wsj1795.cz

Federální rezervní systém je základním orgánem pro podávání návrhů na organizační a instituční změny, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, má ve vládě nezvyklou pozici. Je zvláštním způsobem nezávislý na zvolených funkcionářích a zároveň má moc nad jedním z nejmocnějších nástrojů vlády - řídí veškeré finance státu. To je stav, který lze snadno popsat jako nedemokratický. Zadruhé, protože Federální rezervní systém je strážcem měny, a tudíž strážcem stability cenové hladiny, bývá nucen zavádět nepopulární opatření. Jak říkával bývalý předseda Federálního rezervního systému William McChesney Martin, láhev punče odnesli zrovna ve chvíli, kdy se večírek začínal rozbíhat. A proto je Federální rezervní systém oblíbeným cílem stížností politiků. Federálnímu rezervnímu systému se vina za nepříjemnosti, jakými jsou vysoké úrokové míry a pomalý ekonomický růst, připisuje snadno, a tak se politici své zodpovědnosti lehce zbaví prostým poukazováním na nezávislost Federálního rezervního systému. Také proto se začaly objevovat návrhy na "reformu" Federálního rezervního systému, jejichž společným rysem jsou požadavky na větší otevřenost Federálního rezervního systému vůči vládě, Kongresu a veřejnosti - ovšem bez zvýšení zodpovědnosti politiků. Tyto návrhy zahrnují požadavky na změnu délky předsednického období, na zkrácení členského období, na vyloučení ředitelů federálních rezervních bank z rozhodovacího procesu, na přítomnost ministra financí v Radě Federálního rezervního systému, na audit Federálního rezervního systému provedený Nejvyšším kontrolním úřadem, jakožto vyšetřovacím orgánem Kongresu, na zahrnutí nákladů Federálního rezervního systému do státního rozpočtu a na okamžité zveřejnění protokolů Federálního rezervního systému. Kongres se některými z těchto návrhů znovu zabývá. Avšak tyto návrhy nevycházejí ze skutečných problémů Federálního rezervního systému, ale pouze z jakési iluze, že toto jsou skutečné problémy Federálního rezervního systému. Nejenže by tyto návrhy problémy nevyřešily, ale ještě by je zhoršily. Problém není v tom, že by Federální rezervní systém málo reagoval na veřejné zájmy. Ba naopak, reaguje až příliš na nesprávné výklady veřejných zájmů. V Americe je dnes cenová hladina asi 4 1/4krát vyšší než před 30 lety. To, co před 30 lety stálo 100 dolarů, dnes průměrně stojí 425 dolarů. Jinými slovy, za plat, který byl před 30 lety 100 dolarů, by dnes člověk koupil zboží pouze v hodnotě 23,53 dolaru. Míra inflace ve dvou případech vzrostla na více než 10 % ročně. V obou případech způsobil konec této neudržitelné situace hlubokou recesi - dvě největší recese v poválečném období. Obrovská inflace posledních 30 let byla důsledkem monetární politiky. Rozhodně by se to nestalo, nebýt podpory monetární politiky, která se v té době postarala o 10násobné zvýšení množství peněz v oběhu. A k tomuto navýšení by bez svolení Federálního rezervního systému bývalo nedošlo. Monetární politika, které by se reforma Federálního rezervního systému měla týkat, řeší otázku, jak opakování této situace zabránit. Chybná monetární politika uplynulých 30 let měla dva základní důvody: 1. V určité míře sdílel Federální rezervní systém populární, ale nesprávný názor, že expanzivní monetární politika může vést ke zvýšení zaměstnanosti a výkonnosti. 2. Federální rezervní systém cítil potřebu se tomuto názoru přizpůsobit i v případech, kdy ho nesdílel. Zdá se, že Federální rezervní systém má i přes veškerá formální ujišťování o své nezávislosti stále pocit, že svou nezávislost ztratí, pokud bude svého postavení příliš využívat. Běžné návrhy na reformu Federálního rezervního systému by situaci jen zhoršily, tedy za předpokladu, že by měly vůbec nějaký efekt. Příkladem může být v současné době nejdiskutovanější návrh na přítomnost ministra financí v Radě guvernérů. Ministr financí je největším světovým dlužníkem. Je sžírán stálou touhu po nižších úrokových sazbách. A