Stává
se
běžnou
věcí,
že
žalobci
vznášejí
trestní
obvinění
v
případech,
ve
kterých
by
se
ještě
donedávna
vedlo
pouze
občanskoprávní
řízení.
Dále
je
příznačné
rovněž
to,
že
právo
na
vytváření
nových
trestných
činů
již
nenáleží
soudům,
ale
pouze
zákonodárným
orgánům.
Začalo
to
na
počátku
19.
století
sporem
USA
versus
Hudson
a
Goodwin,
Nejvyšší
soud
od
té
doby
opakovaně
trvá
na
tom,
že
kdyby
soudní
moc
prohlásila,
že
jisté
chování
je
proti
veřejným
zájmům,
a
tudíž
trestné,
což
je
ostatně
pevně
zakotveno
v
britském
právu,
uzurpovala
by
si
podle
doktríny
o
rozdělení
moci
pravomoci
zákonodárné.
Toto
je
tradiční
teorie.
V
praxi
se
ale
hranice
mezi
interpretací
a
předefinováním
trestního
práva
začala
dávno
stírat.
Zejména
zvykové
právo
trestných
činů
založených
na
porušení
služebních
povinností
se
za
posledních
deset
let
vyvinulo
překvapivě
rychle.
Například
zneužívání
důvěrných
informací
společnosti
k
obchodování
bylo
trestné
již
dlouho,
zákonem
však
definováno
nebylo.
V
roce
1983
se
Nejvyšší
soud
pokusil
předložit
účinnou
definici
pro
rozhodnutí
sporu
Dirks
versus
Komise
pro
regulaci
prodeje
cenných
papírů
(SEC),
která
zněla,
že
odpovědnost
závisí
na
tom,
zda
ten,
kdo
informaci
poskytl,
porušil
svou
povinnost
důvěrnosti
vůči
společnosti
za
účelem
"osobního
obohacení"
a
zda
ten,
kdo
informaci
přijal,
o
této
skutečnosti
věděl
nebo
jí
nedbal.
Postupně
však
nižší
soudy
a
žalobci
posunuli
tuto
definici
k
bodu
zlomu.
Vezměme
si
základní
skutečnosti
vedoucí
k
odsouzení
Roberta
Chestmana
v
roce
1989.
Před
tím,
než
v
roce
1986
uskutečnila
společnost
A&P
veřejnou
nabídku
společnosti
Waldbaum
Inc.,
zatelefonoval
zakladatel
řetězce
supermarketů
Waldbaum
jedné
své
starší
příbuzné
a
řekl
jí,
aby
si
své
akciové
certifikáty
připravila
k
převodu.
Ta
zavolala
své
dceři,
aby
ji
odvezla
do
banky,
a
ta
zase
přesvědčila
svého
manžela,
pana
Loeba,
aby
se
o
vše
postaral.
Jakmile
manžel
tuto
informaci
uslyšel,
prodiskutoval
ji
se
svým
makléřem
Chestmanem
a
Chestman
pak
nakoupil
akcie
na
svůj
účet
i
pro
další
klienty.
V
podstatě
byl
Chestman
příjemcem
informace
na
čtvrté
úrovni.
Porušil
Loeb,
který
mu
informaci
poskytl,
povinnost
důvěrnosti
(a
pokud
ano,
ke
komu)?
Chtěl
se
Loeb
obohatit
(a
pokud
ano,
jak)?
Nebo
zaslechl
Chestman
jen
nějaký
burzovní
drb
(na
jehož
základě
se
může
legálně
obchodovat)?
Taková
hranice
se
zdá
pro
účely
trestního
práva
až
příšerně
tenká.
Druhý
příklad
nám
poskytuje
nedávné
přiznání
viny,
které
učinil
Robert
Freeman,
bývalý
vedoucí
arbitráže
ve
společnosti
Goldman,
Sachs
&
Co.
Podstatou
případu
je
to,
že
Freeman
investoval
velké
částky
do
zadluženého
odkupu
společnosti
Beatrice,
když
mu
jiný
prominentní
obchodník,
Bernard
"Bunny"
Lasker,
řekl,
že
ten
obchod
je
problémový.
Když
zadal
příkazy
k
prodeji,
zavolal
Freeman
Martinovi
Siegelovi,
investičnímu
bankéři
ve
společnosti
Kidder,
Peabody
&
Co.,
který
mu
s
obchodem
radil,
aby
ho
požádal
o
potvrzení
těchto
zvěstí.
Siegel
se
Freemana
zeptal,
kdo
mu
je
poskytl,
a
když
se
dozvěděl,
že
to
byl
Bunny
Lasker,
odpověděl:
"Tvůj
králíček
Bunny
má
dobrý
nos."
Tento
nezákonný
"tip"
králíčkova
dobrého
nosu
víceméně
potvrdil
zvěsti,
které
už
na
burze
mnoho
lidí
slyšelo.
Kdyby
se
byl
tento
případ
dostal
k
soudu,
na
povrch
by
byly
vyšly
tytéž
otázky:
Došlo
tu
k
porušení
povinnosti
důvěrnosti
za
účelem
osobního
obohacení?
Měl
o
tom
Freeman
ponětí?
A
konečně,
byla
to
informace
závažná?
Všechny
tyto
otázky
jsou
však
podružné
ve
srovnání
s
ústřední
otázkou:
Kdo
tu
vytváří
trestní
právo
a
kdo
by
jej
měl
vytvářet?
Není
to
mé
tvrzení,
že
Chestman
nebo
Freeman
se
stali
nevinnou
obětí
přílišné
horlivosti
žalobců.
Ano,
oba
si
byli
vědomi,
že
jejich
chování
je
přinejmenším
riskantní.
