Planetologie
Recenze
coby
vyznamenání
aneb
kterak
si
n(a/e)dělatinepřátel
PETR
JAKEŠ
J.
G.
Kac
a
kolektiv:
PLANETY
OČIMA
GEOLOGŮ.
SNTL
Praha
1991,
176
stran,
86
obr.
Z
ruštiny
přeložila
dr.
Marie
Palivcová,
polovinu
knížky,
tj.
kapitolu
s
titulem
"Poznatky
soudobé
planetologie",
napsala
dr.
Naděžda
Šťovíčková.
Planety
jsou
v
současné
době
předmětem
studia
dílem
astronomie
a
dílem
mnoha
dalších
oborů,
které
začínají
neštastnou
předponou
geo-.
Díky
technické
pokročilosti
zobrazovacích
technik
jsou
i
doménou
geologů
a
planetáních
"geografů",
tedy
planetologů.
Této
disciplíně
se
říká
srovnávací
planetologie.
K
výzkumu
používá
zobrazování
(v
oblasti
viditelného
spektra
nebo
radarových
vln)
a
v
současné
době
se
staví
na
nohy
tím,
že
si
tvoří
svou
databázi
(snímky)
a
svou
terminologii
(hantýrku).
Pro
snadnost
pochopení
a
možnost
seberealizace
s
nevelkým
množstvím
znalostí
má
spoustu
vyznavačů.
Řečeno
nadsázkou,
je
tam,
kde
byl
D.
Livingston,
když
se
plavil
vodami
Zambezi.
Hlavním
srovnávacím
tělesem
je
Země
se
spoustou
poznatků
o
její
stavbě
a
o
procesech,
které
ji
utvářejí
a
formují
její
povrch.
Řada
planetologů
odmítá
uznat
autonomii
vývoje
ostatních
planet,
pro
každý
morfologický
rys
se
hledají
pozemské
analogie
(solné
dómy
v
pohoří
Zagros
se
srovnávají
s
diapirovými
"solnými"
strukturami
na
měsíčku
Triton).
Je
to
trochu
"předkoperníkovský"
geocentrický
obraz
vidění
planet.
Zatímco
astronomové
jsou
hranicemi
své
disciplíny
a
její
etikou
zahnáni
do
konstatací
exaktně
měřitelných
jevů,
jako
jsou
charakteristiky
planetárních
drah,
doby
oběhu
kolem
Slunce,
vlastní
rotace
planet,
hmotnosti
atd.,
zatímco
práce
astrofyziků
je
svázána
přísnými
fyzikálními
zákony,
jsou
uživatelé
obrázků
planetárních
povrchů
(planetologové)
téměř
neomezeni
v
úvahách
o
procesech,
které
se
na
planetách
odehrávají.
Tam,
kde
planetologové
ignorují
poznatky
o
planetách
z
jiných
oborů
(geochemie,
geofyziky),
ke
kterým
patří
údaje
o
složení
či
fyzikální
údaje
o
stavbě,
dopouštějí
se
volné
a
okrajovými
podmínkami
neomezené
"tvořivosti".
Setkávám
se
s
planetology
(mimo
rodnou
vlast),
kteří
mají
jen
minimální
znalosti
o
horninách
Země
a
Měsíce
či
o
meteoritech,
to
jim
však
vůbec
nevadí
v
pracích
(a
spekulacích)
o
planetární
"geologii".
A
to
je
také
případ
zmiňovaného
dílka
a
pravděpodobně
i
to,
co
mi
na
této
knížce
nesedí.
Je
to
téměř
ničím
(ani
znalostmi
jiné
než
sovětské
literatury)
neomezený
rozlet
myšlenek
autorského
kolektivu,
založený
na
interpretaci
omezeného
počtu
původních
obrázků
planetárních
povrchů.
Překladatelka
textu
to
na
mnoha
místech
připomíná,
vsouvajíc
do
textu
kritické
překladatelské
poznámky,
a
to
v
těch
místech,
ve
kterých
s
autory
nesouhlasí.
Sama
podobně
jako
autorský
kolektiv
dává
průchod
vlastním
názorům
jen
spoře
podepřeným
nějakým
pozorováním.
Hovoří
sice
o
záplavě
planetologické
literatury,
ale
pohříchu
tahle
záplava
vyslala
jen
malé
vlnky
do
našich
knihoven.
Každý
nový
vědní
obor
si
vytváří
svou
hantýrku,
žargon,
slang.
To
je
zčásti
přirozené,
protože
formující
se
obor
naráží
na
spoustu
nových
jevů;
tuším
však,
že
v
planetologii
jde
často
o
záměrné
umělé
vytváření
komplikovanosti
problému,
připomínající
Orwellovský
"newspeak".
