Na
zdi
v
kanceláři
senátního
Zpravodajského
výboru
visí
citace
předsedy
Davida
Borena:
"Neříkej
hop,
dokud
nepřeskočíš."
Kdysi
tuto
větu
ve
smyslu
neustupovat
od
zásahu
proti
Manuelu
Noriegovi
použil
při
jednání
za
zavřenými
dveřmi
ohledně
Panamy.
Jak
se
tedy
stalo,
že
tak
dobrý
senátor
nakonec
schválil
taktiku,
podle
níž
by
měly
Spojené
státy
varovat
Manuela
Noriegu
před
jakýmkoli
komplotem
plánovaným
proti
němu?
"Souhlasím
s
tím,
že
je
to
absurdní,"
říká
David
Boren
a
slovem
absurdní
je
skutečně
nyní
jedině
možno
popsat
to,
jak
se
USA
rozhodly
podniknout
-
nebo
spíš
nepodniknout
-
tajnou
akci.
George
Bush
tuto
taktiku
oznámil
minulý
týden
tím,
že
ji
přečetl
republikánským
senátorům,
čímž
patrně
chtěl
přesunout
vinu
za
fiasko
v
Panamě
na
Kongres.
Jenže
širší
pravda
je
mnohem
složitější
a
šokující.
Taktika
byla
definována
minulý
říjen
v
korespondenci
mezi
senátním
Zpravodajským
výborem,
CIA
a
Národní
radou
pro
bezpečnost.
Právníci
obou
stran
měli
plné
ruce,
aby
se
dohodli,
co
vše
Spojené
státy
nemohou
udělat,
aby
potlačily
brutalitu
v
Panamě.
Prostě
se
nechali
unést
vysvětlováním
toho,
jaký
je
skutečný
význam
vládních
nařízení
zakazujících
úkladné
vraždy.
Sám
Boren
pochopil
skrytý
význam
varování
nepřítele,
až
když
mu
to
minulý
týden
George
Bush
v
Bílém
domě
soukromě
vysvětlil.
Ironií
je,
že
právě
Boren
měl
tuto
šlamastyku
řídit.
Jako
bývalý
oklahomský
guvernér
je
v
zahraniční
politice
uvážlivým
obráncem
prezidentské
moci.
Je
to
vzácný
demokratický
jestřáb.
Je
senátorem
podobně
jako
Arthur
Vandenberg,
republikánský
senátor
z
Michiganu,
který
ve
čtyřicátých
letech
usiloval
o
prosazení
zahraniční
politiky
sjednocující
názory
opozičních
stran.
"Moji
hrdinové
jsou
Vandenberg
a
Rayburn,"
říká
David
Boren
a
poukazuje
také
na
Sama
Rayburna,
demokratického
mluvčího
sněmovny,
který
spolupracoval
s
prezidentem
Eisenhowerem.
"Budovali
důvěryhodnost
této
země.
Rád
bych
to
zažil
znovu."
Kdyby
byl
rok
1949,
Boren
by
možná
i
uspěl.
Jenže
v
roce
1989
má
většina
senátorů
jiné
názory.
Loni
v
červenci
jeho
výbor
odmítl
plán
Reaganovy
administrativy
podpořit
puč
v
Panamě.
Ohijský
demokrat
Howard
Metzenbaum
odmítl
podpořit
jakýkoli
plán,
v
němž
by
mohl
být
kdokoli
zraněn,
což
je
báječný
postoj
k
zacházení
s
velkou
mocí.
Maineský
republikán
William
Cohen
řekl,
že
plán
by
mohl
porušit
zákaz
úkladných
vražd.
Administrativa
od
něj
tedy
upustila.
V
říjnu,
kdy
výbor
odmítl
mnohem
skromnější
tajný
návrh,
dokonce
i
administrativa
souhlasila
s
tím,
že
něco
málo
by
se
udělat
mělo.
Boren
si
nemyslí,
že
to
všechno
minulý
měsíc
vedlo
k
neúspěchu
puče,
avšak
přece
jen
připouští,
že
Kongres
se
dopustil
chyb.
