Na
koncertě
Philipa
Glasse
si
ihned
povšimnete
následujících
věcí.
Přitahuje
lidi
s
legračními
účesy
(nebo
bez
účesů
-
dívka
přede
mnou
s
kadeřemi
jako
hřebíky
seděla
vedle
mladíka,
který
si
ty
svoje
zase
oholil).
Všichni,
kdo
tvoří
místní
čtvrť
Levý
břeh,
přicházejí
v
hojném
počtu
černě
oděni
zároveň
s
houfem
mladých
zbohatlíků,
kteří
chtějí
být
na
špici.
Lidé
na
Glassových
koncertech
mají
sklon
se
opít
na
mol.
A
jsou-li
přesto
na
konci
večera
při
vědomí,
všimnete
si
ještě
něčeho
jiného:
obecenstvo,
které
nejprve
bylo
hudbou
pohlceno
a
zhypnotizováno,
uvolní
své
nastřádané
pocity
v
kolektivní
vděčnosti.
Glass
se
v
současné
době,
uprostřed
čtyřtýdenního
turné
po
20
městech,
které
absolvuje
jako
sólový
pianista,
vzdal
svých
syntetizérů,
aparatury
a
spolupracovníků
ve
prospěch
varianty
absolvovat
turné
sám.
Zasedne
ke
klavíru
a
hraje.
A
hraje.
Buď
se
to
lidem,
líbí
nebo
ne.
Typickému
Glassovu
obecenstvu,
které
se
pravděpodobně
bude
skládat
spíše
ze
studentů
hudby
než
z
jejich
učitelů,
se
to
líbí.
Dílo
však
zní
jako
kulisa
pro
vesmírné
lodě.
Philip
Glass
je
císařem
a
jeho
hudba,
novými
šaty
avantgardy.
Je
snadné
pochopit
jeho
úspěch.
Glass
tiše
uvádí
a
vysvětluje
své
skladby
a
vypadá
a
zní
přitom
spíše
jako
rozcuchaný
básník
popisující
své
dílo
než
jako
klasický
pianista,
který
hraje
svůj
recitál.
Klavírní
skladby,
které
byly
označeny
rozličnými
nálepkami
jako
minimalistické,
orientální,
opakující
se,
cyklické,
monofonní
a
hypnotické,
jsou
zarytě
tonální
(a
proto
nepůsobí
výhružně),
konstantně
rytmické
(a
proto
uspávající)
a
neustále
harmonické,
ale
nemelodické
(a
proto
jak
hezké,
tak
nekonvenční).
Je
to
hudba
pro
lidi,
kteří
chtějí
slyšet
něco
odlišného,
ale
nechtějí
se
s
tím
nijak
zvlášť
zatěžovat.
Pro
současnou
generaci
je
to
nenáročný
poslech.
Glass
převrátil
známý
modernistický
výrok
"méně
je
více".
U
něj
je
více
vždy
méně.
Hudba,
která
zdaleka
není
minimalistická,
nás
s
neutuchající
vytrvalostí
trýzní
zdánlivými
novotami,
které
jsou
neuměle
skryty
pod
maskou
prostoty
4/4
taktu,
v
paralelních
oktávách
a
harmonických
schématech
gospelů
či
ragtimů.
Ale
tato
hudba
má
svůj
půvab
a
Glass
vystavěl
svůj
sólový
program
na
přechodu
od
jednoduchého
k
poměrně
složitému.
"Úvod"
(1981)
z
alba
Glassworks
uvede
posluchače
do
glassovské
techniky:
Glass
nezabíhá
příliš
daleko
od
středu
klaviatury
a
pracuje
ve
dvou
oktávách
obklopujících
základní
C,
a
jeho
prsty
jen
zřídka
opouštějí
klávesy.
Existuje
zde
rozeznatelný
hudební
styl,
ale
ne
nějaký
zvláštní
styl
přednesu.
Hudba
není
nijak
zvlášť
klavírní;
vskutku
je
těžké
představit
si,
že
by
byla
přednesena
špatně.
Umělec
se
nestřetává
s
žádnými
bravurami,
žádnými
arpeggiy
ani
žádnými
delikátními
problémy
s
prstokladem.
Můžeme
si
myslet,
že
slyšíme
vnitřní
hlasy,
ale
zdá
se,
že
všechny
říkají
totéž.
Glass
se
pouští
do
svého
recitálu
skladbou
"Planetární
zprávy",
což
je
hudba
určená
k
doprovodu
četby
ze
sbírky
básní
Allana
Ginsberga
"Wichita
Vortex
Sutra".
