Prezidentský
výbor
Národní
akademické
atletické
asociace
(NCAA),
která
dohlíží
na
většinu
amerických
meziuniverzitních
sportů,
uzavřel
v
roce
1987
smlouvu
s
Americkým
institutem
pro
výzkum
sídlícím
ve
Washingtonu
na
průzkum
zkušeností
vysokých
škol
ohledně
toho,
co
tento
orgán
posuzuje
při
vybírání
studentů-sportovců.
Stručné
"prováděcí
shrnutí"
bylo
vydáno
minulý
duben
a
přitáhlo
jistou,
avšak
nevelkou
pozornost.
Následovaly
podrobnější
zprávy
a
přitáhly
ještě
méně
pozornosti.
Mám
za
to,
že
jsem
jedním
z
několika
lidí,
kteří
je
přečetli
všechny.
Šestá
a
poslední
zpráva
byla
vydána
nyní
a
zasazuje
toto
úsilí
do
kontextu.
Byla
nazvána
"Komentáře
studentů"
a
věnuje
se
skutečné
ostudě
univerzitních
sportů:
Co
se
stane
s
mladými
sportovci,
když
vstoupí
do
univerzitního
světa.
Ze
strany
těch,
kteří
toto
nákladné
představení
umožnili,
je
to
pouhá
prosba
o
pomoc.
Předchozích
pět
zpráv
bylo
hlavně
statistických,
ale
v
hlavních
rysech
dostatečně
srozumitelných.
Ukázaly,
že
hráči
první
divize
fotbalu
a
mužského
basketbalu,
špičkových
"ziskových
sportů",
nastoupili
do
školy
s
horšími
známkami
a
výsledky
testů
ze
střední
školy
než
hráči
"menšinových
sportů"
a
studenti,
kteří
se
podíleli
na
jiných
mimoškolních
činnostech,
a
jakmile
byli
přijati,
měli
horší
známky,
což
bylo
alespoň
částečně
způsobeno
sportovními
nároky,
které
na
ně
byly
kladeny.
Hráči
fotbalu
a
basketbalu
strávili
v
sezóně
sportem
více
času
než
účastí
na
výuce
a
domácími
úkoly
dohromady
(30
hodin
týdně
proti
25,3).
Téměř
polovina
(49,8
%)
nahlásila,
že
ze
strany
trenérů
zakusila
"psychické
týrání",
a
téměř
čtvrtina
(24,8
%)
uvedla,
že
byla
nucena
ignorovat
zranění.
Ale
dokonce
ani
tato
čísla
nepopisují
situaci
tak
dobře,
jak
to
činí
sportovci
vlastními
slovy.
Složený
obraz,
který
tak
vzniká,
není
obrazem
hýčkaného
univerzitního
sportovce,
který
si
jen
krátí
čas
před
tím,
než
dostane
sedmicifernou
profesionální
smlouvu
-
ten
je
součástí
nepatrné
menšiny.
Je
to
spíš
obraz
dítěte
(mluvíme
tu
o
věku
17
až
22
let),
pro
které
je
velmi
těžké
ze
svého
pravděpodobně
jediného
pokusu
na
vysoké
škole
vytěžit
maximum.
Trefná
otázka,
která
přichází
na
konci
dlouhého
anonymního
dotazníku,
byla
tato:
"Je
něco,
na
co
jsme
se
vás
nezeptali
a
co
byste
nám
rádi
řekli
o
vašem
životě
na
vysoké
škole?"
Z
téměř
3 000
dotázaných
sportovců
jich
1 240
věnovalo
čas
odpovědi.
Zde
je
několik
jejich
odpovědí:
-
"Tvrdí,
že
jsem
student-sportovec,
ale
ve
skutečnosti
jsem
sportovec-student.
Na
náborovém
výletu
mi
lhali.
Fotbal
je
tu
prvořadý."
-
Juniorský
fotbalista.
-
"Být
studentem-sportovcem
na
vysoké
škole
je
o
hodně
jiné
než
na
střední
škole.
Sport,
který
děláte,
už
především
není
hra
-
stává
se
z
něj
zaměstnání.
Trenéři
od
vás
požadují
mnohem
více,
přestože
někteří
nejsou
ochotní
udělat
si
čas,
aby
se
věnovali
vašemu
rozvoji.
Stáváte
se
nahraditelným.
Váš
zájem
nejde
ze
srdce,
protože
lidé
se
starají
jenom
o
váš
výkon."
-
Hráč
basketbalu
v
prvním
ročníku.
-
"Trenéři
by
měli
mít
ke
studentům
osobnější
a
soucitnější
přístup
-
ne
na
nás
pohlížet
jako
na
kusy
masa.