navíc je politickým agentem politického prezidenta, kterého místo dlouhodobého zdraví ekonomiky zajímá hlavně ekonomický růst před příštími volbami. Ministr financí nyní čelí dalšímu podezření, že je členem klubu sedmi ministrů financí, kteří se příležitostně schází, aby se dohodli na výši devizových kurzů, a to není v souladu s hlavním záměrem Federálního rezervního systému stabilizovat cenovou hladinu. Jak si pak má rozumný člen Rady federálního rezervního systému vykládat rozhodnutí Kongresu včlenit ministra financí do rady? Mohl by si to vykládat jako podporu Federálního rezervního systému v jeho snaze klást hlavní důraz na stabilizaci cenové hladiny? Nebo by si to vykládal jako instrukci věnovat se především těmto jiným zájmům, které reprezentuje ministr - nízkým úrokovým sazbám, krátkodobé ekonomické expanzi a stabilizaci směnných kursů na mezinárodně řízené úrovni? Zdá se, že odpověď je jasná. (Je pravda, že řada předsedů Federálního rezervního systému podporovala domněnku, že ministr financí do Federálního rezervního systému patří. Svou stálou připraveností vyřešit ohledně federálních rozpočtových záležitostí všechno možné i nemožné podpořili předsedové domněnku, že fiskální a monetární politika jsou přísadami společně vařeného guláše, a proto je přirozené, že by ho měl míchat Federální rezervní systém společně s ministerstvem financí a pravděpodobně i s Kongresem. Kdyby Federální rezervní systém více usiloval o nezávislost zbytku vlády, dokázal by si lépe ochránit i nezávislost svou.) Problém Federálního rezervního systému nespočívá ani v jeho přílišné nezávislosti, ani v jeho přílišné nepolitičnosti. Federální rezervní systém nemůže ovlivnit to, že je otevřenější té političtější části vlády. Federální rezervní systém využívá pravomoci, které mu byly uděleny Kongresem a prezidentem. Za užívání pravomocí, které Federálnímu rezervnímu systému udělili, však ani Kongres, ani prezident nepřijímají žádnou zodpovědnost. Kritici současného uspořádání mají pravdu v tom, že není demokratické. Nedemokratická je neochota političtějších částí vlády přijmout zodpovědnost za rozhodování v základních otázkách monetární politiky, tedy za rozhodnutí, jakou prioritu by stabilizace cenové hladiny měla dostat. Přenechat toto rozhodnutí "nezávislému" úřadu je víc než nedemokratické. Toto chování rovněž neumožňuje soustředit se na dlouhodobé plány, protože Federální rezervní systém netuší, co jeho vedoucí, politici, kteří o dlouhodobých důsledcích monetární politiky nikdy uvažovat nemuseli, vlastně mají v úmyslu. Prohlásit, že přímou odpovědnost za stabilizaci cenové hladiny nese Federální rezervní systém, je v současné době to nejlepší, co Kongres může udělat. Stephen Neal (demokrat, Severní Karolína) na tomto zasedání Kongresu předložil návrh zákona, který tuto otázku řeší. Tento zákon ovšem není věc, který má naději na schválení. Kongres by totiž musel učinit těžké rozhodnutí, které by však mnohem raději přenechal Federálnímu rezervnímu systému, a ponechal si tak právo na pozdější případné stížnosti. Lidé řeknou, že národ a vláda mají i jiné cíle než jenom stabilizaci cenové hladiny, což je pravda. To ale není to samé jako říct, že Federální rezervní systém má jiné cíle. Na sledování těchto jiných zájmů má vláda jiné úřady a prostředky. Ale na sledování stability cenové hladiny má pouze Federální rezervní systém. A Federální rezervní systém k dosažení jiných zájmů nemůže přispět jinak než tím, že stabilizuje cenovou hladinu. Vysoká zaměstnanost a rychlý skutečný růst jsou dva cíle, které oprávněně usilují o pozornost Federálního rezervního systému. Z hospodaření uplynulých 30 let vyplývá ponaučení, že když Federální rezervní systém udělá kompromis a kromě stabilizace cenové hladiny sleduje i tyto jiné cíle, výsledkem není ani vysoká zaměstnanost, ani rychlý růst, ale inflace. Stein, bývalý předseda Rady ekonomických poradců, působí ve společnosti American Enterprise Institute.