wsj0937.cz

Toto byl týden ohromujících událostí ze světa kdysi nazývaného Za železnou oponou a zajímavých změn v oficiální americké politice vzhledem k Moskvě. Také to byl týden, kdy se vnitřní Washington trápil stejně jako za starých dobrých časů nad výletem bývalého prezidenta Reagana do Japonska za mnoho milionů dolarů, ovšem za státní peníze. Ta druhá událost se může kupodivu zdát nezávažná, nebo dokonce přímo bezvýznamná vzhledem k tomu, že v obecném podání a způsobu, jak jsme s tím v hlavním městě země naložili, jsme se nijak nesnažili tento dojem zahnat. To, že pan Reagan bere tak lehkovážně úřad, který ještě nedávno zastával, ukazuje na problémy, s nimiž však Američané v podstatě dokáží něco udělat. Naše schopnost ovlivnit výsledek událostí ve východní Evropě a Sovětském svazu je mnohem omezenější. Tyto události se stále pohybují tempem a směrem, na něž jsou zasvěcené komentáře - natož politika - krátké. Na začátku tohoto týdne sovětský ministr zahraničních věcí Eduard A. Ševardnadze přiznal, že SSSR svou invazí do Afghánistánu ignoruje obecné lidské hodnoty, a řečeno bez obalu, vybudováním své radarové stanice v Krasnojarsku se "zapojil do porušení smlouvy o balistických střelách". Maďarsko již není "lidově socialistická" republika, komunistická strana již nemá automaticky delegáty v Lidovém shromáždění SSSR a Egon Krenz nebyl jednohlasně podpořen svými kolegy ve stranických funkcích, když se stal novým nejvyšším představitelem východního Německa. To všechno je právě na začátku, jak patrně doufají a jistě po tom i touží stovky tisíc východních Evropanů v ulicích. Téměř stejně významný ministr James Baker se svým ministerstvem během minulého týdne nebo tak někdy přímočaře podpořil několika pečlivě formulovanými proslovy perestrojku a glasnosť, a tudíž i Michaila Gorbačeva. A v neposlední řadě prezident George Bush nyní vidí změny ve východní Evropě jako "absolutně mimořádné" a nevěří, že Krenz dokáže ve východním Německu "posunout hodiny nazpět", protože změna je opravdu nezadržitelná, jak řekl R. W. Appleovi jr. z časopisu New York Times. (Jinými slovy, po jistém vysoce nápadném povídání a veřejném probírání rozdílů přešla administrativa na stranu těch, kteří věří, že to, čeho jsme svědky od Berlína po Sibiř, je dobrá věc, která je vítána, a nikoli novota, jíž se máme bát nebo se na ni hledět s nedůvěrou.) Až se bude na tyto časy vzpomínat, vše se zapíše do historie, pokud se z toho ve světle událostí nestane špatný vtip. Avšak pro novináře, kteří píší o tom, co shovívavě sledují jako první náčrt historických událostí, to byl také týden, který jim dal dost prostoru a času na obchodní vystoupení Rona a Nancy v Japonsku jménem komunikačního giganta a jeho kontroverzního zakladatele. Vzdát se prestiže nejvyššího úřadu republiky byla dobře zaplacená transakce. Japonský průmyslník vyklopil minimálně 2 miliony dolarů, jak bylo přibližně oznámeno, japonská vláda zaplatila asi stejnou částku a přinejmenším jeden odhad říká, že celková částka je 7 milionů dolarů. To vše uvrhlo ty z nás ve Washingtonu, kteří se v něčem podobném rádi libujeme, do nelibosti v očích veřejnosti, jak se to stalo panu Appleovi a mně další noc v pořadu "Nightline" stanice ABC. Soustavnými cílenými ranami jsme odkryli to, o čem si stále myslím, že to všechno byly skutečné problémy, a zasadili jsme více než jeden tvrdý úder, ale na konci celé té záležitosti v nás přesto zahlodal červík pochybnosti, zda jsme nemířili na špatný cíl. Jak to trefně vyjádřil jeden z jeho obránců, prezident Reagan prostě dělal jen