Tuzemští
znalci
divadla
pozvedli
obočí,
když
divadlo
Trinity
Repertory
Theater
jmenovalo
loni
na
jaře
Anne
Bogartovou
svou
uměleckou
ředitelkou.
Bogartová,
vychvalovaná
tvůrkyně
rozložených
dramatických
koláží,
která
se
pouští
do
tak
posvátných
textů,
jako
je
"Jižní
Pacifik"
od
Rodgerse
a
Hammersteina,
rozhodně
patří
do
centra
města.
Divadlo
Trinity
Rep
je
naopak
jedním
z
nejstarších
a
nejuznávanějších
regionálních
divadel
v
zemi,
které
stále
hostí
každoroční
"Vánoční
koledu".
Jak
se
asi
bude
dařit
této
baště
tradičních
hodnot
v
ikonoklastických
rukách
paní
Bogartové?
Ve
své
první
inscenaci
v
divadle
Trinity,
uváděné
na
začátku
této
sezóny,
se
držela
na
uzdě.
Jednalo
se
o
předpovídané
nové
uvedení
její
oceněné,
na
Broadwayi
neuváděné
antologie
teoretických
spisů
Bertolda
Brechta,
nazvané
"Žádné
hry,
žádná
poezie".
Nyní,
s
uvedením
buržoazii
kritizující
hry
"Letní
hosté"
od
Maxima
Gorkého,
Bogartová
vyložila
karty
na
stůl.
Teprve
potlesk
pro
ni
zhodnotí
nadšení
publika.
Bogartová,
která
zpočátku
studovala
a
režírovala
v
Německu
(a
jako
osobnosti,
které
jí
ovlivnily,
jmenuje
takové
evropské
režiséry,
jako
je
Peter
Stein,
Giorgio
Strehler
a
Ariane
Mnouchkinová),
má
sklon
inscenovat
svá
vystoupení
s
Brechtovskou
tvrdostí
-
ať
už
to
text
vyžaduje,
nebo
ne.
A
Gorkij,
vážený
otec
sovětského
socialistického
realismu,
nepsal
hry,
které
se
snadno
poddají
úmyslně
nerealistickým
technikám
distancování
diváka
od
děje.
Gorkij
byl
loajální,
i
když
občas
rozpolcený,
proletářský
spisovatel,
odhodlaný
poučovat
masy
prostřednictvím
srozumitelného
projevu,
zasazeného
do
lehce
trpké
podoby
čechovovského
humanismu.
A
"Letní
hosté"
napsaní
v
roce
1904
jako
jisté
pokračování
Čechovova
"Višňového
sadu",
jsou
zahradní
slavností
mladých
ruských
zbohatlíků,
kteří
se
věnují
vyčerpávajícímu
ideologickému
boji
na
život
a
na
smrt
mezi
spokojenci
a
reformátory.
Po
celou
dobu
je
tam
také
hodně
romantického
laškování.
Gorkého
čas
a
místo
nechala
Bogartová
moudře
nedotčené.
Navzdory
chybějícím
samovarům
(a
snaze
obrátit
nábytek
vzhůru
nohama)
oplývá
inscenace
ruskou
nudou
vyjádřenou
ospalým
lidem
okázale
nosícím
béžové
plátno
a
zmačkanou
bavlnu
s
přemírou
slamáků
a
rybářských
prutů.
Jenže
až
na
tento
dekorativní
příklon
k
tradici
se
Bogartová
a
spol.
obracejí
ke
stylistické
režii,
která
přetváří
Gorkého
naturalistické
drama
v
něco
ale
opravdu
hodně
podobného
frašce.
Pokus
režisérky
vynutit
si
trochu
toho
brechtovského
odstupu
herců
od
postav,
které
hrají,
se
proti
ní
často
obrací
výkony,
které
jsou
přehnaně
afektované.
Nejenže
herci
zaujímají
pozici
mimo
své
postavy
a
dávají
znát,
že
jsou
s
nimi
ve
sporu,
ale
často
se
doslova
staví
na
hlavu.
Bogartová
po
vzoru
Petera
Sellarse
manipuluje
svými
herci,
jako
by
to
byly
hadrové
panenky,
rozplácne
je
na
schodišti,
klátí
je
ze
stolů,
dokonce
je
zavěsí
na
strmou
stěnu
a
nechá
předvést
několik
bravurních
gymnastických
výkonů.
