Ať
už
"velké
případy
kazí
soudnictví",
jak
tvrdil
soudce
Holmes,
nebo
ne,
stejně,
kdo
může
pochybovat
o
tom,
že
nekazí
historii
soudnictví,
když
výsledek
velkých
konfirmačních
slyšení
závisí
na
kandidátově
reakci
právě
na
tyto
velké
případy?
Publikace
Ethana
Bronnera
"Battle
for
Justice:
How
the
Bork
Nomination
Shook
America
(Bitva
za
spravedlnost:
Jak
nominace
Borka
otřásla
Amerikou)"
(Norton,
399
stran,
22,50
$)
je
živým
vyprávěním
o
nejhorším
z
těchto
slyšení,
napsané
je
s
novinářským
zápalem,
avšak
se
špatným
smyslem
pro
právní
filozofii.
Zatímco
svůj
podtitul
kniha
dostatečně
ospravedlňuje,
samotný
název
je
zavádějící.
To,
co
otřáslo
Amerikou,
nebyla
bitva
za
spravedlnost,
ale
za
pouhou
moc,
v
jejímž
rámci
zástup
soudních
aktivistů
převálcoval
soudce,
z
kterého
dříve
udělali
démona.
Z
hlediska
základní
struktury
a
stylu
je
kniha
zpracovaná
jako
román
s
provokativním
vylíčením
charakterů,
syrovým
dějem
a
s
nevyzpytatelnými
intrikami
takového
typu,
že
bychom
je
očekávali
spíše
v
dokumentárním
dramatu
o
mocenském
prostředí
Washingtonu
než
v
ústavní
historii.
Pan
Bronner
patrně
věří
tomu,
že
slyšení
mohla
dopadnout
jakkoli.
O
tom
pochybuji.
Vzhledem
ke
zklamání
demokratů
z
Reaganových
vítězství
a
z
jmenování
Nejvyššího
soudu,
vzhledem
k
jejich
plánům
pro
tyto
mimořádné
případy
a
vzhledem
k
písemným
záznamům
napadnutelných
Borkových
textů
bylo
celkem
jasné,
že
soudce
Bork
nemá
příliš
šancí
na
to,
že
jeho
jmenování
bude
schváleno.
Jak
říká
sám
pan
Bronner,
ve
vzduchu
byl
cítit
zápach
"syrového
masa".
Snad
proto,
že
vyhráli,
jsou
protivníci
pana
Borka
vylíčeni
mnohem
živěji
než
jeho
obhájci.
Geniálním
organizátorem
byl
Ralph
Neas,
který
stmelil
směsici
různých
nátlakových
skupin
do
mocné
útočné
síly.
Těžkou
váhou
v
oboru
ústavního
práva
byl
Laurence
Tribe
z
Harvardu,
to
on
rozpracoval
právní
strategie,
kterými
se
mají
řídit
senátoři
a
svědci.
Největšího
úspěchu
však
dosáhl
Ted
Kennedy
svým
nemilosrdným
vylíčením
"Ameriky
podle
Roberta
Borka"
-
přehlídkou
vymyšlených
hrůz,
které
by
logicky
vyplynuly,
jak
tvrdil,
z
názorů,
které
pan
Bork
v
období
dvou
desetiletí
zastával.
Senátor
Kennedy,
nehleďme
na
pochybné
doklady
o
jeho
morální
převaze,
zahrál
vynikajícím
způsobem
na
emoce
ostatních.
Já
zde
připomenu
ještě
další
dva.
Republikánský
senátor
Arlen
Specter
z
Pensylvánie
zatáhl
kandidáta
do
slovní
přestřelky
s
cílem
ukázat,
že
soudce
Bork
je
v
jedné
oblasti
(svoboda
projevu)
ochoten
Ústavu
rozšířit,
avšak
ve
všech
ostatních
oblastech
zůstává
rigidní.
Výsledkem
bylo
dobré
představení
pro
média,
které
senátoru
Specterovi
a
dalším
umožnilo
hlasovat
proti
soudci
Borkovi
"bez
výčitek
svědomí".
Další
munice
přišla
od
levicového
právního
teoretika
Ronalda
Dworkina,
který
v
časopise
New
York
Review
of
Books
vykreslil
obraz
ústavní
mrtvoly,
která
si
především
na
poli
"interpretace
v
duchu
tvůrců"
do
Ústavy
umíněně
vkládá
své
osobní
předsudky.
Obvinění,
že
se
nachází
"mimo
hlavní
proud"
právního
myšlení,
výrazně
podrylo
postavení
soudce
Borka
coby
odborníka
a
nechalo
ho
doslova
vykrvácet
přímo
na
pódiu.
