wsj0771.cz

wsj0771.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Na zdi v kanceláři senátního Zpravodajského výboru visí citace předsedy Davida Borena: "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš." Kdysi tuto větu ve smyslu neustupovat od zásahu proti Manuelu Noriegovi použil při jednání za zavřenými dveřmi ohledně Panamy. Jak se tedy stalo, že tak dobrý senátor nakonec schválil taktiku, podle níž by měly Spojené státy varovat Manuela Noriegu před jakýmkoli komplotem plánovaným proti němu? "Souhlasím s tím, že je to absurdní," říká David Boren a slovem absurdní je skutečně nyní jedině možno popsat to, jak se USA rozhodly podniknout - nebo spíš nepodniknout - tajnou akci. George Bush tuto taktiku oznámil minulý týden tím, že ji přečetl republikánským senátorům, čímž patrně chtěl přesunout vinu za fiasko v Panamě na Kongres. Jenže širší pravda je mnohem složitější a šokující. Taktika byla definována minulý říjen v korespondenci mezi senátním Zpravodajským výborem, CIA a Národní radou pro bezpečnost. Právníci obou stran měli plné ruce, aby se dohodli, co vše Spojené státy nemohou udělat, aby potlačily brutalitu v Panamě. Prostě se nechali unést vysvětlováním toho, jaký je skutečný význam vládních nařízení zakazujících úkladné vraždy. Sám Boren pochopil skrytý význam varování nepřítele, když mu to minulý týden George Bush v Bílém domě soukromě vysvětlil. Ironií je, že právě Boren měl tuto šlamastyku řídit. Jako bývalý oklahomský guvernér je v zahraniční politice uvážlivým obráncem prezidentské moci. Je to vzácný demokratický jestřáb. Je senátorem podobně jako Arthur Vandenberg, republikánský senátor z Michiganu, který ve čtyřicátých letech usiloval o prosazení zahraniční politiky sjednocující názory opozičních stran. "Moji hrdinové jsou Vandenberg a Rayburn," říká David Boren a poukazuje také na Sama Rayburna, demokratického mluvčího sněmovny, který spolupracoval s prezidentem Eisenhowerem. "Budovali důvěryhodnost této země. Rád bych to zažil znovu." Kdyby byl rok 1949, Boren by možná i uspěl. Jenže v roce 1989 většina senátorů jiné názory. Loni v červenci jeho výbor odmítl plán Reaganovy administrativy podpořit puč v Panamě. Ohijský demokrat Howard Metzenbaum odmítl podpořit jakýkoli plán, v němž by mohl být kdokoli zraněn, což je báječný postoj k zacházení s velkou mocí. Maineský republikán William Cohen řekl, že plán by mohl porušit zákaz úkladných vražd. Administrativa od něj tedy upustila. V říjnu, kdy výbor odmítl mnohem skromnější tajný návrh, dokonce i administrativa souhlasila s tím, že něco málo by se udělat mělo. Boren si nemyslí, že to všechno minulý měsíc vedlo k neúspěchu puče, avšak přece jen připouští, že Kongres se dopustil chyb. "V dozvucích Vietnamu, v dozvucích protiíránských akcí chápu, že si někdo může myslet, že plánují-li puč, musí si s sebou přivést právníky," uvádí. Ale dokonce i Boren hájí přehmat Kongresu. V článku v Harvard International Review uvádí, že jeho výbor souhlasí s tajnými operacemi jen v případě "shody názorů". A co tato shoda názorů znamená? "Neznamená jednohlasnost," trvá si na svém, ačkoli naznačuje, že se jedná o většinu z obou opozičních stran. "Klíčová je udržitelnost americké zahraniční politiky," říká na vysvětlenou. "Proč byla politika omezování vlivu tak úspěšná? Protože měla podporu obou stran." Boren zaměňuje shodu názorů ohledně všeobecných témat a vzájemnou dohodu na konkrétních opatřeních. Elliott Abrams, veterán debat zpravodajského výboru, pochybuje o tom, zda by se konaly útoky na Grenadu nebo Libyi, kdyby bylo požadováno docílení "shody názorů". Vandenberg a Rayburn byli natolik moudří, že nechali konkrétní opatření na prezidentech; moderní senátoři včetně Borena jsou méně skromní. Výsledkem je, že senátní výbor při každé tajné akci jakési právo veta. "Neřekl bych, že je to přímo právo veta," namítá Boren. Ale copak by se prezident, který by jednal navzdory námitkám senátu, nepouštěl do vážných politických rizik? "Ano, pouštěl," souhlasí předseda. "To je ale něco, co by prezident měl vědět ještě předtím, než bude pokračovat dál." Boren dokonce dokázal objevit v této situaci i dobré stránky. Uvažuje tak, že mu tato epizoda pomůže "objasnit všechny nejasnosti" mezi výborem a administrativou. Ukáže na dopis na svém pracovním stole, druhý během týdne od prezidenta Bushe, v němž se uvádí, že "nejsou výrazně proti". Obecněji řečeno Boren doufá, že Panama připraví Washingtonu šok, díky němuž se zbaví strachu z použití vojenské síly. "Možná nás to vytrhne z postvietnamského syndromu, že nejsme nikdy připraveni použít sílu," uvádí. Možná - kdyby všichni senátoři sdíleli Borenovy zásady. Jenže je stejně tak možné tvrdit, že i kdyby Boren uvízl po ramena v této šlamastyce, problém přesahuje právní interpretaci. Třeba je problémem politický systém, který nechce jednat bez "výměny dopisů" a trvá na tom, aby zahraniční politiku řídil výbor, který se chová k prezidentovi prostě jako k dalšímu kamarádovi u stolu. Odpověď Metzenbaumse a Cohense zní, že tyto dozorčí výbory nemůžeme zrušit, jelikož jsme zažili příliš mnoho zneužití výkonné moci. Jenže Panama je dokladem toho, že jejich náhražka je systém plodící absurdní zmatek. Nyní stojí v čele národní bezpečnosti právníci. V Panamě byly zájmy Spojených států naštěstí ohroženy jen málo, zabiti byli pouze cizinci, které potkala ta smůla, že důvěřovali americké vůli. Američané by ale příště nemuseli mít tolik štěstí.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View