to, co dělal vždy i před svým zvolením (a někdo by řekl, že potom také). Účinkoval za peníze a proč by měl někdo očekávat něco víc? V první řadě proto, že existuje více důvodů, než jsou osobní hodnoty Ronalda Reagana, nebo jejich nedostatek. Prodat prezidentský úřad za pár drobných není dnes tak velká devalvace norem veřejného života, spíše je to odraz rozkladu veřejné mravní úrovně. Hit charakterizující osmdesátá léta, který nesl název "Všechno jde", si s oblibou pohvizdovali na Wall Street a zazníval i od několika nejvyšších televizních šiřitelů evangelia. Jsou tací, kteří říkají, že toto není nic nového, že Amerika vždy trpěla těžkou schizofrenií, pokud se jedná o dichotomii mezí tím, co hlásá a co praktikuje. Existují důkazy, které tento názor podporují. Před třiaosmdesáti lety napsal Wiliam James H. G. Wellsovi: "Mravní laxnost se zrodila z naprostého uctívání materiálního světského úspěchu... ten, společně s interpretací špinavých peněz postavený na úspěšnosti slov, je naší národní nemocí." Ale jestliže v roce 1906 to byla národní nemoc, dnes je to národní klišé. Jestliže to zákon nezakazuje, udělejte to. Jestliže má zákon mezery, využijte je. Jestliže neexistuje morální zákaz, který to výslovně zakazuje, plnou rychlostí vpřed. A jestliže jste přistižen nebo si lidé stěžují, prostě tvrďte, že "to dělá každý" nebo "nikdo neříkal, že bych neměl", a drze se vymlouvejte. Jako poslední pomoc, když vše ostatní selhalo a vy jste v úzkých, se omluvte, že jste zklamal ty, co vám věřili, ale ve skutečnosti popřete, že jste udělal něco špatného. (Viz například poznámky Jima Bakkera odsouzeného toto úterý do vězení za podvádění věřících.) Uvažujte o znepokojujícím nesouladu mezi slovy v doznání E. Ševardnadzeho v tomto týdnu a vytrvalé tvrdé obraně každého ze zúčastněných v protiíránské záležitosti. Sovětský ministr zahraničí veřejně přiznává, že jeho vláda v Afghánistánu "porušila normy chování" a jednoduše lhala o radarové stanici. Máme lidi ve vysokém postavení, kteří stále z plna hrdla lžou o protiíránské záležitosti a kteří se očividně nechystají změnit. Ostatně těmto již dávno odhaleným lhářům stále uctivě naslouchá tisk. A to je klíčem k nynější "národní nemoci". Nikdo asi není ochotný držet kohokoli ve veřejném životě na úrovni vyšší, než stanovuje nejpřísnější výklad zákona. Mediální vědma si čas od času začmuchá kolem osobních poklesků některých politiků, ačkoli obecně panuje trend nabídnout nějakou verzi starého refrénu "Kdo jsem já, abych soudil?". Tedy žádné normy, žádný soud a žádné hodnoty. "Zuříte, protože vydělává tolik peněz," říkají zastánci prezidenta Reagana. Ne, měli bychom zuřit, protože degradoval úřad, který jsme mu dali, tím, že ho využil na zajištění osobního zisku, stejně tak bychom měli zuřit, že veřejní činitelé vesele lžou, zastírají to, o co jim skutečně jde, nebo abychom použili úsloví, využívají službu veřejnosti pro vlastní koryta. "Nenechám se dohnat k přehnané reakci na cokoli z toho, řekl v rozhovoru tento týden prezident Bush panu Appleovi. Měl na mysli "absolutně mimořádné" události ve východní Evropě a to je omluvitelný postoj. Ale pro celý étos osmdesátých let vůbec neexistuje obhajoba. Nehnali jsme se do toho bezhlavě, uklouzli jsme a klouzali dolů po dlouhém svahu a nyní máme jako typický symbol této éry bývalého prezidenta handrkujícího se za cizího pohlavára. Nebo je možná příhodným symbolem pro Spojené státy roku 1989: Všechno je na prodej, nic nemá skutečnou hodnotou. Pan Carter je politický komentátor, který řídí televizní produkční firmu.