Řada
21
sekce
9
horních
rezervací
v
Candlestick
Parku
je
visuté
bidýlko,
jen
pár
kroků
od
samého
vrcholu
tribuny.
Ze
svého
oranžového
sedadla
jsem
se
díval
přes
dráhu
k
první
metě
a
čerstvě
posekané
hřiště
v
ostrém
slunci
posledních
několika
minut
před
tím,
než
se
měla
uskutečnit
třetí
hra
Světové
série.
Bylo
pět
odpoledne,
ale
pacifického
času.
Doma
v
New
Yorku
pracovní
den
již
skončil,
takže
jsem
se
nemusel
cítit
provinile.
I
tak
jsem
se
cítil,
jako
bych
si
dopřával
nadmíru,
a
nemohl
jsem
nevzpomenout
opovržení
svého
otce
nad
bohatým
kolegou
medikem,
který
o
nedělních
odpoledních
chodil
na
zápasy
Tigers.
Toto
hřiště,
nazývané
Stick,
nebylo
klasický
baseballový
stadión
-
příliš
symetrický,
příliš
mnoho
holého
betonu.
A
nemělo
intimitu
divoké
přeplněnosti
stadiónu
Yankee.
Líbilo
se
mi
ale
uvolněné
přátelské
chování
lidí
okolo
mě,
líbilo
se
mi,
že
přivedli
své
děti,
a
okouzlilo
mě,
že
si
jako
praví
občané
státu
budoucnosti
přinesli
tolik
televizí
a
rádií,
aby
při
této
živé
události
zůstali
v
kontaktu
s
realitou
elektronického
světa.
Možná
měli
zvláštní
cit
pro
historii.
Komentátoři
přece
dokumentovali
hru
a
potvrzovali
její
existenci
miliónům
lidí,
kteří
právě
nebyli
na
stadiónu
Stick
přítomni.
Proč
byste
neposlouchali
svou
zkušenost,
zapisovanou
do
historie,
zatímco
ji
žijete?
Den
byl
naplněn
vahou
své
vlastní
hrozivě
se
přibližující
historie.
Dlouhé
řady
lidí
čekaly,
aby
si
koupily
upomínkové
pohlednice
Světové
série
s
oficiálním
razítkem.
Tisíce
z
nás
zaplatilo
5
dolarů
za
oficiální
upomínkovou
knihu
s
historickými
pojednáními
o
drobných
událostech
Série,
s
historickými
fotografiemi
velkých
okamžiků
minulosti
Série
a
s
návody
v
angličtině
a
španělštině,
jak
vyplňovat
zápis
o
utkání.
Nadhazovač
=
lanzador.
Homerun
=
jonron.
Hráči
vyběhli
na
hrací
plochu
daleko
dole
a
tribuny
se
rozezněly
ozvěnou.
Myslím,
že
to
je
určitě
místní
zvyk,
vítat
mužstvo
podupáváním
nohou.
Pak
se
ale
šum
změnil
na
rachot.
A
nikdo
nekřičel.
Nikdo
kolem
mě
nic
neříkal.
Protože
jsme
všichni
byli
zaměstnáni
jízdou
na
vlně.
Šedesát
tisíc
surfařů
na
vrcholu
betonové
zdi,
čekajících,
až
nás
to
smete.
Teprve
ve
chvíli
největšího
víření
jsem
pochopil,
o
co
jde.
V
tu
chvíli
jsem
si
vzpomněl
na
zemětřesení
v
roce
1971,
které
jsem
zažil
v
Santa
Barbaře
v
motelovém
pokoji
ve
druhém
patře.
Když
mě
houpání
budovy
probudilo,
uvědomil
jsem
si,
že
a)
jsem
v
Jižní
Kalifornii,
b)
postel
se
hýbe,
c)
to
musí
být
masážní
postel,
ve
které
došlo
ke
zkratu.
Pak
jsem
si
všiml,
že
se
stropní
světlo
houpe
na
šňůře,
a
pochopil
jsem,
co
se
stalo.
Co
bych
měl
dělat?
