wsj0944.cz

wsj0944.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Dvě nedávná rozhodnutí federálních soudů přidělila soudcům podivnou roli, kdy budou říkat autorům, jak by měli psát historické knihy a životopisy. Tato rozhodnutí si zaslouží více pozornosti, než se jim dostalo od odborníků, a zrovna tak od novinářů. "Bare-Faced Messiah: The True Story of L. Ron Hubbard (Nestoudný mesiáš: pravdivý příběh L. Rona Hubbarda)" od Russella Millera je životopis zakladatele scientologické církve. Hubbard, který zemřel v roce 1986, odkázal autorská práva na své spisy své církvi, která je přenechala dánské společnosti, nakladatelství New Era Publications. V roce 1988 usilovala společnost New Era o trvalý soudní příkaz, který by zabránil společnosti Henry Holt & Co. vydat "Nestoudného mesiáše" na základě toho, že Miller citováním Hubbarda porušil autorská práva. Vydavatel v odpovědi prohlásil, že předpis o "korektním využití" povoluje citaci "pro takové účely, jako je kritika, komentář, zpravodajství, výuka,... badatelská činnost, nebo výzkum". Soudce okresního soudu Pierre Leval odmítl vydat soudní příkaz na základě toho, že společnost New Era opomněla uplatnit svůj nárok v přiměřené časové lhůtě - v právnické teorii se to nazývá "promeškání". Soudce Leval v podstatě řekl, že Miller napsal "seriózní knihu obsahující uvážlivou historickou kritiku". Doslovná citace je podle soudce oprávněná, aby bylo možno prokázat názory, které autor vyřknul o Hubbardovi - prolhanost, bigotnost, paranoiu a další nepěkné vlastnosti, které by nemohly být přesvědčivě dokázány bez užití Hubbardových vlastních slov. "Životopisec/kritik," napsal soudce Leval, "by prostě neměl být nucen vyřknout... soudy, aniž by je obhájil příkladem." Za takových okolností převážil zájem svobody projevu nad zájmy vlastníka autorských práv. Soudce Leval se však cítil svázaný dřívějším rozhodnutím druhého obvodního soudu, které zakázalo životopisci J. D. Salingera citovat z osobních dopisů spisovatele. Uvedl rozdíly v těchto případech: V případu Salinger, poznamenal soudce Leval, jsou citace uvedeny spíše za účelem oživení životopisu než za účelem dokazování skutečností o subjektu. Nicméně rozhodnutí v případu Salinger vytvořilo silnou presumpci ohledně korektního využití nepublikovaných materiálů. Soudce Leval zdráhavě rozhodl, že několik Millerových citací z nepublikovaných spisů Hubbarda neprošlo prověrkou korektního užití, protože nebyly nutné k prokázání historických skutečností, a tudíž porušily autorská práva. Avšak řádný opravný prostředek, řekl soudce Leval, spočívá v žalobě o náhradu škody, nikoli v soudním příkazu. Odvoláním přešel případ k druhému obvodnímu soudu. V rozhodnutí z dubnu tohoto roku soudce Roger Miner, doprovázený soudcem Frankem Altimarim, souhlasil s odepřením soudního příkazu a nepochyboval o tom, že "Nestoudný mesiáš" je seriózním dílem, ale odmítl argument soudce Levala, že veřejný zájem na vědecké práci může převážit nad neporušitelností autorských práv. "Usoudili jsme," napsali tito dva soudci, "že jedinou překážkou vydání soudního příkazu je promeškání lhůty." Kdyby byla žaloba podána včas, řekli, "Nestoudný mesiáš" by byl zakázán. To bylo příliš na Jamese Oakese, vrchního soudce tohoto soudu. Soudce Oakes pojal případ Salinger s úplně rozdílným názorem, přičemž poukázal na to, že žijící osoba, jakou je například Salinger, právo na soukromí, které se netýká zesnulé osoby, jakou je například Hubbard. "Myslel jsem si, že by se případ Salinger mohl vrátit v jiném kontextu a pronásledovat nás. Tento případ tuto obavu naplnil." Rozhodnutí samotného druhého obvodního soudu, pokračoval soudce Oakes, uznalo, že nezbytnou součástí korektního využití je veřejný zájem na skutkové podstatě a nepostradatelnost konkrétních případů doslovných citací. A uznali by soudci Miner a Altimari, kteří se soudním příkazem zabývají, tak ochotně, že společnost New Era podala žalobu včas? Zákaz knihy, podotkl soudce Oakes, by působil jako předběžný zákaz, tudíž by se jej týkal první dodatek. Mimoto, a tady se soudce Oakes dostal k jádru věci, "zodpovědní životopisci a historici využívají primární zdroje, dopisy, deníky a poznámky neustále. Bylo by opravdu nezodpovědné takové zdroje informací ignorovat". Když v současné době vědci plní svůj úkol, nedomáhají se práva napadnout každou kupu písemností, která se dotýká jejich předmětu zkoumání. A samozřejmě souhlasí s tím, že lidé mohou omezit využití svých písemností, budou v jejich držení, nebo je darují či prodají knihovnám. V případě "Nestoudného mesiáše" však autor objevil většinu svého materiálu v soudních zápisech, čili s pomocí zákona o svobodě informací. A když zodpovědní badatelé získají zákonný přístup k nepublikovaným materiálům, nemělo by se dovolit, aby jim autorská práva znemožnila využít citace, které pomohou prokázat historické skutečnosti. Soudcové Oakes a Leval chápou potřeby