Nejdříve
totiž
musím
předstírat,
že
rozumím
hantýrce,
v
níž
slova
ztratila
svůj
prvotní
význam,
a
rozumím
si
jen
s
těmi,
kteří
mluví
stejnou
hantýrkou,
a
tedy
také
předstírají
stejně
jako
já
sám.
Že
je
hantýrky
užito
k
zamlžování
a
nesdělování
je
zřejmé,
často
je
to
pouze
kalení
vody
v
louži
komplikovanými
výrazy,
aby
nebylo
vidět,
že
voda
louže
je
příliš
mělká.
Obyčejně
vnímám
vědeckou
práci
anebo
knížku
jako
jistý
celek
či
dílo.
Teď
jsem
měl
před
sebou
knížku,
která
byla
vytvořena
(přeložena
a
dotvořena)
lidmi,
kteří
s
primárními
údaji
o
tom,
o
čem
píší,
nikdy
nepracovali.
Možná,
že
se
tito
lidé
ani
nesetkali.
To
by
bylo
naprosto
v
pořádku,
kdyby
šlo
o
text
popularizující.
A
protože
jsem
se
domníval,
že
kniha
je
určena
široké
veřejnosti,
překvapilo
mne
předkládání
vlastních
názorů
nejen
autorského
kolektivu,
ale
i
překladatelky
a
samozřejmě
i
autorky
doslovu.
Je
tedy
na
místě
hodnotit
tři
rozdílné
autorské
subjekty.
Jedno
však
je
všechny
spojuje:
vzpírají
se
-
každý
individuálně
-
"hlavnímu
proudu"
či
myšlenkovému
konsensu,
a
tedy
i
přímočaré
konstataci
toho,
kam
až
současné
planetologické
poznání
dospělo.
Pokud
autoři
výchozího
textu
k
něčemu
takovému
směřují,
je
jejich
závěr
zpochybněn
překladatelčinou
poznámkou.
A
jak
už
je
v
naší
geologické
literatuře
běžné,
šíří
se
s
větší
vehemencí
názory
zvláštní,
specifické
a
individuální,
než
přijímaný
konsensus,
který
bývá
někdy
(a
to
právě
autory
neobvyklých
názorů)
označován
jako
(zavrženíhodná)
"oficiální
věda".
Nejvíce
se
ke
konstatačnímu
a
popularizačnímu
ideálu
přibližuje
partie
dr.
Šťovíčkové.
Podává
přehled
toho,
co
bylo
vykonáno,
co
se
o
daných
problémech
soudí
a
co
si
o
nich
myslí
autorka
sama.
Vlastní
text
autorský
(Kac
et
al.)
je
sice
napsán
s
přehledem,
leč
i
s
oním
ruským
nadhledem,
ve
kterém
jsou
snadno
(pro
bývalou
i
nynější
komunikační
bariéru,
a
možná
i
záměrně)
ignorovány
názory
jiných
a
odjinud,
a
to
nejen
ve
smyslu
geografickém
(což
se
dá
vysvětlit);
týká
se
to
i
pozorování
a
názorů
z
jiných
sousedních
oborů,
tedy
něčeho,
co
lze
označit
jako
"okrajové"
podmínky.
Mám
na
mysli
fakt,
že
třeba
informací
o
složení
povrchu
a
o
vnitřní
stavbě
je
v
knize
tuze
málo
ve
srovnání
s
tím,
co
je
odvozeno
z
morfologických
rysů
povrchů.
Málo
pozornosti
se
věnuje
látkovému
složení,
interpretaci
spektrometrie
odraženého
záření
anebo
fyzikálním
vlastnostem
studovaných
těles.
Dalším
rysem
tohoto
ruského
nadhledu
je
skutečnost,
že
primární
pozorování,
poznatky,
a
tedy
i
názory
jsou
často
připisovány
autorům,
kteří
je
pro
ruského
odborného
čtenáře
pouze
převyprávěli
z
dříve
publikovaných
-
obyčejně
amerických
-
zdrojů
(Vinogradov,
Barsukov).
Jestliže
se
pak
referuje
o
práci
někoho,
o
němž
se
říká
"jeden
americký
badatel"
bez
uvedení
jeho
jména,
a
pak
se
věnuje
odstavec
popisu
jeho
názorů,
nemohu
se
ubránit
dojmu
neserióznosti.
Budiž
připsáno
ke
cti
překladatelce,
že
na
několika
místech
na
tuto
skutečnost
upozorňuje.
