Proč
nemůžeme
své
děti
naučit
číst,
psát
a
počítat?
Není
to
proto,
že
bychom
nevěděli
jak,
vždyť
to
děláme.
Je
to
proto,
že
nechceme.
A
důvod,
proč
nechceme,
je
ten,
že
účinné
vzdělání
by
od
nás
vyžadovalo
opustit
některé
uctívané
metafyzické
pověry
o
lidské
povaze
obecně
a
o
povaze
mladých
lidí
obzvláště,
stejně
jako
porušit
něčí
uctívané
nezadatelné
zájmy.
Tyto
názory
natolik
dominují
našemu
vzdělávacímu
systému,
našim
médiím,
našim
politikům
a
dokonce
i
našim
rodičům,
že
napadnout
je
se
zdá
téměř
rouháním.
Zde
je
příklad.
Kdybych
se
měl
zeptat
vzorku
amerických
rodičů:
"Chcete,
aby
základní
školy
posilovaly
ve
vašich
dětech
kreativitu?",
zněla
by
téměř
jednomyslná
odpověď:
"Ano,
jistě."
Ale
co
vlastně
přesně
míníme
onou
"kreativitou"?
To
nikdo
nedokáže
říct.
V
praxi
to
končí
tak,
že
je
definována
jako
"sebevyjádření",
které
v
mládeži
povzbuzuje
"sebevědomí".
Výsledkem
je
generace
mladých
lidí,
jejichž
ignorance
a
intelektuální
neschopnost
odpovídá
pouze
jejich
dobrému
mínění
o
sobě
samých.
Celkový
názor
na
"kreativitu"
ve
vzdělávání
byl
(a
je)
nedílnou
součástí
romantické
vzpoury
proti
ukázněné
výuce,
která
byla
(a
je)
chápána
jako
"autoritativní",
která
je
represí
a
frustrací
pro
skryté
talenty
a
pro
báječné,
i
když
dosud
nedefinované,
schopnosti
vlastní
duším
všech
našich
dětí.
Není
překvapující,
že
rodiče
vnímají
tuto
romantickou
extravaganci
jako
vysoce
přitažlivou.
Naštěstí
tito
stejní
rodiče
chtějí,
aby
jejich
děti
byly
řádně
vzdělávány
podle
tradičního
vnímání,
a
mají
natolik
střízlivé
uvažování,
aby
věděli,
co
to
vyžaduje.
Jejich
oddanost
"kreativitě"
nemůže
přežít
negramotnost
adolescentů.
Budoucnost
amerického
vzdělávání
bude
záležet
na
stupni,
kdy
-
my
všichni
-
necháme
tento
zdravý
rozum
převládnout
nad
iluzemi,
které
také
sdílíme.
Vzdělávací
systém
bude
proti
zdravému
rozumu
bojovat
o
každou
píď.
Důvody
jsou
komplexní,
ale
jeden
jednoduchý
důvod
by
neměl
být
podceňován.
"Progresivní
vzdělání"
(jak
bylo
kdysi
nazváno)
je
pro
učitele
daleko
zajímavější
a
sympatičtější
než
ukázněná
výuka.
Pro
učitele
je
příjemné
pomyšlení,
že
jsou
zapojeni
do
"vývoje
osobnosti"
a
ještě
příjemnější
je
pro
ně
snížit
na
minimum
ony
protivné
testy
s
často
neuspokojivými
výsledky.
Dává
také
učitelům
možnost,
aby
se
sami
skvěle
vymezili
jakožto
"profesní
stav",
neboť
budou
mít
absolvovány
kurzy
z
psychologie
vzdělání
a
ze
vzdělávací
filozofie.
Já
sám
jsem
takové
kurzy
navštěvoval
na
fakultě
a
myslel
si,
že
možná
skončím
jako
učitel.
Upřímně
řečeno,
všechny
by
mohly
být
popsány
jako
"brakové"
kurzy.
Ale
nebylo
by
fér
házet
vše
na
učitele,
kteří
se
tak
liší
od
vedoucího
proudu
vzdělávacího
systému.
Znám
mnoho
učitelů
a
obecně
vzato
jsou
učitelé
opravdu
odhodláni
učit
svědomitě.
Možná
to
nejsou
ti
"nejlepší
a
nejchytřejší"
své
generace
-
takových
lidí
je
podle
definice
velmi
málo.
Ale
aby
svou
práci
dělali
dobře,
ani
jimi
nemusejí
být.
Ano,
všichni
si
ze
svých
školních
let
pamatujeme
jednoho
či
dva
skutečně
podnětné
učitele.
Naše
vzdělávání
však
měli
v
rukou
ti
ostatní,
kteří
byli
pouze
schopní
a
svědomití.
