Japonské
firmy
prosazují
nóbl
výstavní
místnosti
pro
auta
Výrobci
JAPONSKÝCH
luxusních
aut
se
snaží
prosadit
přísné
standardy
pro
vzhled
svých
prodejních
poboček.
Někteří
obchodní
zástupci
však
vyjednávají
volnější
podmínky,
a
jiní
dokonce
odmítají
prodávat
úplně.
Divize
Infiniti
společnosti
Nissan
Motor
Co.
s
oblibou
trvá
na
tom,
že
každý
obchodní
zástupce
postaví
a
zařídí
svou
budovu
v
japonském
stylu.
Přesná
ustanovení
zahrnují
leštěnou
bronzovou
sochu
uprostřed
každé
výstavní
místnosti
a
dlážděný
můstek
klenoucí
se
nad
vodním
pramínkem,
který
se
zvenku
vlévá
do
budovy.
"Infiniti
má
zařízeno
všechno
až
po
popelníky,"
říká
Jay
Ferron,
partner
firmy
J.D.Power
&
Associates
provádějící
výzkum
automobilů.
Divize
Lexus
společnosti
Toyota
Motor
Corp.
má
rovněž
taková
přesná
ustanovení.
Ale
jen
dvě
třetiny
obchodních
zástupců
divize
Lexus
staví
nové
budovy
podle
ustanovení
Lexusu.
Někteří
dokonce
přicházejí
se
svými
vlastními
neotřelými
úpravami.
Například
v
Luisville
ve
státě
Kentucky
postavil
David
Peterson
dealerskou
pobočku
divize
Lexus
s
výstavní
místností
ve
druhém
patře.
Někteří
obchodní
zástupci
však
odmítli
licenční
prodejny
Infiniti
nebo
Lexusu,
protože
nechtěli
nebo
nebyli
schopni
dostát
designovým
požadavkům.
Lee
Seidman
z
Clevelandu
říká,
že
divize
Infiniti
"se
při
řešení
interiérů
chovala
jako
policajt,"
ale
alespoň
jej
nechali
vylepšit
stávající
budovu
-
bez
vodního
pramínku.
Seidman
říká,
že
odmítl
licenční
prodejnu
Lexusu
částečně
proto,
že
"budova
byla
nádherná,
ale
velmi
drahá."
Ve
snaze
předejít
sporům
nabízí
divize
Infiniti
obchodním
zástupcům
příplatky
v
hotovosti
a
stavební
půjčky
s
nízkým
úrokem.
Příběh
diktovacího
přístroje
znovu
hraje
ponaučení
VÝROBKY
NEMUSEJÍ
být
první,
aby
se
staly
vítězi.
To
je
ponaučení,
které
nabízí
jedna
případová
studie
představená
na
výstavě
designu.
Společnost
Dictaphone
Corp.
byla
v
roce
1974
zaskočena
tím,
že
její
hlavní
konkurent,
japonská
firma
Lanier
Office
Products,
představila
diktafon
na
mikrokazety
o
poloviční
velikosti
standardních
kazetových
přehrávačů.
Společnost
Dictaphone,
blokována
patentovou
ochranou
z
následného
soudního
procesu,
se
rozhodla
jít
o
krok
dále
a
kazetu
opět
rozpůlit
-
až
na
délku
papírové
svorky.
Do
konce
roku
1979
návrháři
a
technici
společnosti
Dictaphone,
dceřiné
firmy
společnosti
Pitney
Bowes,
vytvořili
pracovní
model
přehrávače
"pikokazet".
Do
konce
roku
1982
se
však
patentový
status
mikrokazet
Lanier
změnil
a
dovolil
společnosti
Dictaphone
vyvinout
svůj
vlastní
konkurenční
mikro
systém,
což
se
také
stalo.
Oddělení
marketingu
a
odbytu
poté
naléhalo
na
opuštění
projektu
piko.
Ale
jiní
říkali,
že
piko
by
měl
pokračovat.
Obě
strany
měly
pravdu.
Společnost
Dictaphone
pokračovala
a
představila
piko
v
roce
1985,
ale
neprodával
se
dobře.
Emil
Jachmann,
viceprezident
společnosti
Dictaphone,
říká,
že
až
dosud
"se
prodával
bez
zisku
a
beze
ztráty,
nebo
jen
s
malou
ztrátou."
