wsj0996.cz

ČLÁNEK I, ODSTAVEC 7, VĚTA 2: Každý návrh zákona, který prošel Sněmovnou reprezentantů i Senátem, musí být, než se stane zákonem, předložen prezidentovi Spojených států, který, pokud jej schválí, jej podepíše, pokud nikoli, vrátí ho se svými námitkami té komoře, ze které pochází, a ta tyto námitky začlení v plném rozsahu do svých záznamů a dá je znovu k projednání. Pokud pro něj po opětném projednání budou hlasovat dvě třetiny dané komory, bude spolu s námitkami předán do druhé komory, ve které bude také znovu projednán, a pokud ho schválí dvě třetiny této komory, stane se zákonem... ČLÁNEK I, ODSTAVEC 7, VĚTA 3: Každé nařízení, usnesení nebo hlasování, kde je nutný soulad Senátu i Sněmovny reprezentantů (s výjimkou otázky odložení), musí být předloženo prezidentovi Spojených států, a podle pravidel a omezení předepsaných v případě návrhu zákona nabude právní moci když jej prezident schválí, a když jej neschválí, musí ho znovu schválit dvě třetiny Senátu a Sněmovny reprezentantů. Prezident Bush před několika měsíci sdělil novinářům, že hledá vhodný modelový případ, aby zjistil, zda již má právo vetovat položky v rozpočtu. Viceprezident Quayle a rozpočtový ředitel Darman nedávno uvedli, že se tohoto šetření účastní. V úterý se toto téma objevilo znovu, když Marlin Fitzwater vysvětloval týmu reportérů Bílého domu ústavní důvody založené na výše uvedených ustanoveních. Prezident Bush tím nemá na mysli žádné ustanovení, ale vidina práva vetovat rozpočtové položky se nadcházejícím Rozhodnutím o pokračování táhne jako červená nit. Obtížnější otázkou je, zda ještě někdo chápe to, že Bushův boj za ústavní výsady je stejně o politice jako o právu. Ústavní důvody nás přesvědčují o základním právu vetovat rozpočtové položky od roku 1987, kdy právník Stephen Glazier poprvé takový případ probral na této stránce. Rozpočtová "reforma" z roku 1974, která prošla přes veto prezidenta Nixona, vzala prezidentům právo zadržení plateb, a zavedla tak mnoho dalších skupinových sazeb a způsobila oslabení pravomocí prezidentského veta. Glazier zjistil, že zakladatelé se báli, že by Kongres mohl prezidenta ve schvalovacím procesu vynechat. Článek I, odstavec 7, věta 3 říká, že ať už se to nazývá "nařízení, usnesení nebo hlasování" či jinak, prezident musí mít právo veta. To, že se souhrnný rozpočet označí jako "návrh zákona", nemůže to prezidenta zbavit pravomoci vetovat položky. Nalezení modelového případu by nemělo být těžké, ale je třeba se vyjádřit k tomu, aby se zvolil nejlepší možný. Bílý dům měl perfektní případ, ale než mohl jít k soudu, všiml si toho Kongres. Když vyšlo najevo, co se stalo ve společnostech HUD a S&L, začali se někteří členové Kongresu strachovat, že jejich vliv prosazovaný v exekutivě a nezávislých úřadech by je jednou mohl dostat do problémů. Znepokojovaly je směrnice ministerstva vnitra týkající se nahrávání veškeré komunikace s jejich zaměstnanci nebo týmy. Kongres připojil k přidělování finančních prostředků ministerstvu vnitra následující: "Žádné z finančních prostředků dostupných podle tohoto zákona nelze použít k vytváření zpráv o kontaktech mezi zaměstnanci ministerstva vnitra a členy a komisemi Kongresu a jejich zaměstnanci." Bílý dům varoval, že by to bylo protiústavní osvojení jeho pravomoci. Když pohrozil, že toto ustanovení využije jako modelový případ pro veto rozpočtových položek, Kongres ustoupil. Strach, jaký má Kongres z modelového případu pro veto rozpočtových položek, vedl poslance k tomu, že letos přidali jediné, nejzkomolenější a nejkomičtější ustanovení: "Tento odstavec má platnost pouze 1. října 1989." To znamená, že kontakty ministerstva vnitra se nesmí zaznamenávat jen jeden den - v neděli, která už byla. Pokud Bílý dům hledá další neústavní zákon, pak je tu poslanec John Dingell, který se opět snaží oživit doktrínu slušnosti. Prezident Reagan ji vetoval coby porušení prvního dodatku Ústavy. Obhájci této doktríny "slušnosti" úřadují ve Sněmovně a vědí, že tyto předpisy umlčí živé diskuse v rozhlasu, což odstraší bojechtivé protivníky. Existují také jiná ustanovení, která vyžadují, aby se členové Kongresu zapojili do týmů, které na Úřadu pro řízení a rozpočet vyjednávají dohody a nová omezení. Protiústavní zákony jsou dobrými soudními cíli, ale právo vetovat rozpočtové položky je lepší chápat jako politickou příležitost než jako pouhý materiál pro právníky. Když se tento týden prezident Bush vyjadřoval ke zmatkům v rozpočtu, řekl: "Vytváří to dojem, že je to chyba Kongresu. A můžete se obrátit na vedení a zeptat se jich, proč takový dojem Američané mají." Přesně tak. Teď nadešel čas k vytvoření politického případu o tom, že prezidenti potřebují zbraň v podobě rozpočtových položek, aby obnovili pořádek v rozpočtu. Kongres není v pozici, aby Bushovi odporoval zrovna, když nám hrozí redukce výdajů podle Grammova-Rudmanova zákona. Sněmovna a Senát se sešli na konferenci právě tento týden - 231 účastníků, rozdělených do 26 různých dílčích konferencí. Senátor Daniel Inouye souhlasil s tím, že uzavře některé základny na Havaji výměnou za takové lahůdky, jako je 11 milionů dolarů na parkoviště u nemocnice Waltera Reeda. Moderátor konference, poslanec Bill Hefner sebral 40 milionů dolarů vojenským základnám ve prospěch Severní Karolíny a senátorovi Jamesovi Sasserovi milostivě přenechal 70 milionů dolarů pro základny v Tennessee. Prezident Bush by si měl vzít do jedné ruky Ústavu a do druhé rozpočtovou sekeru a dát se do práce. Měl by osekat protiústavní ustanovení i odměny za podporu rozpočtu. Kongres možná ztratil veškerý smysl pro disciplínu, to však neznamená, že si země má zvykat na to, že v tomto nepořádku bude žít věčně. Prezident Bush má pravomoc měnit metody práce Washingtonu, jen kdyby ji použil.