wsj1760.cz

wsj1760.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Venku, mimo bílé zdi ústředí tzv. společnosti Oranžských pracujících, se v nenormální společnosti Jihoafrické republiky vše zdá normální. Malý nákladní automobil řízený bílým farmářem kodrcá okolo s nákladem černých dělníků kymácejících se na korbě. Naproti v obchodě smíšeným zbožím Conradiových přiskakuje černý chlapec, aby pomohl starší bílé ženě s jejími balíčky. Dále po ulici zajíždí k benzínové pumpě Shell automobil a je okamžitě obklopen černou obsluhou. Ale za bílými zdmi úřadu Oranžských pracujících - kromě reformního kostela a školy největší budovy ve městě - jakoby celé to pěkné rasové uspořádání Jihoafrické republiky bylo úplně naruby. Tucet bílých úředníků skládá informační bulletiny a vkládá je do obálek. Bílé ženy připravují čaj a kávu, potom umývají šálky a podšálky. Bílé děti vysypávají odpadkové koše a myjí okna. Nikde nejsou vidět černí zaměstnanci. Nejsou v kuchyni, ve skladu, ani v obchodě s knihami. "Jestliže chceme mít svou vlastní zemi, musíme být připraveni dělat všechnu práci sami", říká Hendrik Verwoerd ml., syn bývalého premiéra a vůdce Oranžských pracujících, založených v roce 1980. Oni opravdu chtějí vlastní zemi. Ve zbytku Jihoafrické republiky je apartheid možná otřesen v základech, teď když Johannesburg otevírá veřejná místa všem rasám, černí dobývají kapské pláže původně vyhrazené pouze bílým a vláda propouští sedm vůdců zakázaného Afrického národního kongresu. Avšak, zde v Morgenzonu, ospalém městečku obklopeném obilnými poli východního Transvaalu, udržují Oranžští pracující základy pevné. Oranžští pracující - jmenují se podle Viléma Oranžského z Holandska, hrdiny holandských přistěhovalců, Afrikánců - věří, že řešením jihoafrického rasového problému není odstranění apartheidu, ale jeho přivedení k dokonalosti - kompletní a totální oddělení ras. Zde je tedy to místo, kam Oranžští pracující přišli vytvořit poslední baštu apartheidu. Jejich plán je vytvořit nejprve jedno město bez černých, a pak i celou zemi. Může se zdát, že usilovat v Africe o něco takového je nesmyslné a naprosto marné. Vzhledem k tomu, že řádných členů Oranžských pracujících je pouze 3 000, mohou být pokládáni za bláznivou radikální frakci. Ale jejich představa výhradně bílé Afrikánské země vyrvané z dnešní Jihoafrické republiky, je tradičně velkým přáním pravice, a k se přiklání třetina z pěti milionů bílých obyvatel. Afrikánští filosofové a teologové dlouho přemítají o potřebě bílé vlasti. Oranžští pracující nyní uvádějí tuto vizi do praxe. A tak farmář Johan Fischer leží v tričku a umaštěných džínách pod sázecím strojem, utahuje šrouby a opravuje poškozená místa. V Jižní Africe na téměř všech ostatních farmách provádějí opravářské práce černí zaměstnanci. Ne však tady. Pan Fischer sám oře na svých vlastních polích, seje svou vlastním kukuřici a slunečnice a krmí své ovce. Naproti v továrně na laminát čtyři dělníci montují vodní nádrže a ve zbylém čase staví kolem silnice rodinné domky. Na hlavní třídě se Alida Verwoerdová a její dcery starají o obchod s oděvy a látkami a po práci spěchají domů připravit jídlo pro zbytek rodiny. Dále po proudu řeky dokončuje golfové hřiště skupina Oranžských pracujících. Pokud bílí chtějí golfové hřiště jen pro sebe, měli by si ho také sami postavit, říká konzultující inženýr Willem van Heerden. "Chceme-li jako národ přežít," říká, "musíme změnit náš způsob života. Afrikánci se musí přestat spoléhat na jiné." Při svém hledání dokonalého apartheidu Oranžští pracující objevili pravdu, kterou si většina privilegovaných bílých Jihoafričanů odmítá připustit: Pán, který se stal závislým na otrokovi, nemůže očekávat, že i nadále zůstane pánem. "Pokud apartheid znamená, že chcete levnou černou pracovní sílu a všechny výhody s tím spojené a přitom chcete vyřadit černé ze sociální