Na
hladových
ulicích
Káhiry
Naguiba
Mahfouze
je
život
nepěkný,
brutální
i
hříšně
zábavný.
Zaita,
"aranžér
mrzáků",
nastavuje
žebrající
do
správné
polohy
-
a
bere
si
část
z
každého
centu,
který
vyžebrají.
Hassan
Kamel
Ali
je
podvodník
s
narkotiky
a
drogový
dealer,
jehož
krédo
je
prosté:
"Žiju
na
tomto
světě
v
přesvědčení,
že
neexistuje
žádná
morálka,
Bůh
ani
policie."
Vrah
a
zloděj
Saida
Mahrana
se
proslavil
přes
hlaveň
své
pistole.
"Někdo
řekl,
že
dokážeš
lidi
povzbudit,"
říká
mu
jedna
prostitutka,
"a
v
tom
jsi
jiný,
člověk
se
s
tebou
nenudí."
Mahfouzova
Káhira
má
i
uctívače
súfi
a
zbožné
manželky,
které
hledají
své
spasení
v
Bohu,
ne
ve
zločinech.
Ale
proslavil
ho
a
v
roce
1988
mu
získal
Nobelovu
cenu
právě
tento
obraz
života
káhirské
spodiny
-
šarlatánů
a
drogově
závislých
na
ulicích
plných
"prachu,
odpadu
ze
zeleniny
a
zvířecího
trusu".
Tři
romány,
"Začátek
a
konec"
(412
stran,
cena
19,95
dolaru),
"Zloděj
a
psi"
(158
stran,
cena
16,95
dolaru)
a
"Svatební
píseň"
(174
stran,
cena
16,95
dolaru),
které
nedávno
vydalo
nakladatelství
Doubleday,
nabízejí
nevyvážený
vzorek
talentu
77letého
Mahfouze.
Ukazují
však
celou
šíři
neutuchajícího
intelektu,
jehož
30
různorodých
románů,
mezi
nimiž
jsou
sociálně
realistická,
protestní
i
alegorická
díla,
přežilo
už
pět
desetiletí.
Také
dávají
představu
o
vývoji
města,
které
se
za
autorova
života
zdesetinásobilo
z
koloniální
základny
pašů
s
fezy
na
hlavě
na
dno
třetího
světa
dusícího
se
vlastními
odpadky.
"Brzy
tu
bude
tak
přelidněno,"
stěžuje
si
jeden
komentátor,
"že
se
lidi
začnou
pojídat
navzájem."
"Začátek
a
konec",
určitě
nejlepší
z
těchto
tří
románů,
patří
do
Mahfouzovy
"realistické"
doby
a
právě
tento
mu
přinesl
největší
věhlas.
Byl
vydán
v
roce
1949
a
s
rozmachem
ságy
a
bohatými
detaily,
které
kritikové
často
srovnávají
s
Dickensem,
Balzacem
a
Galsworthym,
sleduje
pád
káhirské
rodiny.
Nevýznamný
byrokrat
náhle
umírá,
jeho
rodina
tak
zchudne
a
nakonec
podlehne
nepřízni
osudu.
Jeho
dcera
začne
navrhovat
oděvy,
ale
pak
se
začne
pro
pár
piastrů
prodávat.
Jeden
syn
obětuje
svou
kariéru,
aby
mohl
uspět
jeho
hrabivý
bratr,
další
podporuje
rodinu
penězi
pocházejícími
ze
zločinu.
Skutečná
tragédie
však
nespočívá
v
okolnostech,
jimž
je
rodina
vystavena,
ale
v
tom,
že
se
stará
o
to,
jak
se
navenek
jeví.
Zármutek
po
otci
je
zastíněn
ostychem
pohřbít
ho
do
hrobu
chudých.
Rodina
se
v
noci
stěhuje
do
jiného
domu,
aby
před
sousedy
skryla
ošuntělý
nábytek.
A
úspěšný
syn
přeje
svým
sourozencům,
kteří
nejsou
tak
obratní,
smrt.
Jako
kritika
způsobů
střední
třídy
je
tento
příběh
těžkopádný.
Ale
v
tom,
jak
umí
ztvárnit
káhirský
život,
je
Mahfouz
špičkový.
Vidíme,
cítíme
a
slyšíme
slumy
plné
"volání
podomních
obchodníků
nabízejících
své
zboží,
prokládané
vulgárním
jazykem,
chrčivého
kašle
a
zvuků
lidí,
kteří
si
v
hrdle
schraňují
sliny
a
pak
je
na
ulici
vyplivují".
A
potkáváme
bandy
zlodějů,
jako
Hassana,
"šéfa",
kterého
proslavily
souboje,
kdy
se
protivníci
střetávají
čely,
děvkaření
a
hašiš.
"Bůh
zatím
nenařídil,
že
bych
si
měl
vydělávat,"
říká
své
ustarané
matce.
Hassan
končí
špatně,
stejně
tak
jako
skoro
všichni
v
této
knize.
V
líčení
exotického
prostředí
je
tato
próza
bližší
Balzacovu
"Otci
Goriotovi"
než
"Arabským
nocím".
