wsj1163.cz

wsj1163.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Tuzemští znalci divadla pozvedli obočí, když divadlo Trinity Repertory Theater jmenovalo loni na jaře Anne Bogartovou svou uměleckou ředitelkou. Bogartová, vychvalovaná tvůrkyně rozložených dramatických koláží, která se pouští do tak posvátných textů, jako je "Jižní Pacifik" od Rodgerse a Hammersteina, rozhodně patří do centra města. Divadlo Trinity Rep je naopak jedním z nejstarších a nejuznávanějších regionálních divadel v zemi, které stále hostí každoroční "Vánoční koledu". Jak se asi bude dařit této baště tradičních hodnot v ikonoklastických rukách paní Bogartové? Ve své první inscenaci v divadle Trinity, uváděné na začátku této sezóny, se držela na uzdě. Jednalo se o předpovídané nové uvedení její oceněné, na Broadwayi neuváděné antologie teoretických spisů Bertolda Brechta, nazvané "Žádné hry, žádná poezie". Nyní, s uvedením buržoazii kritizující hry "Letní hosté" od Maxima Gorkého, Bogartová vyložila karty na stůl. Teprve potlesk pro ni zhodnotí nadšení publika. Bogartová, která zpočátku studovala a režírovala v Německu (a jako osobnosti, které ovlivnily, jmenuje takové evropské režiséry, jako je Peter Stein, Giorgio Strehler a Ariane Mnouchkinová), sklon inscenovat svá vystoupení s Brechtovskou tvrdostí - to text vyžaduje, nebo ne. A Gorkij, vážený otec sovětského socialistického realismu, nepsal hry, které se snadno poddají úmyslně nerealistickým technikám distancování diváka od děje. Gorkij byl loajální, i když občas rozpolcený, proletářský spisovatel, odhodlaný poučovat masy prostřednictvím srozumitelného projevu, zasazeného do lehce trpké podoby čechovovského humanismu. A "Letní hosté" napsaní v roce 1904 jako jisté pokračování Čechovova "Višňového sadu", jsou zahradní slavností mladých ruských zbohatlíků, kteří se věnují vyčerpávajícímu ideologickému boji na život a na smrt mezi spokojenci a reformátory. Po celou dobu je tam také hodně romantického laškování. Gorkého čas a místo nechala Bogartová moudře nedotčené. Navzdory chybějícím samovarům (a snaze obrátit nábytek vzhůru nohama) oplývá inscenace ruskou nudou vyjádřenou ospalým lidem okázale nosícím béžové plátno a zmačkanou bavlnu s přemírou slamáků a rybářských prutů. Jenže na tento dekorativní příklon k tradici se Bogartová a spol. obracejí ke stylistické režii, která přetváří Gorkého naturalistické drama v něco ale opravdu hodně podobného frašce. Pokus režisérky vynutit si trochu toho brechtovského odstupu herců od postav, které hrají, se proti často obrací výkony, které jsou přehnaně afektované. Nejenže herci zaujímají pozici mimo své postavy a dávají znát, že jsou s nimi ve sporu, ale často se doslova staví na hlavu. Bogartová po vzoru Petera Sellarse manipuluje svými herci, jako by to byly hadrové panenky, rozplácne je na schodišti, klátí je ze stolů, dokonce je zavěsí na strmou stěnu a nechá předvést několik bravurních gymnastických výkonů. V těchto "Letních hostech" jsou okamžiky, kdy postavy obývající rozlehlý několikapatrový venkovský dům (který navrhla Victoria Petrovichová a vypadá jako karikatura na Franka Lloyda Wrighta) chrlí filozofické bonmoty se sebevědomým ratatata rytmem komedie "Laugh In (Zasmát se)". "Řeči bolí tam, odkud tryskají," říká jedna z nich. Ideologický rozpor toto zpracování přežije, ale nuance a bohatost Gorkého jednotlivých postav zmizely v chumlu. Co se týče humoru, který Gorkého text poskytuje, je přemalován tak širokými tahy (zejména méně významnými členy souboru), že vypadá a zní vynuceně. Když chce, pracuje paní Bogartová lépe s hudbou než se slovy, a ona to často opravdu chce, aby vyjádřila sebe samu prostřednictvím Gorkého bezbranné hry. Nyní na pomoc svého dlouhodobého spolupracovníka Jeffa Helperna, kterého jmenovala vůbec prvním hudebním ředitelem divadla Trinity a vybavila jej zbrusu novým zvukovým systémem v hodnotě 60 000 dolarů a nahrávacím studiem. Pro Gorkého Helpern poskytl zvukovou koláž Debussyho a Rachmaninova, která je spíš než scénickou hudbou samostatnou postavou s odlišným názorem. Bogartová prohlásila, že jejím záměrem při tak manipulující dramatizaci klasiků je zkrátka pokusit se "dělat to nově", trochu jako Brecht a rozhodně jako Ezra Pound. Během nedávné diskuse s diváky po představení režisérka vskutku vysvětlila, že její nejpošetilejší umělecké přání je najít způsob, jak zahrát "Somewhere Over the Rainbow (Tam za duhou)" tak, aby "se projevila původní krása" písně a překonala klišé. Nebezpečí, které Bogartovou patrně přitahuje, je spíše zmatení než oživení, vize tak rozdílná od dramatikovy, že se tyto dva pohledy vzájemně spíše ruší, než osvětlují. Nedílnou součástí problému je i Bogartové obsazení hry. Ed Shea a Barbara Orsonová v rolích hloupého, idealistického mladého Vasse a neúnavně lidumilné lékařky Marie Lvovny nikdy nenalézají pravý důvod svého milostného poměru. Cynthia Stricklandová jako dlouhodobě trpící Varvara je protivná kňouralka, nikoli inspirující kontrarevolucionářka, jak zamýšlel Gorkij. Za výkony, které inspirují nebo pobaví, se raději vydáme do vedlejších rolí. Janice Duclosová kromě vlastnictví jednoho z nejpůsobivějších hlasových aparátů večera přináší netušené komediální pojetí své role Olgy, všemi oblíbené maminky. Marni Riceová hraje služebnou s takovou břitkostí, jako by si své dva výstupy chtěla přivlastnit. Hercem, kterého stojí za to sledovat, je však nováček divadla Trinity Rep, Jonathan Fried (Zamislov, advokátův asistent), přehrává, když diriguje komorní hudebníky, nebo svádí manželku svého souseda (Becca Lishová) olizováním jejích ňader. Paní de Vriesová píše často o divadle.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View