"V
dozvucích
Vietnamu,
v
dozvucích
protiíránských
akcí
chápu,
že
si
někdo
může
myslet,
že
plánují-li
puč,
musí
si
s
sebou
přivést
právníky,"
uvádí.
Ale
dokonce
i
Boren
hájí
přehmat
Kongresu.
V
článku
v
Harvard
International
Review
uvádí,
že
jeho
výbor
souhlasí
s
tajnými
operacemi
jen
v
případě
"shody
názorů".
A
co
tato
shoda
názorů
znamená?
"Neznamená
jednohlasnost,"
trvá
si
na
svém,
ačkoli
naznačuje,
že
se
jedná
o
většinu
z
obou
opozičních
stran.
"Klíčová
je
udržitelnost
americké
zahraniční
politiky,"
říká
na
vysvětlenou.
"Proč
byla
politika
omezování
vlivu
tak
úspěšná?
Protože
měla
podporu
obou
stran."
Boren
zaměňuje
shodu
názorů
ohledně
všeobecných
témat
a
vzájemnou
dohodu
na
konkrétních
opatřeních.
Elliott
Abrams,
veterán
debat
zpravodajského
výboru,
pochybuje
o
tom,
zda
by
se
konaly
útoky
na
Grenadu
nebo
Libyi,
kdyby
bylo
požadováno
docílení
"shody
názorů".
Vandenberg
a
Rayburn
byli
natolik
moudří,
že
nechali
konkrétní
opatření
na
prezidentech;
moderní
senátoři
včetně
Borena
jsou
méně
skromní.
Výsledkem
je,
že
senátní
výbor
má
při
každé
tajné
akci
jakési
právo
veta.
"Neřekl
bych,
že
je
to
přímo
právo
veta,"
namítá
Boren.
Ale
copak
by
se
prezident,
který
by
jednal
navzdory
námitkám
senátu,
nepouštěl
do
vážných
politických
rizik?
"Ano,
pouštěl,"
souhlasí
předseda.
"To
je
ale
něco,
co
by
prezident
měl
vědět
ještě
předtím,
než
bude
pokračovat
dál."
Boren
dokonce
dokázal
objevit
v
této
situaci
i
dobré
stránky.
Uvažuje
tak,
že
mu
tato
epizoda
pomůže
"objasnit
všechny
nejasnosti"
mezi
výborem
a
administrativou.
Ukáže
na
dopis
na
svém
pracovním
stole,
druhý
během
týdne
od
prezidenta
Bushe,
v
němž
se
uvádí,
že
"nejsou
výrazně
proti".
Obecněji
řečeno
Boren
doufá,
že
Panama
připraví
Washingtonu
šok,
díky
němuž
se
zbaví
strachu
z
použití
vojenské
síly.
"Možná
nás
to
vytrhne
z
postvietnamského
syndromu,
že
nejsme
nikdy
připraveni
použít
sílu,"
uvádí.
Možná
-
kdyby
všichni
senátoři
sdíleli
Borenovy
zásady.
Jenže
je
stejně
tak
možné
tvrdit,
že
i
kdyby
Boren
uvízl
až
po
ramena
v
této
šlamastyce,
problém
přesahuje
právní
interpretaci.
Třeba
je
problémem
politický
systém,
který
nechce
jednat
bez
"výměny
dopisů"
a
trvá
na
tom,
aby
zahraniční
politiku
řídil
výbor,
který
se
chová
k
prezidentovi
prostě
jako
k
dalšímu
kamarádovi
u
stolu.
Odpověď
Metzenbaumse
a
Cohense
zní,
že
tyto
dozorčí
výbory
nemůžeme
zrušit,
jelikož
jsme
zažili
příliš
mnoho
zneužití
výkonné
moci.
Jenže
Panama
je
dokladem
toho,
že
jejich
náhražka
je
systém
plodící
absurdní
zmatek.
Nyní
stojí
v
čele
národní
bezpečnosti
právníci.
V
Panamě
byly
zájmy
Spojených
států
naštěstí
ohroženy
jen
málo,
zabiti
byli
pouze
cizinci,
které
potkala
ta
smůla,
že
důvěřovali
americké
vůli.
Američané
by
ale
příště
nemuseli
mít
tolik
štěstí.