V
situaci,
kdy
českému
čtenáři
chybí
populární,
dostatečně
odborně
fundovaný
text
o
výzkumu
planet,
a
to
zejména
proto,
že
informace
v
tomto
oboru
snadno
stárnou,
výrobní
lhůty
knih
jsou
tuze
dlouhé
a
že
trh
se
v
tak
malé
společnosti
velice
snadno
sytí,
je
nutné
si
položit
otázku
"edičního
počinu"
SNTL.
Byl
to
skutečně
ten
nejlepší
výběr
titulu?
Domnívám
se,
že
ne.
Potřebovali
bychom
se
totiž
dozvědět
o
tom,
co
jsou
základní
problémy,
v
čem
je
současný
konsensus,
co
se
soudí
o
daném
předmětu,
a
teprve
na
druhém
místě
mohly
být
prezentovány
nekonformní
interpretace.
Možná
že
autoři
knihy
(překladu
i
doslovu)
neshledávají
tradiční
badatelskou
metodu,
jež
počítá
s
popisem
dat,
následnou
intepretací,
a
teprve
potom
vytvořením
hypotézy,
za
dostatečně
plodnou,
a
proto
dávají
přednost
obrácenému
postupu.
Problém
je
to
obecný,
daný
špatným
přístupem
k
primárním
informacím
a
k
informacím
vůbec,
malým
rozměrem
specializované
badatelské
obce
a
následně
i
malou
účinností
zpětné
vazby,
která
na
neortodoxní
názory
našich
autorek
neměla
ostatně
nikdy
valného
vlivu.
Názory
autorek
jsou
zasvěceným,
kteří
čtou
specializovanou
českou
literaturu
a
navštěvují
nečetné
semináře,
známy.
Do
literatury
světové
se
tyto
názory
nedostaly.
Snad
je
to
právě
pro
odchylku
od
hlavního
proudu,
způsobenou
nepřístupem
k
primárním
datům.
V
úvodu
upozorňuje
překladatelka
na
"oficiální
vědu",
"oficiálně
akceptované
názory"
atd.
Nejsem
si
vědom
toho,
že
něco
takového
dnes
v
planetologii
existuje;
i
uvnitř
NASA
-
byť
je
to
organizace
s
výraznými
rysy
pyramidálního
vojenského
řízení
-
se
střetávají
vědecky
odlišné
myšlenkové
proudy.
Snad
je
to
jen
vzpomínka
na
myšlení
jiných
dob
a
jiných
společenství
lidí.
Mají-li
však
autorky
na
mysli
např.
interpretaci
kruhových
struktur
-
kráterů,
jež
jsou
obvykle
považovány
za
důsledek
impaktových
jevů,
pak
nejde
o
oficiální
názor,
ale
o
většinový
konsensus,
jehož
bylo
dosaženo
v
diskusích,
které
nám
nebylo
a
není
umožněno
navštěvovat
skrze
omezenou
komunikaci
(v
minulosti
bariérami
politickými
a
finančními,
v
současnosti
pak
bariérami
finančními),
někdy
však
možná
i
proto,
že
jsme
nadřadili
svá
zbožná
přání
nad
pozorování,
přestože
víme,
že
od
dob
renesance
je
výklad
pozorování
a
jevů
badatelsky
cennější
než
vytváření
hypotéz,
a
teprve
"ex
post"
jejich
dokládání
selektivním
souborem
pozorování.
Popisuji-li
jevy,
o
nichž
je
dnes
shoda,
slovem
"údajně",
je
tu
přece
jen
cosi
k
zamyšlení.
Škoda;
rozměr
naší
společnosti
je
tak
malý,
že
po
několik
dalších
let
náš
knižní
trh
neunese
další
podobnou
publikaci,
a
tak
český
čtenář
bude
odkázán
na
jakési
polovičaté
dílo,
které
není
ani
dílem
popularizačním,
ani
pohledem
individuálním,
ba
ani
dílem
literárně
či
historicky
cenným.
Kdybych
psal
tuto
recenzi
pro
čtenáře
anglického,
pro
kterého
je
rozměr
knižního
trhu
proti
našemu
o
dva
řády
větší,
doporučil
bych
mu,
aby
si
knížku
nekupoval.
Čtenáři
českému
musím
jen
poradit,
aby
si
dílko
zakoupil,
protože
na
trhu
nic
jiného
není
a
asi
vbrzku
nebude,
a
zároveň
ho
musím
upozornit,
že
to,
co
se
dozví
zejména
v
interpretační
části,
nereprezentuje
ani
to,
v
čem
je
konsensus,
ani
hlavní
proud
planetologického
myšlení.
To,
že
kniha
působí
roztříštěným
dojmem,
jen
utvrzuje
v
názoru,
že
žádné
opravdové
dílo
(např.
symfonie)
nebylo
vytvořeno
kolektivem.
Pozn.
red.:
Autora
jsme
o
recenzi
požádali.