V
těchto
"Letních
hostech"
jsou
okamžiky,
kdy
postavy
obývající
rozlehlý
několikapatrový
venkovský
dům
(který
navrhla
Victoria
Petrovichová
a
vypadá
jako
karikatura
na
Franka
Lloyda
Wrighta)
chrlí
filozofické
bonmoty
se
sebevědomým
ratatata
rytmem
komedie
"Laugh
In
(Zasmát
se)".
"Řeči
bolí
tam,
odkud
tryskají,"
říká
jedna
z
nich.
Ideologický
rozpor
toto
zpracování
přežije,
ale
nuance
a
bohatost
Gorkého
jednotlivých
postav
zmizely
v
chumlu.
Co
se
týče
humoru,
který
Gorkého
text
poskytuje,
je
přemalován
tak
širokými
tahy
(zejména
méně
významnými
členy
souboru),
že
vypadá
a
zní
vynuceně.
Když
chce,
pracuje
paní
Bogartová
lépe
s
hudbou
než
se
slovy,
a
ona
to
často
opravdu
chce,
aby
vyjádřila
sebe
samu
prostřednictvím
Gorkého
bezbranné
hry.
Nyní
má
na
pomoc
svého
dlouhodobého
spolupracovníka
Jeffa
Helperna,
kterého
jmenovala
vůbec
prvním
hudebním
ředitelem
divadla
Trinity
a
vybavila
jej
zbrusu
novým
zvukovým
systémem
v
hodnotě
60 000
dolarů
a
nahrávacím
studiem.
Pro
Gorkého
Helpern
poskytl
zvukovou
koláž
Debussyho
a
Rachmaninova,
která
je
spíš
než
scénickou
hudbou
samostatnou
postavou
s
odlišným
názorem.
Bogartová
prohlásila,
že
jejím
záměrem
při
tak
manipulující
dramatizaci
klasiků
je
zkrátka
pokusit
se
"dělat
to
nově",
trochu
jako
Brecht
a
rozhodně
jako
Ezra
Pound.
Během
nedávné
diskuse
s
diváky
po
představení
režisérka
vskutku
vysvětlila,
že
její
nejpošetilejší
umělecké
přání
je
najít
způsob,
jak
zahrát
"Somewhere
Over
the
Rainbow
(Tam
za
duhou)"
tak,
aby
"se
projevila
původní
krása"
písně
a
překonala
klišé.
Nebezpečí,
které
Bogartovou
patrně
přitahuje,
je
spíše
zmatení
než
oživení,
vize
tak
rozdílná
od
té
dramatikovy,
že
se
tyto
dva
pohledy
vzájemně
spíše
ruší,
než
osvětlují.
Nedílnou
součástí
problému
je
i
Bogartové
obsazení
hry.
Ed
Shea
a
Barbara
Orsonová
v
rolích
hloupého,
idealistického
mladého
Vasse
a
neúnavně
lidumilné
lékařky
Marie
Lvovny
nikdy
nenalézají
pravý
důvod
svého
milostného
poměru.
Cynthia
Stricklandová
jako
dlouhodobě
trpící
Varvara
je
protivná
kňouralka,
nikoli
inspirující
kontrarevolucionářka,
jak
zamýšlel
Gorkij.
Za
výkony,
které
inspirují
nebo
pobaví,
se
raději
vydáme
do
vedlejších
rolí.
Janice
Duclosová
kromě
vlastnictví
jednoho
z
nejpůsobivějších
hlasových
aparátů
večera
přináší
netušené
komediální
pojetí
své
role
Olgy,
všemi
oblíbené
maminky.
Marni
Riceová
hraje
služebnou
s
takovou
břitkostí,
jako
by
si
své
dva
výstupy
chtěla
přivlastnit.
Hercem,
kterého
stojí
za
to
sledovat,
je
však
nováček
divadla
Trinity
Rep,
Jonathan
Fried
(Zamislov,
advokátův
asistent),
ať
už
přehrává,
když
diriguje
komorní
hudebníky,
nebo
svádí
manželku
svého
souseda
(Becca
Lishová)
olizováním
jejích
ňader.
Paní
de
Vriesová
píše
často
o
divadle.