Ale
i
kdyby
se
chovali
bezohledně,
stále
existují
důvody
k
obavám
a
odporu
vůči
tomuto
stálému
procesu,
kdy
justice
případ
od
případu
rozšiřuje
zákon
o
zneužívání
důvěrných
informací.
Soudy
a
zákonodárci
rozhodují
podstatně
odlišným
způsobem
a
jsou
náchylní
k
velmi
odlišným
typům
omylů.
Metodou
zvykového
práva
vždy
bylo
posouzení
chování
obviněného
před
soudem
na
základě
předložených
skutečností.
Jedná-li
se
pouze
o
občanskoprávní
odpovědnost,
má
tato
metoda
nepopíratelné
přednosti
v
tom,
že
je
založená
na
faktech
a
varuje
se
přílišné
generalizace.
Rozhodování
tohoto
druhu
ohlížející
se
zpět
na
jednotlivé
případy
je
však
napadnutelné
vzhledem
ke
krátkozrakosti
způsobené
fixací
na
účelové
(a
obvykle
chabé)
příklady.
Rozhodne-li
soud,
že
konkrétní
chování
obžalovaného
bylo
trestuhodné,
a
tím
rozšíří
definici
zneužívání
důvěrných
informací,
aby
postihovala
i
toto
chování,
nevidí
potenciálně
enormní
počet
dalších
případů,
kterých
se
tato
rozšířená
norma
bude
týkat.
Soud
má
tudíž
k
tomu,
aby
rozhodoval
ohledně
společenského
užitku
rozšířené
normy,
nevýhodnou
pozici.
Zaměříme-li
se
například
na
Freemanův
pokus
získat
neveřejnou
informaci
o
zhroucení
obchodu,
nikdo
přirozeně
nepomyslí
na
druhou
stranu
mince:
Co
kdyby
ty
zvěsti
byly
nepravdivé?
Může
analytik
cenných
papírů
zavolat
investičnímu
bankéři,
aby
se
ujistil,
zda
zdánlivě
nepravděpodobná
zvěst
je
opravdu
nepravdivá?
V
minulosti
by
se
nejen
uznávaní
profesionálové
snažili
rychle
ověřit
takové
zvěsti
přímo
u
společnosti,
ale
také
samy
společnosti
registrované
na
velkých
burzách
cenných
papírů
by
byly
burzami
vyzývány,
aby
otevřeně
odpovídaly
na
podobné
dotazy
analytiků
cenných
papírů.
Dnes
po
Freemanově
doznání
tu
máme
nejistotu,
která
je
nespravedlivá
i
neúčinná.
V
tomto
světle
jsou
relativní
výhody
legislativního
zákonodárství
jasné:
(1)
Zákonodárný
orgán
vyslyší
před
rozhodnutím
názory
zástupců
všech,
kterých
se
jeho
rozhodnutí
týká,
nejen
stran
stojících
právě
před
soudem,
a
(2)
zákonodárný
orgán
může
vytyčit
"jasné
hranice",
které
vytváří
méně
nejistoty
než
rozhodnutí
soudů,
která
jsou
vázaná
na
fakta.
Ačkoli
legislativní
hranice
mohou
vyústit
v
nedostatečné
pokrytí,
(což
vysvětluje,
proč
SEC
dlouho
odolávala
legislativní
definici
využívání
vnitřních
informací
k
burzovním
transakcím),
soudní
zákonodárství
nevyhnutelně
vytváří
nejistotu
z
důvodu
nezřetelných
vnějších
hran
a
implikací
většiny
soudních
rozhodnutí.
Přinejmenším
když
jde
o
hodně,
vyústí
nejistota
naopak
v
přehnané
pokrytí,
protože
jednotlivci
se
neodváží
přiblížit
k
nejisté
dělicí
hranici.
Federální
zákony
o
poštovních
a
telefonních
podvodech
poskytují
ještě
lepší
příklad
rychlého
vývoje
federálního
zvykového
práva
o
porušení
služebních
povinností.
Nejvyšší
soud
se
v
roce
1987
ve
sporu
McNally
versus
USA
pokusil
zastavit
neúprosnou
expanzi
těchto
zákonů
přijetím
pravidla
pro
přesný
výklad
nejednoznačných
trestních
zákonů.
Nicméně
koncem
minulého
roku
Kongres
toto
rozhodnutí
účinně
zrušil
přijetím
zákona
o
jedné
větě,
podle
něhož
podvod
zahrnuje
všechny
plány,
které
zbavují
někoho
jiného
"nehmotného
práva
na
poctivé
služby".
Toto
může
jednou
ranou
kriminalizovat
všechna
porušení
povinností
důvěrnosti
(a
možná
všechny
špatné
interpretace
nějakého
zástupce
nebo
zaměstnance).
Takový
zákon
názorně
ukazuje
základní
problém:
Kongres
zjistil,
že
je
snadnější
schválit
paušálně
moralizující
zákaz,
který
soudy
pak
musí
interpretovat,
než
se
angažovat
v
náročném
stanovení
hranic,
což
neodmyslitelně
patří
k
jeho
úkolům.
Spíše
než
s
pokusem
o
uchopením
soudní
moci
jsme
konfrontováni
s
legislativní
odevzdaností.
Dá
se
předpokládat,
že
žalobci
při
konfrontaci
s
morálně
dvojznačným
chováním
vyčerpají
všechny
možnosti,
které
jim
tak
otevřené
zákony
poskytují.
Posléze
však
nejasné
případy
vytvoří
špatné
zákony.
Coffee
je
profesorem
na
Právnické
fakultě
Kolumbijské
univerzity.