Když
Nejvyšší
sovět
v
květnu
1987
schválil
zákony
o
právech
pracujících
a
o
rok
později
o
samostatně
řízených
družstvech,
někteří
západní
pozorovatelé
se
domnívali,
že
Michail
Gorbačov
navedl
Sovětský
svaz
na
směr,
který
nevyhnutelně
povede
k
vytvoření
tržního
hospodářství.
Jejich
jediná
pochybnost
se
týkala
možnosti,
že
Gorbačov
možná
nepřežije
opozici,
kterou
jeho
reformy
vyvolají,
a
že
by
se
celý
proces
mohl
zvrátit.
Pokud
je
Gorbačovovým
cílem
vytvoření
volného
trhu,
pak
on
i
tito
západní
pozorovatelé
mají
dobrý
důvod
k
obavám
o
jeho
budoucnost,
protože
ekonomická
liberalizace
v
komunistických
společnostech
neúprosně
vede
k
požadavkům
na
zásadní
politickou
reformu
doprovázenou
občanskými
nepokoji.
Tyto
obavy
byly
zřetelně
patrné,
když
ministr
zahraničních
věcí
James
Baker
minulý
týden
zablokoval
řeč
Roberta
Gatese,
zástupce
poradce
pro
národní
bezpečnost
a
experta
na
Sovětský
svaz,
na
základě
toho,
že
byla
příliš
pesimistická
ohledně
šancí
na
budoucí
ekonomické
reformy
prezidenta
Gorbačova.
Avšak
ochota
sovětského
představitele
začít
se
zahraničními
návštěvami
a
neustálé
posilování
osobní
moci,
zejména
od
posledního
přeskupení
politbyra
ze
30.
září,
nenaznačuje,
že
by
Gorbačov
byl
na
pokraji
zhroucení,
a
ani
nevypadá,
že
by
chtěl
měnit
kompetence
perestrojky.
A
skutečně,
stávka
sovětských
horníků
z
tohoto
léta
jasně
ukázala,
že
Gorbačov
musí
s
ekonomickou
reformou
pokračovat.
Je
ale
tak
chytrý,
že
by
v
politice
dokázal
přimět
vodu
téct
do
kopce?
A
doopravdy
přesvědčil
komunistickou
stranu,
aby
přijala
formu
ekonomické
změny,
která
dříve
nebo
později
povede
k
její
demisi?
Jinou
možností
a
přesvědčivějším
vysvětlením,
které
potvrdily
nedávné
události
a
pečlivá
kontrola
Gorbačovova
programu,
je,
že
nové
sovětské
hospodářské
a
sociální
struktury
mají
přijmout
nějaký
jiný
model
než
tržní.
Přestože
kupříkladu
zákony
o
samostatné
výdělečné
činnosti
umožňují
občanovi
vydělat
si
na
živobytí
nezávisle
na
státu,
ohledně
toho,
do
jaké
míry
to
může
vést
k
rozvoji
volného
trhu,
je
doprovází
přísná
nařízení.
Aby
se
pracující
mohli
stát
samostatně
výdělečně
činnými
nebo
vytvořit
družstvo,
musí
zažádat
o
povolení
od
místního
sovětu
(rady).
Získání
povolení
zdaleka
není
automatické:
Sověty
mají
zákonné
právo
zamítnout
žádosti
a
ukládat
podmínky,
a
zdá
se,
že
tyto
pravomoci
budou
uplatňovat.
Například
soukromé
dámské
krejčovství
je
povoleno
v
10
sovětských
republikách,
ale
zakázáno
v
pěti,
oprava
bot
je
povolena
v
sedmi,
ale
není
legální
v
devíti.
Když
byl
poprvé
zaveden
dozor
nad
družstvy,
zdál
se
být
poměrně
liberálnější.
To
se
však
změnilo
po
usnesení
Nejvyššího
sovětu,
které
zakazuje
družstvům
působit
v
některých
oblastech
hospodářství
a
činnost
v
jiných
povoluje,
jen
pokud
mají
družstva
smlouvu
se
státem.
Veškerá
činnost
nezávislých
médií
je
nyní
nezákonná,
což
snad
ani
nepřekvapuje,
avšak
překvapující
je
to
u
výroby
parfémů,
kosmetiky,
chemických
prostředků
pro
domácnost
a
svíček
z
písku.
Družstva
lékařů,
která
patří
mezi
nejúspěšnější
v
SSSR,
mají
zakázáno
poskytovat
služby
praktického
lékaře
(jejich
hlavní
zdroj
příjmu),
operovat
a
ošetřovat
pacienty
s
rakovinou,
osoby
závislé
na
drogách
a
těhotné
ženy.