historického bádání. Soudcové Miner a Altimari vypadají, že nemají ani zdání. Nicméně v tuto chvíli jsou soudci, kteří dělají zákon. Věci se teď řídí podle rozhodnutí v případu Salinger, vytrženého z kontextu a chápaného obecně. Pokud autor cituje ve "více než minimálním rozsahu" z nepublikovaných materiálů chráněných autorskými právy, jak tomu bylo v rozhodnutí v případu Salinger, "zaslouží si soudní zákaz". Soudy "minimální rozsah" nedefinovaly, ale podle mého názoru jej vydavatelé berou tak, že se tím míní asi 50 slov. Rozhodnutí v případu "Nestoudného mesiáše" je ránou pro celý obor historie. další ranou pro vědu je druhé rozhodnutí, které v srpnu vydal odvolací soud devátého obvodu. Janet Malcolmová, profesionální spisovatelka v oblasti psychiatrie, napsala sérii článků pro magazín New Yorker, které byly později vydané v knižní formě společností Knopf pod názvem "In the Freud Archives (Ve Freudových archivech)". Články byly z velké části založeny na rozhovorech, které Malcolmová nahrála s Jeffreym Massonem, psychoanalytikem, který vykonával funkci vedoucího projektu Freudových archívů. Masson následně podal na Malcolmovou, magazín New Yorker a společnost Knopf žalobu pro urážku na cti. Jako veřejná osoba musel Masson dokázat zlý úmysl a jako důkaz zlého úmyslu Masson tvrdil, že hanlivé citace, které mu Malcolmová připsala, byly ve skutečnosti smyšlené. Na magnetofonových páscích nebyly citáty nalezeny a oba soudci, kteří rozhodli případ ve prospěch Malcolmové a jejích vydavatelů, přiznali, že při svém rozhodování uvažovali tak, že "se domnívali, že citáty byly pozměněny záměrně". Všem historikům a většině žurnalistů by toto doznání stačilo k tomu, aby články Malcolmové zavrhli. Avšak soudce Arthur Alarcon, doprovázený soudkyní Cynthiou Holcomb Hall, zaujal překvapující stanovisko, že přetvářet citace je naprosto v pořádku, pokud soudce shledá, že takové konstrukce nemění skutečný obsah nebo jsou rozumnými interpretacemi dvojznačných poznámek. Soudce Alex Kozinski ve svém výmluvném nesouhlasu poznamenal, že když autor použije při zaznamenání toho, co někdo řekl, uvozovky, čtenář předpokládá, že to jsou přesná slova mluvčího, nebo alespoň jeho slova zbavená "hm" a "znáte to" a gramatických chyb. I když soudci mají podle prvního dodatku povinnost chránit svobodu tisku, myslí si, že "právo úmyslně měnit citace není průvodním jevem svobodného tisku". Malcolmová například napsala, že Masson sám sebe líčí jako "největšího analytika, jaký kdy žil". Na páscích se žádné takové prohlášení neobjevuje. Massonovu poznámku "Jsem to sám... proti zbytku analytického světa" většina uváděla jako důkaz Malcolmové smyšlenek. Avšak, jak soudce Kozinski poznamenal, souvislosti ukazují, že Massonova poznámka " sám" se nevztahovala k jeho údajnému výsadnímu postavení v jeho profesi, ale ke skutečnosti, že jeho stanovisko k jednomu konkrétnímu problému nikdo jiný nesdílí. Podle Malcolmové se sám Mason charakterizuje jako "intelektuální gigolo". Žádné takové prohlášení se na páscích opět neobjevuje. Většinové rozhodnutí trvalo na tom, že tento slovní obrat byl racionální interpretací toho, jak Mason sám sebe vylíčil Anně Freudové jako "soukromé aktivum, ale veřejné pasívum", a že v žádném případě nebyl hanlivý. Soudce Kozinski shledal toto odvození naprosto nepřirozeným a píše, že "mluvit sám o sobě jako o intelektuálním gigolovi je pro akademika... zničující přiznání profesionální nepoctivosti". Toto byly jen dvě z řady smyšlenek, která měly, slovy soudce Kozinskiho, dohromady takový účinek, že z Masona udělaly "arogantnějšího, méně ohleduplného, povrchnějšího, více vychloubačného člověka s menšími obzory, než jakým se jeví být z vlastních tvrzení". Jak napsal Robert Coles v recenzi knihy Malcolmové, Mason se jeví "jako grandiózní egotista ... a nakonec jako sebezničující blázen. Ale není to Janet Malcolmová, kdo ho takto nazývá: Tento psychologický profil prozrazují jeho vlastní slova". Nyní víme, že ona slova vždy nebyla jeho vlastní. "Existuje jedno posvátné pravidlo žurnalistiky," řekl John Persey. "Autor si nesmí vymýšlet." Kdybychom dali soudcům Alarconovi a Hallovi zelenou k tomu, aby se přetváření citací stalo běžnou praxí, pak by se výrazně snížila hodnota žurnalistiky pro historiky - a pro občany. Jak řekl soudce Kozinski: "Dovolávat se práva úmyslně překroutit to, co řekl někdo jiný, znamená prosazovat právo lhát v tisku.... Masson svůj případ prohrál, ale obžalovaní a profese, které se věnují, ztratili daleko víc." Povolání historika tato rozhodnutí přežije. Třeba je časem Nejvyšší soud opraví. Ale psaní o historii je dost těžké i bez soudců, kteří odborníkům bezdůvodně kladou do cesty překážky. Pan Schlesinger je členem institutu Alberta Schweitzera, profesorem humanitních předmětů na Univerzitě města New York a držitelem Pulitzerových cen za historii a biografii.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View