Dostat
se
z
budovy,
která
se
může
zhroutit,
ven
na
parkoviště.
Parkoviště
se
ale
mohlo
rozpadnout
na
trhliny,
takže
bych
se
měl
raději
postavit
na
své
auto,
které
je
snad
větší
než
průměrná
puklina.
Naštěstí
zemětřesení
odeznělo
dřív,
než
se
mi
povedlo
vyběhnout
a
nahý
se
postavit
na
kapotu.
Na
stadiónu
Stick,
zatímco
se
svět
otřásl,
jsem
přemýšlel
o
onom
ránu,
ale
pak
mě
náhle
napadlo,
že
tentokrát
to
je
jiné.
Kdybych
přežil,
splnilo
by
se
mi
největší
přání
každého
novináře.
Byl
jsem
očitým
svědkem
v
této
chvíli
nejzaznamenáníhodnější
události
na
světě.
Jaký
byl
můj
pohled?
Jak
bych
to
zaznamenal?
Všechny
tyto
myšlenky
mi
proběhly
hlavou
v
průběhu
15
vteřin,
po
které
zemětřesení
opravdu
trvalo.
Zbytek
je,
samozřejmě,
historie.
Stadión
Stick
nespadl.
Opravdové
tragédie
se
staly
jinde,
jak
jsme
brzy
zjistili.
Ale
zde
na
několik
minut
zavládla
ohromná
úleva.
Mladá
maminka
našla
svého
chlapce,
který
si
šel
koupit
párek
v
rohlíku.
Zeď
za
mnou
byla
poněkud
deformovaná,
ale
základy
vydržely.
A
mnozí
z
nás
chvíli
čekali,
až
se
začne
hrát.
Pak
jsme
začali
houfně
odcházet,
abychom
na
pevné
zemi
bezpečně
počkali
na
první
nadhoz.
Právě
během
toho
tichého
exodu
po
neporušených
betonových
rampách
stadiónu
Stick
jsem
doopravdy
pochopil
smysl
všech
těch
walkmanů
a
watchmanů.
Dav
se
pohyboval
ve
shlucích
a
tyto
shluky
byly
přitahovány
elektronickým
jádrem.
Touto
cestou,
i
když
Stick
sám
se
utápěl
ve
tmě,
jsme
byli
informováni
o
posledních
událostech.
Do
15
minut
od
zemětřesení
jsem
už
viděl
záběry
na
zhroucené
části
Bay
Bridge.
Stále
se
zpřesňující
odhady
závažnosti
zemětřesení
byly
k
dispozici
dřív,
než
jsem
se
dostal
ke
svému
autu.
A
drahé
automobilové
ozvučné
systémy
zatím
zásobovaly
parkoviště,
na
kterém
vládl
chaos,
informacemi
o
požáru
způsobujícím
velký
černý
oblak
kouře,
který
jsme
viděli
na
jižním
horizontu.
Padla
tma.
Vysílání
ale
pokračovalo
černou
nocí
a
ukazovalo
obrázky
zhroucené
dálniční
uzliny
v
Oaklandu
a
boje
s
požárem
v
oblasti
Mariny.
V
té
době
byla
naše
kurážná
automobilová
vesnička
obklopena
globální
vesnicí
posluchačů
a
diváků.
Každý
na
stadiónu
Stick
toho
dne
začal
jako
divák
a
skončil
jako
účastník.
Vlastně
celé
obyvatelstvo
oblasti
Zálivu
skončilo
v
této
dvojroli
herce
a
diváka.
Zpravodajové
byli
oběťmi
a
některé
z
obětí
se
změnily
na
neoficiální
zpravodaje.
Výmluvným
příkladem
byl
motorista
na
Bay
Bridge,
který
v
rozhodujícím
okamžiku
duchapřítomně
vytáhl
videokameru
a
natočil
auto
před
sebou,
jak
padá
do
průrvy
v
silnici.
Ten
pásek
ukazovali
v
televizi,
ještě
než
skončila
noc.
Marshalle
McLuhane,
měl
jste
tam
v
onen
čas
být.