Počátkem
tohoto
měsíce
přijal
Nejvyšší
sovět
dvě
další
usnesení
omezující
svobodu
družstev:
První
dovoluje
sovětům
stanovovat
ceny,
za
jaké
může
být
zboží
prodáváno,
druhé
zakazuje
družstvům
nakupovat
"průmyslové
a
potravinářské
zboží"
od
státu
nebo
jiných
družstev.
Pokud
Gorbačov
očekává,
že
se
produktivní
síly
trhu
uvolní,
tato
poslední
usnesení
na
to
vůbec
nehledí.
Tyto
události
společně
s
některými
dalšími
výmluvnými
ukazateli
naznačují,
že
i
když
si
Gorbačov
přeje
upustit
od
některých
strnulých
centrálních
dozorů,
má
v
úmyslu
vytvořit
takové
ekonomické
struktury,
které
by
sotva
našly
přízeň
rakouských
nebo
chicagských
škol
ekonomického
myšlení.
Gorbačov
nedovolil
využít
trh
k
vyřešení
problému
nedostatku
spotřebního
zboží.
30.
května
na
sjezdu
lidových
zástupců
řekl:
"Nesdílíme
tento
přístup,
protože
by
okamžitě
zničil
společenskou
situaci
a
narušil
všechny
procesy
v
zemi."
Gorbačov,
který
z
ekonomických
důvodů
odmítl
centrální
ekonomické
plánování
a
ze
strachu
ze
společenských
(politických)
následků
trh,
hledá
nějakou
"třetí
cestu",
která
by
kombinovala
poslušnost
a
řízení
zmíněného
plánování
s
ekonomickými
výhodami
tržního
hospodářství.
Nejdůležitější
je,
že
by
to
nenarušilo
stranu
a
moc
by
se
to
nedotklo
jejího
monopolu
na
politickou
moc.
Co
do
koncepce
vlastně
Gorbačovovy
návrhy
vykazují
blízkou
podobnost
s
principy
italského
fašismu,
jehož
tvůrci
výslovně
mluvili
o
"třetí
cestě":
O
vytvoření
historické
syntézy
socialismu
a
kapitalismu.
I
oni
slíbili,
že
spojí
ekonomickou
výkonnost
s
řádem
a
disciplínou.
Vznik
ruského
korporativismu
byl
předvídán
v
úvodu
k
sérii
rozhovorů
novináře
George
Urbana
-
"Může
sovětský
systém
přežít
reformu?"
-,
který
byl
zveřejněn
na
jaře
tohoto
roku.
"V
nespolehlivém
Rusku
dosáhne
komunismus
konečné
fáze
svého
vývoje
-
co
do
podoby
bude
korporativně-socialistický,
co
do
obsahu
nacionalistický
a
co
do
stylu
orientální
-,
který
zmate
svět
střídáním
realistických
a
lehkomyslných
činů...."
Fašistický
koncept
korporativismu
předpokládal
"organickou"
společnost,
ve
které
jsou
občané
duchovně
a
morálně
jednotní
a
připravení
se
obětovat
pro
národ.
Tohoto
sjednocení
mělo
být
dosaženo
pomocí
politik
a
institucí,
které
by
sjednotily
pracující
a
zaměstnavatele
s
vládou
v
plně
integrovanou
a
"harmonickou"
společnost.
Klíč
k
vytvoření
"organického"
státu
ležel
v
utváření
"přirozených"
skupin,
které
by
na
sebe
převzaly
rozhodovací
roli.
Panoval
názor,
že
parlamentní
systém,
který
se
zakládá
na
abstraktních
politických
právech
a
skupinách,
konflikty
spíše
způsobuje,
než
aby
je
řešil.
Blízkost
sovětské
perestrojky
a
Mussoliniho
fašistického
sociálního
programu
byla
evidentní,
když
Gorbačov
prezentoval
své
ekonomické
vize
Shromáždění
sovětů.
Během
toho
ani
neodmítl
socialistické
plánované
hospodářství
ani
nepřijal
volný
trh.
Místo
toho
navrhl
"zákonem
řízené
hospodářství",
ve
kterém
by
byla
"jasná
hranice
mezi
státním
ekonomickým
dohledem
a
ekonomickým
řízením".
Ekonomické
řízení
by
bylo
garantováno
"podniky,
akciovými
společnostmi
a
družstvy".
