wsj2106.cz

wsj2106.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Na koncertě Philipa Glasse si ihned povšimnete následujících věcí. Přitahuje lidi s legračními účesy (nebo bez účesů - dívka přede mnou s kadeřemi jako hřebíky seděla vedle mladíka, který si ty svoje zase oholil). Všichni, kdo tvoří místní čtvrť Levý břeh, přicházejí v hojném počtu černě oděni zároveň s houfem mladých zbohatlíků, kteří chtějí být na špici. Lidé na Glassových koncertech mají sklon se opít na mol. A jsou-li přesto na konci večera při vědomí, všimnete si ještě něčeho jiného: obecenstvo, které nejprve bylo hudbou pohlceno a zhypnotizováno, uvolní své nastřádané pocity v kolektivní vděčnosti. Glass se v současné době, uprostřed čtyřtýdenního turné po 20 městech, které absolvuje jako sólový pianista, vzdal svých syntetizérů, aparatury a spolupracovníků ve prospěch varianty absolvovat turné sám. Zasedne ke klavíru a hraje. A hraje. Buď se to lidem, líbí nebo ne. Typickému Glassovu obecenstvu, které se pravděpodobně bude skládat spíše ze studentů hudby než z jejich učitelů, se to líbí. Dílo však zní jako kulisa pro vesmírné lodě. Philip Glass je císařem a jeho hudba, novými šaty avantgardy. Je snadné pochopit jeho úspěch. Glass tiše uvádí a vysvětluje své skladby a vypadá a zní přitom spíše jako rozcuchaný básník popisující své dílo než jako klasický pianista, který hraje svůj recitál. Klavírní skladby, které byly označeny rozličnými nálepkami jako minimalistické, orientální, opakující se, cyklické, monofonní a hypnotické, jsou zarytě tonální (a proto nepůsobí výhružně), konstantně rytmické (a proto uspávající) a neustále harmonické, ale nemelodické (a proto jak hezké, tak nekonvenční). Je to hudba pro lidi, kteří chtějí slyšet něco odlišného, ale nechtějí se s tím nijak zvlášť zatěžovat. Pro současnou generaci je to nenáročný poslech. Glass převrátil známý modernistický výrok "méně je více". U něj je více vždy méně. Hudba, která zdaleka není minimalistická, nás s neutuchající vytrvalostí trýzní zdánlivými novotami, které jsou neuměle skryty pod maskou prostoty 4/4 taktu, v paralelních oktávách a harmonických schématech gospelů či ragtimů. Ale tato hudba svůj půvab a Glass vystavěl svůj sólový program na přechodu od jednoduchého k poměrně složitému. "Úvod" (1981) z alba Glassworks uvede posluchače do glassovské techniky: Glass nezabíhá příliš daleko od středu klaviatury a pracuje ve dvou oktávách obklopujících základní C, a jeho prsty jen zřídka opouštějí klávesy. Existuje zde rozeznatelný hudební styl, ale ne nějaký zvláštní styl přednesu. Hudba není nijak zvlášť klavírní; vskutku je těžké představit si, že by byla přednesena špatně. Umělec se nestřetává s žádnými bravurami, žádnými arpeggiy ani žádnými delikátními problémy s prstokladem. Můžeme si myslet, že slyšíme vnitřní hlasy, ale zdá se, že všechny říkají totéž. Glass se pouští do svého recitálu skladbou "Planetární zprávy", což je hudba určená k doprovodu četby ze sbírky básní Allana Ginsberga "Wichita Vortex Sutra". Jeho ruce jsou nyní na klaviatuře posazeny dále od sebe. Dominantní septakordy vám dávají pocit, jako by se chystal přejít do (velmi pomalé) improvizační figury. Akordy se mění, jsou však málo propracované, ačkoliv se jeho prsty začínají toulat po větším počtu kláves. Kontrasty se vrší předvídatelným způsobem: nejdřív je hudba hlasitá, pak se ztiší, pak (si uvědomíte, že) opět zesiluje. "Koleno číslo čtyři", mezihra z alba "Einstein na pláži", je sice jako toccata, ovšem moc se nepohnula od prazákladu partu levé ruky "Tří slepých myší". Když se Glass rozhodne, že bude hrát opravdu zajímavě, překříží ruce a zahraje pravou rukou souznějící basovou notu. Předvádí to alespoň ve třech svých sólových skladbách. Mohli bychom to nazvat leitmotivem nebo virtuózním počinem. Ve skladbě "Bláznivý shon", která vznikla ze závazku napsat skladbu neurčité délky (Glass šarmantně a výmluvně přiznává, že to "pro nebyl problém"), se část A několikrát prostřídá s částí B a poté skladba bez jakéhokoli uzavření končí. Typické Glassovo dílo je nejen s otevřeným koncem, je také často mnohoznačné, pokud jde o kontext(y). "Bláznivý shon" vešel v život jako doprovod prvního Dalajlámova veřejného projevu ve Spojených státech, když jej Glass hrál na varhany v newyorské katedrále sv. Jana Božského. Později byl proveden na stanici Radio Bremen v Německu a pak si jej vybrala Lucinda Childs pro jeden ze svých tanečních kusů. Vtip je v tom, že jakákoli skladba může být použita jako hudební doprovod k prakticky čemukoli. Večer skončil Glassovou "Metamorfózou", která je dalším mnohoznačným dílem. Části 1, 2 a 5 pocházejí ze soundtracku k uznávanému filmu Errola Morrise "Tenká modrá čára" a zbývající dvě části z příležitostné hudby k dvěma různým jevištním stejnojmenným zpracováním téhož Kafkova příběhu. Je-li hudba takto použita jako doprovod, je také odpovídajícím způsobem tajuplná, jako třeba když hudební fráze sestávající ze dvou not, sestupné malé tercie, doprovází zdánlivě nekonečný sled zpráv, rozhovorů a výpovědí svědků v Morrisově filmu. V sólovém podání však hudba postrádá možnost souznění, které poskytuje kontext z jiného média. Obdivovatelé Philipa Glasse mohou souhlasit s dojmem kritika Richarda Kostelanetze, že album "Hudba v dvanácti částech" z roku 1974 je stejně encyklopedické a významné jako "Dobře temperovaný klavír." Ale toto přirovnání, přestože jasně naráží na to, že oba skladatelé rozvíjejí variace na určitá témata, přehlíží hluboce klaustrofobickou povahu Glassovy hudby. Jeho údajně strohý minimalismus překrývá slohovou nabubřelost, která člověka vede k tomu, aby prahnul po strohosti Stravinského neoklasicismu, po v pravém slova smyslu radikálním minimalismu Bergově a Webernově a po tom, co se ve zpětném pohledu dokonce v Mahlerovi jeví jako stručnost. Pan Spiegelman je profesorem angličtiny na Jižní metodistické univerzitě a vydavatelem Jihozápadních rozhledů.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View