Mahfouz
začal
psát
v
době,
kdy
romány
v
arabštině
neměly
žádnou
tradici,
tudíž
ve
svém
díle
vychází
ze
západní
klasiky.
Na
jednu
stranu
ho
to
omezuje,
protože
na
rozdíl
od
spisovatelů,
jako
je
např.
Gabriel
Garcia
Marquez,
který
má
svůj
zvláštní
latinskoamerický
styl,
Mahfouzův
styl
nenabízí
moc
toho,
co
by
se
dalo
nazvat
"egyptským".
Ale
výstižnost
jeho
stylu
jeho
práci
zpřístupňuje,
takže
káhirské
ulice
jsou
pro
západního
čtenáře
stejně
živé
jako
Dickensův
Londýn
či
Dostojevského
Petrohrad.
Román
"Zloděj
a
psi",
který
napsal
v
roce
1961,
je
napjaté
psychologické
drama,
které
připomíná
"Zločin
a
trest".
Jeho
záporný
hrdina
Said
Mahran
je
egyptský
Raskolnikov,
který
se
snaží
krádežemi
a
zabíjením
dosáhnout
šlechetnosti.
"Jsem
naděje
a
sen,
spása
zbabělců,"
říká
v
jednom
z
mnoha
tichých
monologů.
Později
připomíná
slova
svého
marxistického
učitele:
"Lidé!
Krádeže!
Svatý
oheň!"
Saidův
příběh
odráží
úpadek
socialismu
za
Nassera,
jehož
diktatura
nastoupila
po
té,
co
byla
v
roce
1952
svržena
monarchie.
Do
roku
1961
se
však
Mahfouzův
idealismus
vytratil
nebo
zdeformoval,
stejně
jako
v
případě
Saida.
Jeho
vyšňořený
sen
o
tom,
že
zachrání
životy
zmařené
"špatně
mířenými
kulkami"
tím,
že
potrestá
"opravdové
zloděje"
-
bohaté
"psy",
kteří
okrádají
chudé
-
vede
jen
ke
smrti
nevinných
a
nakonec
i
k
jeho
vlastní.
Káhirská
opilá
špína
také
získala
šedivé
odstíny.
Zde
je
město
tmavé
a
obtěžkáno
symbolismem:
Said
odešel
z
vězeňské
cely,
jen
aby
vstoupil
do
většího
vězení
káhirské
společnosti.
Ačkoli
námět
je
přesvědčivý,
u
zápletky
ani
postav
tomu
tak
není.
Na
Saidovi
ani
"pokrytcích",
po
kterých
jde,
nám
nezáleží.
"Zloděj
a
psi"
je
průkopnická
práce,
první
román
v
arabštině
pracující
s
proudem
vědomí,
ale
západní
čtenáře
pravděpodobně
zklame.
Román
"Svatební
píseň"
z
roku
1981
je
také
experimentální
a
je
to
další
špatně
mířená
kulka.
Příběh
divadelního
debutu
jednoho
dramatika
se
otevírá
v
monolozích
v
první
osobě,
po
způsobu
Faulknerova
díla
"Hluk
a
vřava".
Název
ale
spíše
zatemňuje
než
osvětluje.
V
této
práci
je
hluboko
ukryta
úvaha
o
morálce
umění
a
boji
za
integritu
v
nespravedlivém
světě.
Ale
zápletky
se
opět
v
Mahfouzově
nejasném
vyprávění
zamotávají.
Nepřímost
v
jeho
pozdějším
díle
odráží
chuť
pustit
se
do
nových
žánrů,
ale
i
nebezpečí
číhající
na
umění
v
arabském
světě.
Mahfouz
byl
pranýřován
a
cenzurován,
protože
zpochybňoval
islám
a
obhajoval
mír
s
Izraelem.
Své
poselství
sděloval
skrytě,
což
mu
pomohlo
vydržet.
Umění,
říká
dramatik
ve
"Svatební
písni",
je
"náhražka
činu,
který
idealista
jako
já
není
schopen
vykonat".
"Svatební
píseň"
ukazuje
záběry
na
Káhiru,
která
od
dob
jeho
mládí,
kdy,
jak
jednou
řekl,
"si
i
nejchudší
člověk
dokázal
bez
velkých
problémů
obstarat
svou
denní
skývu
chleba",
hodně
zdrsněla.
Chaos
40.
let
zůstal,
ale
jeho
barevnost
zmizela
a
vůle
zvítězit
byla
poražena.
Auta
se
nemohou
pohnout
kvůli
přetékajícím
stokám.
Lidé
si
neustále
stěžují
na
fronty
na
potraviny,
ceny
a
korupci.
A
všudypřítomní
drogově
závislí
jsou
nyní
cyničtí
a
samolibě
brblají:
"Dnes
si
to
mohou
dovolit
jen
vládní
ministři!"
Káhiřanům,
kteří
ztratili
svou
víru
v
Boha,
sociální
reformu
i
opium,
už
nezbývá
nic
než
smysl
pro
humor.
Horwitz
je
reportérem
časopisu
Journal
a
zabývá
se
Středním
východem.