Jmenování
by
ještě
bylo
možné
zachránit,
pokud
by
několik
zástupců
demokratického
politického
středu
na
jihu
a
jihozápadě
porušilo
stranickou
linii.
Jenže
demokratický
senátor
Bennett
Johnson
z
Louisiany
této
malé
skupině
připomněl,
že
černoši
a
ženy
stojící
proti
soudci
Borkovi
mohou
představovat
dost
hlasů
na
to,
aby
skupinu
v
dalších
senátních
volbách
potrestali.
Demografie
se
tudíž
připojila
k
"hlavnímu
proudu"
a
démonizování
a
osud
Roberta
Borka
byl
zpečetěn.
A
výsledek?
Oponenti
soudce
Borka
zvolili
bojiště,
drželi
ho
a
udrželi
si
ho.
Avšak
hladkým
schválením
Anthonyho
Kennedyho,
"osmdesátiprocentníka",
který
podporuje
zásadu
soudního
sebeomezování
pouze
o
něco
méně
než
soudce
Bork,
demokraté
možná
vyhráli
bitvu,
jenže
prohráli
válku.
Dalším
výsledkem
ovšem
bylo
mrazivé
poselství,
které
slyšení
ohledně
Borka
zanechaly
v
soudním
prostředí,
ze
kterého
Nejvyšší
soud
rekrutuje
své
talenty.
Do
všech
právnických
škol
pronikla
informace,
že
jedinci
s
ambicemi
dostat
se
k
federálnímu
soudu
se
musejí
vydat
po
bezpečné
ústavní
cestě
bez
zanechávání
písemných
stop
a
kousavého
jazyka
nebo
pera.
Autor
bohužel
neposkytl
žádný
filozofický
rámec,
aby
podložil
své
reportérské
vlohy.
Pojal
tento
případ
příliš
lehkovážně
jako
případ
kultury
aktivistické
právnické
školy.
Kdyby
se
ponořil
hlouběji
do
doktríny
"soudního
sebeomezování",
objevil
by
dlouhou
historii
sahající
až
k
velkým
rozhodnutím
soudce
Holmese.
To
samé
by
zjistil
i
u
Alexandera
Bickela,
bystrého
ústavního
odborníka
a
nejbližšího
přítele
Roberta
Borka
na
univerzitě
v
Yale,
jehož
vliv
na
tohoto
soudce
je
mnohem
větší,
než
uvádí
pan
Bronner.
Přesto
musí
být
dlouhodobý
pohled
na
Roberta
Borka
coby
ústavního
myslitele
vymezen
úžeji.
Jeho
síla
spočívá
v
jeho
teorii
majoritního
systému,
která
zbavuje
Nejvyšší
soud
proměnlivých
skupinových
vlivů
a
většinu
rozhodování
v
demokracii
ponechává
na
zvolených
zákonodárných
sborech
a
výkonné
moci.
Soudce
Bork
bohužel
nedokázal
rozlišovat
mezi
těmito
vlivy
a
naléhavostí
závažných
případů
klíčových
pro
společnost,
které
musejí
být
pro
zachování
soudržnosti
řešeny
soudní
cestou.
Takovým
případem
byla
otázka
segregovaných
škol
v
případu
Brown
vs.
Ministerstvo
školství.
Další
otázkou,
kterou
je
lepší
ponechat
na
jednotných
rozhodnutích
Nejvyššího
soudu
než
na
chaosu
padesáti
státních
zákonodárných
sborů,
se
v
naší
době
stává
potrat.
Stále
viditelnější
a
jednotnější
shoda
v
názorech
Američanů
jasně
ukazuje,
že
si
přejí,
aby
se
právo
na
soukromí
v
otázce
antikoncepce
(jak
bylo
rozhodnuto
v
případě
Griswold)
týkalo
i
potratu.
Lze
pochopit
strach
soudce
Borka
z
toho,
že
toto
nové
právo
na
soukromí
se
neúnosně
rozšíří,
ačkoli
Nejvyšší
soud
složený
z
mužů
a
žen
se
smyslem
pro
realitu,
podstatu
věci
a
pro
význam
hranic
by
měl
být
schopen
tento
problém
zvládnout.
Jisté
je,
že
pokud
Američané
připustí
další
událost,
jako
byl
potupný
cirkus
kolem
schválení
jmenování
Borka,
učiní
tak
na
vlastní
nebezpečí.
Ralph
Lerner
je
spisovatel
a
historik
žijící
v
New
Yorku.