Vždycky
říkají,
že
prvořadé
je
dokončit
školu,
ale
nedopřejí
nám
čas
ani
neumožní
vynechat
trénink,
abychom
se
naučili
na
zkoušky.
Prostě
chtějí
dosáhnout
svého
za
cenu
jakýchkoliv
nároků
na
sportovce."
-
Fotbalista
v
prvním
ročníku.
-
"Tlak,
který
je
na
nás
vyvíjen,
abychom
stále
vítězili,
vyvrcholil
fyzickým
násilím,
jako
jsou
rány
a
facky
od
trenérů.
Někdy
se
k
vám
trenéři
chovají,
jak
kdybyste
byli
součástí
velkého
stáda
zvířat.
Jinými
slovy,
považují
vás
za
kus
masa."
-
Fotbalista
ve
druhém
ročníku.
-
"Provozování
meziuniverzitních
sportů
vám
neposkytuje
mnoho
času,
který
byste
mohli
strávit
s
ostatními.
Jsme
téměř
odříznuti
od
(školních)
společenských
činností.
Většinou
k
tomu
dochází
proto,
že
od
fotbalu
na
podzim
jdeme
přes
vzpírání
v
zimě
opět
k
fotbalu
na
jaře."
-
Fotbalista
v
prvním
ročníku.
-
"Mluvíte
o
volném
čase
-
jakém
volném
čase?
Čas
pro
odpočinek
a
zábavu
je
vždy
něčím,
co
je
nějak
spojené
s
fotbalem
(zápasy,
vzpírání
činek,
cvičení
nebo
filmy).
Není
žádné
období
pro
regeneraci
-
je
to
jeď,
jeď,
jeď.
TÝRÁNÍ
našich
těl
je
k
nevydržení.
Při
našem
rozvrhu
je
těžké
dobře
spát,
když
víte,
co
vás
zítra
čeká."
-
Juniorský
fotbalista.
-
"Tělesné
vyčerpání
a
deprese
jsou
v
mém
životě
a
v
životě
některých
mých
spoluhráčů
běžné."
-
Fotbalista,
ročník
neuveden.
-
"Nejčastěji
to
bývá
tak,
že
univerzitní
sportovci
procházejí
školou,
aniž
by
skutečně
naplno
zakusili
univerzitní
život.
Člověk
si
musí
vybudovat
svou
vlastní
identitu
mimo
sport
a
udělat
sport
jen
součástí,
ne
celým
životem
studenta-sportovce."
-
Hráč
basketbalu
ve
druhém
ročníku.
-
"Nějak,
a
já
nevím
jak,
je
třeba
znovu
začít
hrát
pro
radost,
a
ne
pro
příjmy
z
národní
ligy
nebo
výhodné
televizní
smlouvy."
-
Fotbalista,
postgraduální
student.
Existují
předzvěsti
toho,
že
změny
jsou
konečně
na
cestě.
Nadace
bratří
Knightových
z
Akronu
v
Ohiu
založila
národní
výbor
pro
prošetření
reformy
univerzitních
sportů
a
prezidentský
výbor
asociace
NCAA
již
dříve
tento
měsíc
doporučil
omezit
jarní
fotbalovou
přípravu
na
polovinu,
posunout
zahájení
basketbalovou
přípravu
o
měsíc
zpět
a
snížit
maximální
rozvrh
v
tomto
sportu
na
25
utkání
z
28.
Ačkoli
klíčové
slovo
v
tomto
odstavci
je
"může".
Když
výkonný
ředitel
asociace
NCAA
Richard
Schlutz
přijímal
místo
ve
výboru
Nadace
bratří
Knightových,
zdůrazňoval,
že
skupina
zastává
"vyvážený"
pohled,
který
hledá
všechny
možnosti,
jak
zabránit,
aby
se
loď
nerozhoupala
přespříliš,
a
že
by
doporučení
prezidentů
mohla
čelit
významné
opozici
na
velkém
lednovém
shromáždění
asociace
NCAA,
které
o
nich
bude
hlasovat.
Četl
jsem,
že
nejmenovaný
sportovní
ředitel
předpověděl,
že
návrh
na
omezení
basketbalu
neprojde
kvůli
požadavkům
"reálného
světa"
(to
jest
ekonomickým
požadavkům).
Avšak
"reálný
svět"
také
obsahuje
nemilou
pravdu,
že
univerzity
podvádějí
atlety,
které
nalákaly
a
získaly.
Pokud
svoje
způsoby
nezmění
dobrovolně,
možná
by
je
měl
někdo
mocnější
-
Kongres
-
přinutit.