a politické integrace, pak tyto dvě věci jsou protiklady, které nemohou pokračovat věčně" říká pan Verwoerd. Sedí ve svém obývacím pokoji, pod portrétem svého zesnulého otce, Hendrika F. Verwoerda, premiéra Jižní Afriky z let 1958 1966 a budovatele apartheidu. Něco se v apartheidu strašně pokazilo, povzdychne si syn, bílí se dnes dokonce spoléhají na černé, že se postarají o separaci. "Lidé brali oddělený vývoj jako příležitost používat černou pracovní sílu bez toho, aby se pak zbavovali. Ale můj otec měl na mysli opravdovou separaci," říká syn. Oranžští pracující jsou upřímní. "Souhlasíme se světovým názorem, že současný stav v Jižní Africe je morálně špatný," říká Pieter Bruwer, vedoucí pisatel letáků a pamfletů Oranžských pracujících. "Musíme se buď čestně integrovat nebo se čestně separovat." Morgenzon byl dlouho zvláštním panstvím Afrikánců. Podle pana Werwoerda první lidé, kteří osídlili východní Transvaal byli bílí afrikánští průkopníci, a to ještě před černochy. Posléze, když byl v roce 1908 Morgenzon ustaven městem, vlastníci půdy vyjednali, že ve městě mohou bydlet pouze bílí; černí zde mohli pracovat, ale na noc museli odejít. Dnes je v Morgenzonu 800 bělochů a dvě dlážděné silnice. Puklinami na kraji silnice prorůstá plevel, mnoho domů a skladů je prázdných. Je tu málo továren a žádné doly. Bylo to ideální místo pro Oranžské pracující, zde mohou začít pracovat na vytvoření svého nového národa, neomezovaní demografickým vývojem, který podkopal apartheid v jiných částech Jihoafrické republiky. Doposud sem přišlo asi 150 Oranžských pracujících a za poslední tři roky skoupili majetek téměř za milion dolarů. Zatím se jim nepodařilo kompletního a totálního oddělení ras dosáhnout. V chatrčích za městem žije 2 000 černých lidí pracujících v okolí. Navzdory snaze Oranžských pracujících sebrat jim všechny pracovní příležitosti nespěchají s odchodem. "Tam my nesmíme, to je vše, co vím," říká suše mladý muž jménem July (podle měsíce svého narození), pracující na železniční stanici, která se nachází ve stejné ulici jako úřad Oranžských pracujících; ukazuje přitom na dům s bílými zdmi. Více znepokojeno je asi 650 místních bílých, kteří se nehlásí k Oranžským pracujícím. se snaží sebevíc, nedokážou si život bez černých zaměstnanců představit. "Nemožné, je to nemožné," říkají Conradieovi, stárnoucí pár, který několik desetiletí provozuje obchod. "Neobejdeme se bez jejich pomoci," říká paní Conradieová. "Kdepak. Potřebujeme je a děkujeme za Bohu." Naproti u benzínové pumpy Shell si její vlastník, Rudi van Dyk, stěžuje, že kvůli Oranžským pracujícím je jejich město celé zemi pro smích. "To, usilují, není proveditelné v praxi," říká a naráží přitom na to, že 16 černých zaměstnanců. "Nemohl bych si dovolit platit 16 bílých zaměstnanců. Jenom Afrikánci, kteří nedovedou posoudit hodnotu peněz, by byli ochotní pracovat za takovýto plat." Jsme zpátky v domě Verwoerdových, Hendrik st. se dívá dolů přes rameno na Hendrika ml. Syn věří, že Afrikánci konečně pochopí, že z integrace jihoafrické společnosti a politiky není cesta zpět, Morgenzon rozkvete. "Naléháme na naše lidi, aby nečekali, budou muset bojovat za svoji vlastní zemi." "Pokud nyní sami zalidníme nějaké místo, staneme se silou, jejíž názor bude muset kterákoli nová vláda brát v úvahu" Zvláštní je, že Oranžské pracující přirovnává k Africkému národnímu kongresu který jeho otec v roce 1960 postavil mimo zákon. "ANC nebude zastaven, dokud někdo nesplní požadavky černých," říká pan Verwoerd. "Podobně žádná vláda nemůže zastavit plány Afrikánců." Omlouvá se za naléhavý tón. "Podívejte se," říká, "jestli chce zbytek Jižní Afriky mít integrační tavicí kotel, je to jen jejich volba. My je necháme na pokoji. My si chceme jen vypít svůj šálek čaje." A oni si ho i sami naservírují.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View