Konsensus
Nejen
knihy,
nýbrž
i
slova
mají
své
osudy.
V
každé
době
se
setkáváme
s
tím,
že
některá
slova
se
stávají
oblíbenými,
šíří
se
(často
na
úkor
jiných),
a
jiná
zase
ustupují,
popř.
upadají
v
zapomenutí.
A
nemusejí
to
být
vždy
jen
slova
bezprostředně
spjatá
s
jistou
ideologií
politickou
či
náboženskou.
Mezi
takováto
módní
či
dobová
slova
se
v
poslední
době
usadilo
substantivum
konsensus
.
(Vzhledem
k
jeho
všeobecnému
rozšíření,
zejména
v
psané
i
mluvené
publicistice,
mohli
bychom
je
klidně
psát
se
-z-,
tedy
konsenzus
.)
Jde
samozřejmě
o
slovo
latinského
původu
(ukazuje
až
k
slovesu
consentire
"být
shodného
smýšlení")
a
v
českých
textech,
především
sociologických,
resp.
politologických
žije
už
dlouho
-
např.
je
najdeme
už
u
Masaryka,
a
to
ve
významu
"shoda
nebo
souhlas
společenských
skupin".
(Tato
definice
zároveň
ukazuje,
čím
je
možno
ono
latinské
slovo
podle
okolností
nahrazovat.)
V
tomto
smyslu
užíváme
slovo
konsensus
i
dnes
(zejména
v
současném
politickém
životě
se
často
usiluje
o
konsensus
různých
politických
stran
apod.);
ale
tento
výraz
se
dnes
užívá
i
v
platnosti
širší,
ve
smyslu
jakékoli
názorové
shody,
tedy
též
shody
ve
věcech
odborných
a
vědeckých:
řekneme
nebo
napíšeme
třeba,
že
ve
výkladu
jistého
jevu
nedošli
odborníci
ke
konsensu
,
popříp.
že
došli
k
všeobecnému
konsensu
(jak
vidět,
může
mít
konsensus,
tj.
shoda
nebo
souhlas,
i
různé
stupně.
Avšak
substantivum
konsensus
se
objevuje
i
ve
větných
spojeních
jako
"Tato
část
autorova
výkladu
nereprezentuje
konsensus"
nebo
"Uvedené
vysvětlení
tohoto
jevu
se
dnes
považuje
za
konsensus".
Toto
slovo
mluví
v
nich
nejen
obecně
o
tom,
zda
proces
hledání
názorové
shody
dospěl
k
zdárnému
výsledku,
nýbrž
tento
výsledek
přímo
pojmenovává,
ukazuje
k
jeho
věcnému
obsahu.
Mohli
bychom
říci,
že
tu
znamená
všeobecně
přijímané
či
platné
přesvědčení
o
nějakém
daném
jevu,
souboru
jevů
či
problému
neboli
"uznávanou
pravdu"
(avšak
vzhledem
k
mnohoznačnosti
termínu
pravda,
jak
o
ní
přesvědčivě
psal
ve
Vesmíru
P.
Materna,
raději
tuto
parafrázi
nedoporučuju).
Pěkně
celou
věc
osvětluje
tento
výrok:
"Přijímaný
konsensus
se
někdy
označuje
jako
'oficiální
věda'".
Můj
návrh
psát
slovo
konsensus
se
-z-
naznačil,
že
se
zároveň
předpokládá
a
doporučuje
také
je
takto
vyslovovat,
tj.
[konsenzus]
(tak
je
to
uvedeno
i
v
Pravidlech
českého
pravopisu).
Bohužel
mnozí
mluvčí,
včetně
profesionálních
spíkrů,
si
leckdy
nevědí
s
výslovností
tohoto
(pro
ně
více
méně
nového)
slova
rady,
a
kolísají
mezi
[-zus]
a
[-sus].
Poněkud
to
překvapuje,
protože
v
slovech
s
týmž
základem,
jako
např.
senzitivní
,
senzibilita
,
senzuální
,
senzorický
(a
též
senzace
,
senzační
)
vyslovujeme
a
píšeme
zcela
běžně
-z-.
V
češtině
se
totiž
prosazuje
velmi
silně
tendence
vyslovovat
skupinu
[-ns-]
jako
[-nz-].
Řeknete
si
asi,
že
bychom
mohli
takto
vyslovovat
i
počáteční
skupinu
kons
-,
tedy
[konzenzus].
Tomu
však
zřejmě
brání
povědomí
o
tom,
že
tu
jde
o
předponu
kon
-
a
základ
sensus
.
Je
však
třeba
ještě
připomenout,
že
vedle
plné
podoby
konsensus
existuje
i
podoba
zkrácená,
konsens
.
Rozdíl
mezi
nimi
se
však
objevuje
pouze
v
1.
pádě,
v
ostatních
mají
obě
slova
tvary
zcela
shodné.
Podoba
konsens
se
užívá
především
jako
termín
právnický
s
významem
"souhlas,
svolení".
Leckdo
si
položí
otázku,
odkud
ta
náhlá
obliba
našeho
slova.
Důvodů
či
motivů
je
tu
patrně
několik.
Především
je
to
situace
společnosti
hledající
nové
formy
soužití,
což
vyžaduje
dohadování
se,
hledání
možného
společného
mínění,
tedy
konsensu
.
Ostatně
i
některá
další
nově
frekventovaná
slova,
jako
např.
vstřícný
/
vstřícnost
,
průchodnost
(zákona
v
parlamentě)
patří
do
téhož
okruhu.
Svou
motivační
roli
tu
sehrávají
nepochybně
i
další
okolnosti:
vyjadřovací
úzus
některých
význačných
osobností
a
jistě
zároveň
i
vliv
cizích
jazyků,
především
angličtiny.
Ale
tak
už
to
v
životě
slov
chodívá.
Přesto
přese
všechno
bychom
však
rozhodně
neměli
odsuzovat
k
zapomínání
více
méně
souznačná
slova
shoda
,
souhlas
a
některé
další
obraty,
jak
se
objevily
i
v
dnešní
koutku.