Kongres
se
během
Reaganovy
vlády
naučil,
že
může
výkonnou
moc
zastrašit
neustálým
opakováním
těchto
sedmi
slov:
"Za
předpokladu,
že
žádné
prostředky
nebudou
vynaloženy..."
Tato
věta
se
nachází
v
řadě
návrhů
zákonů
o
dotacích,
které
nyní
procházejí
kongresem.
Poukazuje
na
snahu
kongresu
pod
záminkou
spravování
peněženky
veřejnosti
upírat
prezidentovi
finance
nezbytné
na
vykonávání
některých
jeho
povinností
a
privilegií
uvedených
ve
druhém
článku
ústavy.
Takovéto
jednání
kongresu
pramení
z
interpretace
klauzule
o
dotacích,
která
je
mylná
a
protiústavní.
V
klauzuli
o
dotacích
se
uvádí:
"Ze
státní
pokladny
nesmějí
být
vybrány
žádné
peníze
s
výjimkou
zákonem
vyhrazených
částek..."
Převládající
interpretace
této
klauzule
na
Capitol
Hill
je,
že
Kongresu
dává
všudypřítomné
právo
vetovat
jakoukoli
možnou
prezidentovu
činnost,
protože
má
možnost
odmítnout
její
financování.
Tato
interpretace
byla
oficiálně
uvedena
kongresem
v
roce
1987
ve
zprávě
o
Iránu.
Jak
totiž
soudí
zastánci
větší
moci
kongresu,
široce
vykládaná
"moc
peněženky"
oslabí
prezidentskou
moc
a
spolkne
princip
rozdělení
moci.
Nepodporují
ji
ani
text
ani
dějiny
ústavy.
Tvůrci
na
ústavodárném
shromáždění
v
roce
1787
podle
Madisonových
poznámek
neprodiskutovávali
klauzuli
o
dotacích.
Při
jejich
jednání
bylo
hlavní,
aby
zajistili
účetní
zodpovědnost.
Tvůrci
se
navíc
domnívali,
že
národ
potřebuje
jednotnou
výkonnou
moc,
která
bude
nezávislá
a
bude
mít
prostředky,
aby
realizovala
to,
co
konfederační
kongres
na
základě
Konfederačních
článků
zvládal
nepříliš
dobře.
Tento
záměr
byl
nebyl
naplňován,
pokud
by
klauzule
o
dotacích
(technicky
se
jedná
o
omezení
zákonodárné
moci)
byla
vysvětlována
tak,
že
kongres
bude
mít
prezidenta
na
krátkém
vodítku,
což
by
znamenalo,
že
by
výkonná
moc
sestávala
z
prezidenta
a
každého
člena
kongresu.
Když
návrh
dotací
pro
výkonnou
moc
prezidenta
na
fiskální
rok
1990
dorazil
k
poradnímu
sboru,
který
nyní
jedná,
obsahoval
několik
neuvěřitelných
pokusů
kongresu
o
přepsání
ústavy
pod
záminkou,
že
chrání
peníze
veřejnosti.
V
příštích
týdnech
se
prezident
Bush
musí
rozhodnout,
zda
bude
vetovat
návrh
zákona
obsahující
dané
klauzule
-
případně
zda
je
podepíše,
aby
se
staly
zákonem,
ovšem
s
prohlášením,
že
zasahují
do
výkonné
moci,
čímž
porušují
druhý
článek,
tudíž
jsou
neplatné
a
existují
jen
samostatně.
Zákonodárné
pokusy
z
roku
1990
týkající
se
dotací
zkoušely
připravit
prezidenta
o
jeho
moc
realizovat
určitá
setkání,
jak
mu
umožňuje
druhý
článek.
Druhý
článek
totiž
ukládá
prezidentovi
povinnost
nominovat
"a
na
doporučení
a
se
souhlasem
senátu"
jmenovat
velvyslance,
soudce
a
další
úředníky
Spojených
států.
Rovněž
zplnomocňuje
prezidenta,
aby
odvolal
jmenování,
a
to
bez
souhlasu
senátu:
"V
době,
kdy
senát
nezasedá,
může
prezident
sám
používat
svého
jmenovacího
práva
s
tou
výhradou,
že
jeho
opatření
pozbývají
platnosti,
nebudou-li
na
příštím
zasedání
senátu
schválena."
Jenže
odstavec
605
dodatku
zákona
o
dotacích
nařizuje
výkonné
moci:
"Žádný
díl
částky
vyhrazené
na
stávající
fiskální
rok
obsažený
v
tomto
či
jiném
zákonu
nesmí
být
vyplacen
žádné
osobě
za
účelem
obsazení
jakékoli
pozice,
na
niž
byl
daný
jedinec
jmenován
poté,
co
senát
hlasoval
proti
jmenování
daného
jedince."