V
tomto
smyslu
lze
učitele
přirovnat
k
rodinnému
lékaři.
Především,
kdyby
byl
tak
geniální,
asi
by
nebyl
rodinným
lékařem.
Je-li
schopný
a
svědomitý,
poslouží
nám
však
dobře.
Naši
učitelé
nejsou
v
naší
vzdělávací
krizi
důležitým
faktorem.
To,
zda
jsou
nebo
nejsou
dostatečně
honorováni,
je
problém
spravedlnosti;
není
to
problém
poskytování
vzdělání.
Je
hloupá
urážka
našich
učitelů
myslet
si
o
nich,
že
by
naše
děti
lépe
vzdělávali,
kdyby
dostali
o
pár
tisíc
dolarů
ročně
navíc.
Je
to
druh
nactiutrhání,
které
učitelské
odbory
klidně
šíří
kvůli
svým
sobeckým
cílům.
Je
to
také
druh
pomluvy,
kterou
politici
shledávají
užitečnou,
protože
jim
pomáhá
zaujmout
přátelský
postoj
důležitých
voličů.
Neexistuje
však
ani
za
mák
důkazů
o
tom,
že
by
rozdíly
v
platech
způsobily
rozdíly
ve
způsobu
vzdělávání,
když
vše
ostatní
zůstane
stejné.
Kdyby
takové
důkazy
existovaly,
určitě
byste
o
nich
už
slyšeli.
Chceme-li
hovořit
vážně
o
americkém
vzdělávání,
víme
přesně,
co
dělat
-
a
co
nedělat,
což
je
stejně
důležité.
Po
této
zemi
je
roztroušeno
mnoho
úspěšných
škol,
některé
z
nich
v
těch
nejchudších
ghettech,
a
všechny
k
nám
vysílají
stejnou
zprávu.
Naopak,
většina
škol
je
neúspěšných,
a
my
víme,
které
snahy
vzdělávací
reformy
jsou
předem
odsouzeny
k
záhubě.
Skutečně
známe
vše,
co
potřebujeme,
kéž
bychom
však
tuto
znalosti
dovedli
začlenit
do
svého
myšlení.
V
tomto
ohledu
by
bylo
užitečné,
kdyby
naši
političtí
vůdci
byli
místo
výmluvného
"znepokojení"
raději
zticha.
Nevyhnutelně
tíhnou
k
napodobování
konvenčního
braku,
neboť
je
to
nejméně
kontroverzní
možnost,
která
se
jim
naskýtá.
Proto
na
minulém
kongresu
guvernérů
o
vzdělávání
oznámil
arkansaský
guvernér
Bill
Clinton,
že
"tato
země
potřebuje
komplexní
politiku
rozvoje
dětí
do
pěti
let".
Komplexní
politika
rozvoje
pro
guvernéry
nad
30
let
by
se
zdála
být
naléhavější
potřebou.
Co
doopravdy
guvernér
Clinton
obhajuje,
je
rozšíření
vzdělávacího
systému
směrem
dolů
k
předškolnímu
věku.
Ať
je
tento
program
žádoucí
nebo
ne,
je
to
program
péče
o
děti,
nikoli
vzdělávací
program.
Víme,
že
velmi
brzké
vystavení
výuce
zlepšuje
výkon
v
první
třídě,
ale
později
se
rozdíl
rychle
smaže.
Shrňme,
co
víme
o
vzdělávání
a
o
vzdělávacích
reformách,
které
fungují
a
které
nefungují:
-
"Rodičovská
angažovanost"
není
dobrý
nápad.
Rodiče
budou
velmi
pravděpodobně
obviňovat
školu
za
vzdělávací
limity
svých
dětí.
Rodiče
by
se
měli
zapojit
do
vzdělávání
svých
dětí
doma,
ne
ve
škole.
Měli
by
dohlédnout
na
to,
aby
jejich
děti
nechodili
za
školu,
měli
by
zajistit,
aby
děti
věnovali
dostatek
času
vypracování
domácích
úkolů,
měli
by
se
zajímat
o
jejich
známky.
Nejsou-li
rodiče
se
školou
spokojeni,
měli
by
mít
možnost
vyměnit
ji
za
jinou.
-
"Angažovanost
obce"
je
ještě
horší
nápad.
Zkušenost
města
New
York
zní
přesvědčivě.
Místně
volené
školní
rady
se
staly,
především
v
našich
větších
městech,
obětí
ambiciózních,
všeobecně
zkorumpovaných
a
stejně
demagogických
místních
politiků
nebo
rádoby
politiků.
V
New
Yorku
probíhají
snahy
vyprostit
se
z
dvacetiletého
závazku
tohoto
systému
školní
nadvlády,
ačkoli
Chicago
a
další
města
míří
k
jeho
ustanovení.