Ty
by
nefungovaly
nezávisle,
ale
působily
by
společně
za
účelem
vytvoření
"sdružení,
svazů
a
asociací",
které
by
řešily
problémy
a
koordinovaly
jejich
aktivity.
Gorbačov
má
mnohem
jistější
pozici
pro
splnění
korporativistického
ideálu,
než
měl
Mussolini,
který
nikdy
nedokázal
ovlivnit
takové
firemní
obry,
jako
jsou
společnosti
Pirelli
a
Fiat.
Sovětská
komunistická
strana
je
schopná
ovlivňovat
rozvoj
firem
a
přetvořit
ho
v
orgán,
který
na
ní
bude
závislý.
Aby
zajistil
loajalitu
podnikového
sektoru,
Gorbačov
pravděpodobně
nabídne
úlevy
a
pravomoci,
které
podnikové
komunitě
umožní
zachovat
vlastní
zájmy,
patrně
tím,
že
omezí
konkurenci.
Gorbačov
ale
musí
zajistit,
aby
podnikový
sektor
zůstal
uvnitř
této
"aliance"
podřízen
straně.
Zároveň
mu
musí
dát
dostatek
svobody,
aby
mohl
přinést
tolik
potřebné
ekonomické
výhody.
Předpokládá
se,
že
právě
slib
ekonomických
výnosů
zatraktivní
korporativistický
model
jak
straně,
tak
pracujícím.
Tyto
pracovní
síly
poskytnou
"alianci"
třetí
ruku.
Předpokládá
se,
že
uvnitř
aliance
budou
působit
jako
vyvažující
síla
chránící
před
nadměrným
vládním
dozorem
a
před
zneužitím
ekonomické
pozice
ze
strany
podniků,
jelikož
obojí
by
mohlo
vést
ke
zhoršení
životního
standardu
pracujících
(podle
nových
usnesení
mohou
rady
pracujících
požadovat,
aby
družstva
byla
uzavřena,
nebo
aby
jejich
ceny
byly
sníženy).
Gorbačov
doufá,
že
když
pracujícím
poskytne
příležitost
přejít
do
soukromého
sektoru,
kde
jsou
obvykle
vyšší
platy,
a
splní
slib,
že
bude
více
spotřebního
zboží,
oživí
se
popularita
strany.
Tato
strategie
současně
vyžaduje,
aby
efektivně
jednal
s
těmi,
kdo
požadují
skutečný
politický
pluralismus
západního
stylu.
Nejdůležitější
změnou
v
Gorbačovově
politice
přehlížení
opozičního
hnutí
je
prohlášení,
že
SSSR
také
trpí
terorizmem.
Ve
zvyšujícím
se
počtu
odkazů
sovětského
tisku
na
opoziční
skupiny,
které
jsou
nyní
aktivní
v
SSSR,
obzvláště
na
Demokratickou
unii,
se
uvádí,
že
projevují
"teroristické
tendence"
a
tvrdí,
že
by
za
účelem
dosažení
svých
cílů
byly
připraveny
zabíjet.
Je
možné,
že
udržováním
těchto
nepravd
se
připravuje
půda
pro
uvěznění
opozičních
aktivistů
z
důvodu
terorizmu.
Nicméně
se
zdá,
že
Gorbačov
považuje
za
svůj
hlavní
úkol
zajistit,
aby
před
tím,
než
pluralitní
systém
dosáhne
vrcholu,
byly
řádně
položeny
základy
pro
spojení
pracujících,
kapitálu
a
státu.
Kdyby
byl
schopen
vytvořit
oblíbený
a
účinný
korporativistický
systém,
pak
by
on
i
jeho
nástupce
měli
dobrou
pozici
pro
ovládnutí
politické
opozice
a
obnovení
vlády
nad
východní
Evropou.
Slabina
jeho
plánu
nespočívá
v
politických
kalkulacích
-
Gorbačov
je
výborný
politický
vůdce,
možná
jeden
z
největších
-,
ale
v
jeho
receptu
na
ekonomiku.
Na
rozdíl
od
všeobecného
přesvědčení
se
Mussolinimu
nepodařilo
splnit
svůj
slib,
že
vytvoří
systém,
který
poběží
přesně
jako
hodinky,
a
není
jisté,
zda
sovětský
styl
korporativismu
přiměje
sovětské
vlaky
jezdit
včas,
nebo
zda
naplní
obchody
zbožím,
kterého
se
spotřebitelé
tak
zoufale
dožadují.
Slečna
Bradyová
je
zástupkyní
ředitele
Ruské
výzkumné
nadace
v
Londýně.