A
tak
jedna
krátká
pasáž
v
dodatku
k
zákonu
o
dotacích
ruší
prezidentovo
právo,
aby
podle
druhého
článku
jmenoval
jedince
na
nové
pozice,
když
senát
nezasedá.
Odstavec
dále
svaluje
neústavní
podmínky
na
prezidentovu
schopnost
jmenovat
kandidáty
podle
vlastního
výběru.
Jazyk
dodatku
zákona
o
dotacích
naznačuje,
že
jmenování
odmítnutého
kandidáta
na
jakoukoli
pozici
způsobí,
že
prezidentovi
budou
odepřeny
dotace,
aby
mohla
být
danému
jedinci
vyplácena
mzda.
Prezident
by
se
tomuto
omezení
patrně
nevyhnul
tak,
že
by
volil
jedince
ochotné
pracovat
bez
mzdy,
jelikož
Zákon
na
ochranu
proti
deficitu
zakazuje
dobrovolnou
službu
vládě.
Návrh
zákona
o
dotacích
z
roku
1990
rovněž
obsahuje
řadu
"škobrtavých"
opatření,
která
porušují
doporučující
klauzuli
ve
druhém
článku
ústavy.
Škobrtavá
opatření,
jež
lze
nazvat
i
"slepé
zákony",
brání
výkonné
moci
v
tom,
aby
byť
jen
zvážila
určité
politické
možnosti,
o
jejich
doporučení
kongresu
ani
nemluvě.
Takové
zákony
porušují
opatření
druhého
článku,
na
jehož
základě
má
prezident
činit
doporučení
kongresu,
ale
který
prezidentovi
zároveň
dává
právo
zvolil
si
podle
vlastního
uvážení
předmět
těchto
doporučení.
Tyto
zákony
v
typických
případech
zamezují
tomu,
aby
zástupci
výkonné
moci
zjišťovali,
zda
určité
federální
programy
dávají
z
ekonomického
hlediska
smysl,
či
aby
navrhovali
ekonomicky
výhodnější
alternativy
k
navrženým
postupům.
Patrně
nejproslulejší
příklad
je
podmínka
pro
výkonnou
moc
uvedená
v
zákonu
o
dotacích,
která
zakazuje
prezidentovu
Úřadu
pro
správu
a
rozpočet,
aby
z
ekonomického
hlediska
prošetřoval
objednávky
v
zemědělské
sféře.
Na
tom,
že
kongres
zakazuje
zástupcům
výkonné
moci,
aby
jen
zkoumali,
zda
jsou
veřejné
fondy
promrhávány
ve
prospěch
toho
či
onoho
protěžovaného
programu,
je
již
v
samotné
podstatě
něco
podezřelého.
Možná
ani
jedna
z
neústavních
podmínek
uvedených
v
návrzích
zákonů
o
dotacích
na
fiskální
rok
1990
nedokládá
pokus
kongresu
zmocnit
se
výkonné
pravomoci
lépe
než
oddíl
609
zákona
o
výkonné
moci:
"Žádná
dotace,
která
je
k
dispozici
v
souladu
s
nařízeními
tohoto
zákona,
nesmí
být
použita
za
účelem
realizování,
uplatňování
či
uvedení
v
platnost
jakýchkoli
směrnic,
jež
byly
odmítnuty
na
základě
rozhodnutí
o
nesouhlasu,
který
byl
řádně
přijat
v
souladu
s
příslušným
zákonem
Spojených
států."
Toto
nařízení
obnáší
zákonodárné
veto
realizace
zákona
ze
strany
prezidenta,
protože
o
usnesení
jedné
sněmovny
by
mohlo
být
uvedeno,
že
bylo
"právoplatně"
přijato",
byť
by
nevyžadovalo
ani
dvoukomorové
rozhodnutí
v
kongresu
ani
jeho
předložení
prezidentovi,
aby
je
podepsal,
či
vetoval.
Rozhodnutí
nejvyššího
soudu
v
procesu
INS
versus
Chadha
znamená,
že
zákonodárná
veta
jsou
protiústavní.
Prezident
Bush
by
měl
vetovat
zásahy
do
dotací,
které
vycházejí
z
uvedených
protiústavních
podmínek
znemožňujících
mu,
aby
vykonával
své
povinnosti
a
realizoval
svá
privilegia.