Jeho
ruce
jsou
nyní
na
klaviatuře
posazeny
dále
od
sebe.
Dominantní
septakordy
vám
dávají
pocit,
jako
by
se
chystal
přejít
do
(velmi
pomalé)
improvizační
figury.
Akordy
se
mění,
jsou
však
málo
propracované,
ačkoliv
se
jeho
prsty
začínají
toulat
po
větším
počtu
kláves.
Kontrasty
se
vrší
předvídatelným
způsobem:
nejdřív
je
hudba
hlasitá,
pak
se
ztiší,
pak
(si
uvědomíte,
že)
opět
zesiluje.
"Koleno
číslo
čtyři",
mezihra
z
alba
"Einstein
na
pláži",
je
sice
jako
toccata,
ovšem
moc
se
nepohnula
od
prazákladu
partu
levé
ruky
"Tří
slepých
myší".
Když
se
Glass
rozhodne,
že
bude
hrát
opravdu
zajímavě,
překříží
ruce
a
zahraje
pravou
rukou
souznějící
basovou
notu.
Předvádí
to
alespoň
ve
třech
svých
sólových
skladbách.
Mohli
bychom
to
nazvat
leitmotivem
nebo
virtuózním
počinem.
Ve
skladbě
"Bláznivý
shon",
která
vznikla
ze
závazku
napsat
skladbu
neurčité
délky
(Glass
šarmantně
a
výmluvně
přiznává,
že
to
"pro
mě
nebyl
problém"),
se
část
A
několikrát
prostřídá
s
částí
B
a
poté
skladba
bez
jakéhokoli
uzavření
končí.
Typické
Glassovo
dílo
je
nejen
s
otevřeným
koncem,
je
také
často
mnohoznačné,
pokud
jde
o
kontext(y).
"Bláznivý
shon"
vešel
v
život
jako
doprovod
prvního
Dalajlámova
veřejného
projevu
ve
Spojených
státech,
když
jej
Glass
hrál
na
varhany
v
newyorské
katedrále
sv.
Jana
Božského.
Později
byl
proveden
na
stanici
Radio
Bremen
v
Německu
a
pak
si
jej
vybrala
Lucinda
Childs
pro
jeden
ze
svých
tanečních
kusů.
Vtip
je
v
tom,
že
jakákoli
skladba
může
být
použita
jako
hudební
doprovod
k
prakticky
čemukoli.
Večer
skončil
Glassovou
"Metamorfózou",
která
je
dalším
mnohoznačným
dílem.
Části
1,
2
a
5
pocházejí
ze
soundtracku
k
uznávanému
filmu
Errola
Morrise
"Tenká
modrá
čára"
a
zbývající
dvě
části
z
příležitostné
hudby
k
dvěma
různým
jevištním
stejnojmenným
zpracováním
téhož
Kafkova
příběhu.
Je-li
hudba
takto
použita
jako
doprovod,
je
také
odpovídajícím
způsobem
tajuplná,
jako
třeba
když
hudební
fráze
sestávající
ze
dvou
not,
sestupné
malé
tercie,
doprovází
zdánlivě
nekonečný
sled
zpráv,
rozhovorů
a
výpovědí
svědků
v
Morrisově
filmu.
V
sólovém
podání
však
hudba
postrádá
možnost
souznění,
které
jí
poskytuje
kontext
z
jiného
média.
Obdivovatelé
Philipa
Glasse
mohou
souhlasit
s
dojmem
kritika
Richarda
Kostelanetze,
že
album
"Hudba
v
dvanácti
částech"
z
roku
1974
je
stejně
encyklopedické
a
významné
jako
"Dobře
temperovaný
klavír."
Ale
toto
přirovnání,
přestože
jasně
naráží
na
to,
že
oba
skladatelé
rozvíjejí
variace
na
určitá
témata,
přehlíží
hluboce
klaustrofobickou
povahu
Glassovy
hudby.
Jeho
údajně
strohý
minimalismus
překrývá
slohovou
nabubřelost,
která
člověka
vede
k
tomu,
aby
prahnul
po
strohosti
Stravinského
neoklasicismu,
po
v
pravém
slova
smyslu
radikálním
minimalismu
Bergově
a
Webernově
a
po
tom,
co
se
ve
zpětném
pohledu
dokonce
v
Mahlerovi
jeví
jako
stručnost.
Pan
Spiegelman
je
profesorem
angličtiny
na
Jižní
metodistické
univerzitě
a
vydavatelem
Jihozápadních
rozhledů.