-
Ve
většině
států
zvyšování
výdajů
na
vzdělávání
v
našich
současných
podmínkách
věci
pravděpodobně
ještě
zhorší
než
zlepší.
Důvod
je
jednoduchý:
Vzdělávání
se
děje
ve
třídách,
kde
je
vliv
peněz
minimální.
Desetiletí
výzkumů
z
oblasti
vzdělávání
nám
jednoznačně
říká,
že
i
menší
třídy
mají
nulový
vliv
na
akademické
výkony
žáků
-
i
když
mohou
být
někdy
žádoucí
z
jiných
důvodů.
Nové
peníze
tečou
do
již
tak
přeinvestované
administrativní
struktury,
která
se
zaměstnává
tím,
že
nakládá
víc
a
víc
papírování
na
učitele.
I
když
náklady
na
vzdělání
(v
reálných
hodnotách)
za
poslední
čtvrtstoletí
ostře
vzrostly
a
nyní
utrácíme
na
žáka
víc,
než
kterákoli
jiná
země
na
světě,
výkonnost
vzdělání
se
snížila
a
na
této
skutečnosti
není
nic
záhadného
ani
paradoxního.
Takovým
způsobem
systém
funguje.
-
Studenti
by
na
vzdělávacím
žebříčku
měli
vystoupat
tak
vysoko,
jak
jim
dovoluje
jejich
akademický
potenciál.
Žádnému
studentovi
by
nemělo
být
dovoleno
absolvovat
základní
školu
bez
zvládnutí
tří
základních
znalostí
na
úrovni,
která
byla
před
20
lety.
To
znamená
"dělení
žáků
podle
prospěchu",
jehož
hlavním
účelem
není
ani
tak
dovolit
nadané
mládeži
vzkvétat
(ačkoli
to
je
zjevně
žádoucí),
jako
zajistit,
aby
méně
talentovaní
získali
potřebné
základy
pro
další
studium
nebo
pro
vstup
do
moderního
světa
práce.
Názor,
že
rozdělování
je
jaksi
"nedemokratické",
je
absurdní.
Smyslem
vzdělávání
je
povzbudit
mladé
muže
a
ženy,
aby
plně
uplatnili
své
akademické
schopnosti.
Nikdo
z
nás
ve
skutečnosti
nevěří,
že
všichni
máme
stejné
akademické
schopnosti.
-
Je
všeobecně
žádoucí
používat
starší
učebnice
-
mnohé
z
nich
bohužel
už
jsou
rozebrané
-
spíše
než
nové.
Ty
druhé
jsou
módní,
podle
posledních
trendů,
mnohdy
naprosto
hloupé
a
přinejlepším
se
bez
nich
dobře
obejdeme.
Vycházejí
spíše
z
pochybných
psychologických
a
sociálních
teorií
než
ze
vzděláváních
zkušeností.
Jeden
z
důvodů,
proč
si
američtí
studenti
tak
špatně
vedou
v
matematických
testech
v
porovnání
s
britskými,
francouzskými,
německými
nebo
japonskými
studenty,
je
vliv
"nové
matematiky"
na
americké
učebnice
a
učební
metody.
Každý,
kdo
chce
posoudit,
jak
bizarní
tato
situace
je
-
u
studentů,
kteří
nedokáží
sčítat
nebo
odčítat
při
"učení
se"
konceptuálním
základům
matematické
teorie
-
by
si
měl
přečíst
článek
Caleba
Nelsona
(sám
byl
nedávno
studentem
matematiky
na
Harvardu)
v
listopadovém
čísle
časopisu
American
Spectator.
-
Ze
všeho
nejdůležitější
je,
aby
školy
měly
ředitele
s
velkou
autoritou
vzhledem
k
učitelskému
sboru,
učivu
a
všem
otázkám
studentské
disciplíny.
Studium
po
studiu
-
novinka
od
Brookings
Institution
-
nám
říká,
že
nejlepší
školy
jsou
ty,
do
nichž
není
zasahováno
zvnějšku
a
které
řídí
silný
ředitel.
S
takovou
autoritou
se
samozřejmě
pojí
jednoznačná
odpovědnost.
Školy,
které
jsou
takto
strukturovány,
mají
studenty
s
lepší
morálkou
a
kvalitnější
akademickou
výkonností.
Tak
tomu
skutečně
je,
ačkoli
když
vidíme,
kolika
lidem
z
toho
naskakuje
husí
kůže,
není
divu,
že
o
tom
je
tak
málo
slyšet.
Kristol,
výzkumný
pracovník
American
Enterprise
Institute,
je
spolueditorem
časopisu
The
Public
Interest
a
vydavatelem
časopisu
The
National
Interest.