala. "Neříkejte, že je to zlatý strop. Prostě řekněte, že kanceláře jsou vkusně zařízené," říká. "Jinak to regulátoři budou brát jako dekadenci, a dneska musí všechno být strohé." Čísla nezahrnují daně či transakční náklady.