Nicméně
byl
tento
přístroj
úspěšný
po
jiných
stránkách.
Pomohl
společnosti
Dictaphone
přitáhnout
lepší
techniky
a
poskytl
novou
technologii
pro
výrobu
jiných
výrobků
společnosti.
Přehrávač
pikokazet
také
pomohl
proměnit
pověst
společnosti
ze
společnosti
zaostávající
na
přední
inovátorskou
společnost.
"Vzbudilo
ve
mně
velkou
pýchu,
když
jsem
viděl
vynálezce
mikrokazety
v
Japonsku,
jak
při
pohledu
na
piko
vrtí
hlavou
a
říká
'neuvěřitelné'",
říká
Jachmann.
Přehrávač
pikokazet
firmy
Dictaphone
je
jednou
ze
13
případových
studií
v
návrhářském
projektu
TRIAD,
který
je
sponzorován
bostonským
Institutem
pro
management
designu
a
Harvardskou
obchodní
školou.
Studie
jsou
tento
měsíc
vystaveny
na
Harvardu
a
pocestují
do
chicagského
Institutu
designu
a
na
Kalifornskou
univerzitu
v
Berkeley.
Pokrokové
hrábě
znamenají
rozvětvení
JEDNOHO
DNE
hrabal
Carl
Barrett
žijící
v
městečku
Mobile
ve
státě
Alabama
listí
platanu,
ale
hrábě
stále
klouzaly
po
hromadách.
Čím
více
se
ho
snažil
shrabat
do
velkých
hromad,
tím
více
se
zdálo,
že
hrábě
zlomí
nebo
si
namůže
záda.
A
tak
pan
Barrett,
tehdejší
viceprezident
Alabamského
parolodního
sdružení,
vzal
zahradní
hrábě
s
ocelovými
kolíky
a
připevnil
je
páskou
ke
spodní
straně
hrábí
na
listí
asi
o
devět
palců
výše.
Jeho
primitivní
nástroj
fungoval:
spodní
zuby
hrabaly
listí
na
hromadu,
zatímco
vrchní
tvrdší
zuby
posunovaly
vrchol
hromady.
Čtyřpalcové
hroty,
neboli
"zázračné
kolíky",
upevněné
nyní
na
polypropylenových
hrábích
prý
také
pomáhají
při
sbírání
listí.
Jeden
zákazník
z
městečka
Mobile,
Donald
Blaggs,
říká,
že
Barrettovy
hrábě
mu
umožnily
shrabat
jeho
trávník
za
dvě
a
půl
hodiny,
což
je
o
dvě
hodiny
méně
než
obvykle.
Ale
jiní
výrobci
hrábí
mají
své
pochybnosti.
Richard
Mason,
který
je
prezidentem
společnosti
Ames
Co.
v
Pakersburgu
ve
státě
Západní
Virginia,
říká,
že
Barrettovy
hrábě
"mají
smysl",
ale
že
by
bylo
"obtížné"
vysvětlovat
to
zákazníkům.
John
Stoner,
který
je
ředitelem
marketingu
společnosti
True
Temper
Corp.,
dceřiné
společnosti
firmy
Black
&
Decker,
říká,
že
lidé
nechtějí
hromadu
listí
posunovat.
"Buď
ji
zvednou,"
říká,
"nebo
začnou
hrabat
z
úplně
jiné
strany."
Zprávičky
KONEC
UKOPNUTÝM
prstům
na
nohou
nebo
modřinám
na
holeních
slibuje
učinit
společnost
Geste
Corp.
z
Goshenu
ve
státě
Indiana,
která
navrhuje
podpěry
postelí,
které
by
měly
nahradit
tradiční
rámy.
Čtyři
trubicovití
oceloví
"spolunocležníci",
každý
zhruba
ve
tvaru
písmene
W,
jsou
upevněni
vespod
pružinové
výztuže
v
zapuštěné
poloze?
Podle
průzkumu
vypracovaného
skupinou
Michael
Peters
Group,
poradce
v
oblasti
designu,
téměř
polovina
zákazníků
ve
Spojených
státech
tvrdí,
že
zaplatí
až
o
5
%
více
za
obal,
který
lze
recyklovat
nebo
který
je
rozkladatelný
biologickou
cestou.