Pokud
to
prezident
během
prvního
roku
ve
funkci
nezvládne,
umožní
kongresu,
aby
po
zbytek
jeho
prezidentství
přepisoval
druhý
článek
ústavy
a
šel
si
tak
za
svými
cíli.
To,
co
se
v
Bushově
administrativě
stane
zvykem,
bude
pro
budoucí
prezidenty,
včetně
demokratických,
velmi
těžké
změnit.
Prezident
Reagan
se
poučil.
Bývalý
mluvčí
Jim
Wright
v
roce
1987
v
Moskvě
s
Michailem
Gorbačovem
projednával
kontrolu
zbraní
a
poté
se
na
základě
klauzule
o
dotacích
pokusil
přimět
prezidenta
k
tomu,
aby
se
Sověty
jednal
tak,
jako
by
senát
ratifikoval
SALT
II.
Je-li
veto
neproveditelné,
protože
by
část
výkonné
moci
zůstala
bez
dotací,
může
prezident
podepsat
návrh
zákona
o
dotacích,
takže
ho
promění
v
zákon,
a
doplnit
ho
o
excizi,
v
níž
uvede,
že
klauzule
omezuje
jeho
práva
podle
druhého
článku
a
je
tedy
protiústavní
a
samostatně
stojící.
Ústava
prezidentovi
takovou
výsadu
výslovně
neuděluje.
Jeho
povinností
však
je
neporušovat
ústavu.
Otázka
je,
zda
jeho
jediný
prostředek
je
veto.
Excize
klauzulí
o
dotacích,
které
porušují
jeho
pravomoci
a
výsady
na
základě
druhého
článku
se
totiž
od
běžného
veta
liší.
V
kontextu
kontroly
federálních
výdajů
je
veto
jedné
položky
návrhu
zákona
o
dotacích
vymezeno
jako
možnost,
aby
prezident
vydělil
ústavní
nařízení
v
zákonu
o
dotacích,
které
nejsou
v
pořádku
už
jen
proto,
že
se
dostávají
do
sporu
s
cíly
jeho
jednání.
Excize
protiústavních
nařízení
v
návrhu
zákona
o
dotacích
by
představovala
moc
s
mnohem
omezenější
uplatnitelností.
Někdo
by
možná
mohl
tvrdit,
že
právo
vykonat
excizi
za
účelem
zabránění
vzniku
protiústavních
podmínek
v
legislativě,
které
porušují
rozdělení
moci,
z
prezidentova
hlediska
vůbec
neznamená
uplatnění
veta
na
jednu
položku
návrhu
zákona
o
dotacích.
Pokud
prezident
uplatní
právo
excize
na
protiústavní
podmínky
v
návrhu
zákona
o
dotacích
ve
fiskálním
roce
1990,
krok
zpět
ale
nenastane.
Pokud
kongres
nic
neudělá,
prezident
Bush
vyhraje.
Pokud
kongres
jejich
rozepři
předloží
nejvyššímu
soudu
(za
předpokladu,
že
se
mu
podaří
zahájit
proces),
prezident
Bush
by
mohl
vyhrát.
V
takovém
případě
by
soud
mohl
vyslovit
názor,
který
by
obhájil
jeho
právo
vykonávat
prezidentovy
povinnosti
a
požívat
privilegia,
o
nichž
tvůrci
uváděli,
že
by
měla
příslušet
výkonné
moci.
Kdyby
prezident
Bush
soud
prohrál,
mohlo
by
to
být
zklamání
stejně
jako
Morrison
versus
Olson
pro
Reaganovu
administrativu.
Jenže
prezidentství
by
na
tom
nebylo
o
nic
hůř
než
teď.
Voliči
by
naopak
obdrželi
cennou
lekci
občanské
výchovy
o
tom,
jak
rozdělení
moci
funguje
v
praxi.
Kongres
nyní
po
Reaganově
administrativě
předpokládá,
že
Bílý
dům
při
řešení
návrhů
zákona
o
dotacích
přistoupí
k
protiústavním
nařízením.
Prezident
Bush
by
měl
zjednat
pořádek.
Když
to
neudělá,
pomůže
zhmotnit
ve
48.
Listu
federalistů
Madisonem
sepsané
obavy
z
legislativy,
která
"ve
všech
směrech
rozšiřuje
své
pole
působnosti
a
strhuje
všechny
druhy
moci
do
svého
dravého
víru".
Pan
Sidak
pracoval
jako
právník
v
Reaganově
vládě.
Jeho
podrobnější
analýza
výkonné
moci
a
klauzule
o
dotacích
by
měla
být
v
letošním
roce
publikována
v
Duke
Law
Journal.