wsj0207.cz

wsj0207.cz

Date19
Source typenws
Year19
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Sóloví hráči na dřevěné dechové nástroje musejí být nápadití, pokud chtějí mít dostatek práce, protože jejich repertoár a přitažlivost pro obecenstvo jsou omezené. Hobojista Heinz Holliger zvolil k problému tvrdý přístup: objednává a výtečně interpretuje obávané současné skladby a trochu diriguje, takže nemusí hrát stále dokola stejné Mozartovy a Straussovy koncerty. Richard Stoltzman zvolil jemnější a k obecenstvu přívětivější přístup. Před lety spolupracoval s novým hudebním guru Peterem Serkinem a Fredem Sherrym ve velmi netradičním komorním souboru Tashi, který přitáhl obecenstvo k obávaným současným kusům, jako je Messiaenův "Kvartet pro konec času". V současnosti tento skřítku podobný klarinetista již téměř zanechal své misionářské činnosti (i když vliv starých Tashi stále přetrvává) a nyní cestuje s klavírem, basou, promítáním diapozitivů a repertoárem od lehké klasiky přes lehký jazz k lehkému popu, s jen málo výraznějšími výjimkami. Přesně to pravé pro partu posluchačů Vivaldiho při pozdní snídani kombinované s obědem, obecenstvo mladých zbohatlíků, které si oblíbilo styl New Age jako sobě vlastní lehkou poslechovou hudbu. Stoltzmanovu hudbu nebo jeho pohnutky však nemůžete považovat za čistě obchodní a povrchní. Věří v to, co hraje, a hraje skvěle. Jeho nedávné vystoupení v Metropolitním muzeu, nazvané "Hudební odysea," je toho příkladem. Byl to spíš večírek nebo velmi vytříbená improvizace s několika přáteli, než klasický koncert. Klarinetista oděný ve svém značkovém černém sametovém obleku jemným hlasem ohlásil, že bylo právě vydáno jeho nové album "Inner Voices (Vnitřní hlasy)", že jeho rodina sedí v první řadě a jeho matka právě narozeniny, a tak zahraje její oblíbenou skladbu z této desky. Zahájil Saint-Saensovou skladbou "Labuť" z "Karnevalu zvířat", oblíbeným přídavkem violoncellistů, s roztomilým hladkým zvukem bez jakékoli palčivosti. Potom, jako by chtěl ukázat, že umí hrát také rychle, nabídl druhou větu ze Saint-Saensovy Sonáty pro klarinet, rozmarné šibalské chuťovky, která odráží druhou půlku Stoltzmanovy osobnosti. A tak to šlo celou první polovinu: důmyslně zvolená směsice skladeb ne delších pěti minut, žádná, která by posluchače zneklidnila nebo k něčemu vyzývala. Stoltzman představil své spoluhráče: Billa Douglase, pianistu, hráče na fagot, skladatele a starého přítele z Yale, a jazzového basistu Eddieho Gomeze. Improvizační část byla postavena na Douglasových skladbách, začala "Zlatým deštěm", rytmicky, bezstarostně přecházejícím do rychlejšího "Nebe", které poskytlo Stoltzmanovi příležitost lkát ve vysokém rejstříku a ukázat své bleskově hrající prsty. Následovala Bachova "Árie". Stoltzman navázal na skladatele tím, že jej prohlásil za "velkého improvizátora 18. století", a na tomto obrazu dále stavěl, když se spojil s Douglasem v některých Bachových dvouhlasých invencích, chytře Douglasem upravených pro klarinet a fagot. Zachovávajíce lehkou náladu se ti dva pak prozpívali a prosmáli přes některé vražedné polyrytmy, navržené Douglasem jako alternativa k Hindemithovým suchým technikám výuky teorie, a pak se spolu s Gomezem vznášeli a improvizovali při skladatelových vybroušených "Bebopových etudách". Konec první části ovšem přinesl to, na co zřejmě čekal dav posluchačů v prostoru určeném k stání: popovou zpěvačku Judy Collinsovou, která se objevila na desce "Inner Voices". Jako vždy půvabná a hlasově čistá Collinsová zazpívala píseň Joni Mitchellové "Zdarma" - o setkání s pouličním klarinetistou, k níž Stoltzman přispěl doprovodným klarinetem - a Douglasovu svěží úpravu galské modlitby "Hluboký mír". Skladba "Hluboký mír" také zahrnovala promítání rozkošných, i když předvídatelných obrázků mraků, pláží, pouští, západů slunce atd. Bylo to vše příliš lahodné a něžné, než aby se tomu dalo uvěřit, ale asi by to nevadilo, kdyby umělci nepocítili potřebu přidat Collinsové vyhlášenou píseň "Úžasná nádhera" a nepožádali obecenstvo o spolupráci. Tím překročili povolenou hranici vřelých a načechraných citů. Že by kvůli tomu část publika odešla před začátkem druhé poloviny koncertu nebo během ? Nebo to bylo proto, že odešla Collinsová? Každopádně to byla škoda, protože Stoltzman nabídl nejpodstatnější hudbu večera právě po přestávce: "Kontrapunkt New York" Steva Reicha, jedno z řady Reichových děl, která vedle sebe kladou živého hráče s nahrávkami jeho hraní. (Reichova nová skladba "Jiné vlaky" pro smyčcový kvartet využívá tuto techniku kategoricky.) Stoltzman musel mít obavy, že by to jeho publikum nemuselo přijmout: předem nás varoval, že skladba "Kontrapunkt New York" trvá 11 a 1/2 minuty. Také nešťastně ilustroval tuto složitou jazzovou tapisérii Pearsonovými obrázky, tentokrát s geometrickými nebo opakujícími se tvary v kýčovitém zrcadlení hudební struktury, které značně odváděly pozornost od Reichovy skladby a Stoltzmanova elegantního přednesu. Zbytek koncertu tvořily více jazzové a něžnější kusy od Charlieho Parkera, Ornette Colemanové, Billa Douglase a Eddieho Gomeze, s obrázky k Douglasovým skladbám. Bylo příjemné poslouchat výtečný jazz, aniž byste museli sedět v zakouřeném klubu, ale stejně jako v první polovině byla většina skladeb snadno přijatelná a nakonec stěží zapamatovatelná. Je toto budoucnost komorní hudby? Manažeři a organizátoři trvají na tom, že koncerty komorní hudby se těžko prodávají, ale může si je publikum skutečně užít jen tehdy, když je hudba zbavena nebezpečných prvků, podávána v malých soustech a doplněna zrakovými vjemy? Co dál? Promítání diapozitivů k podbarvení Šostakovičových kvartetů? Jistě, nebyl to nepříjemný večer, díky vysoké úrovni výkonů, Douglasovu skladatelskému umění a zjevné upřímnosti, se kterou Stoltzman vybírá své skladby. Ale nebyl to hluboký ani trvalý zážitek: lehká zábava, která nemůže nahradit večer s Brahmsem. Paní Walesonová je spisovatelka na volné noze působící v New Yorku.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View