Chaos
v
biologii
JAROSLAV
DROBNÍK
Jakkoli
pestré
jsou
tvary
a
struktury
organismů,
jsou
konec
konců
důsledkem
struktury
a
agregace
určitých
typů
molekul
-
převážně
makromolekul.
Bohatost
a
provázanost
životních
pochodů,
od
jednoduché
chemické
reakce
až
po
komplikované
genetické
regulace,
je
svou
podstatou
opět
projevem
přeměn
a
vzájemných
interakcí
těchto
molekul
a
z
nich
vytvářených
vyšších
struktur.
Vývoj
biologie
založený
na
těchto
premisách
vždy
provázel
stín
alternativních
hypotéz,
které
se
zakládaly
na
postulování
něčeho
mimo
svět
atomů
a
molekul,
životní
síly
nebo
jiného
nehmotného
principu.
Nedaly
se
však
objektivně
-
tj.
opakovaně,
nezávisle
na
pozorovateli
a
místě
-
potvrdit
experimentem,
a
proto
se
označují
jako
nevědecké.
Ze
stejného
důvodu
nemají
ani
význam
pro
praktickou
činnost
lidstva.
To
ovšem
neznamená,
že
nemá
smysl
se
s
nimi
seznámit.
Některé
jejich
postupy,
chápány
jako
metafora
nebo
model,
mohou
být
užitečné
i
v
konstrukci
vědeckých
hypotéz
-
ta
ostatně
není
možná
bez
fantazie,
jejíž
zdroje
mohou
být
jakékoli.
Naše
poznání
má
vlastnost
fraktalů:
část
celku
má
stejně
složitou
strukturu
jako
celek,
neboť
každá
část,
na
kterou
celek
při
zkoumání
rozložíme,
se
v
dalším
kroku
opět
stává
celkem.
Řečeno
jinou
metaforou
má
naše
snaha
dosáhnout
pravdy
stejný
průběh
jako
urychlování
hmotné
částice
k
rychlosti
světla:
čím
blíže
se
k
pravdě
dostáváme,
tím
roste
obtížnost
postupu.
Proto
v
každé
etapě
poznání
zůstává
nenulový
rozsah
skutečností
nepoznán
a
vzhledem
k
fraktalové
povaze
může
být
vnímán
jako
neznámý
celek.
Na
tomto
základě
pak
staví
a
bude
vždy
stavět
onen
proud
alternativních
hypotéz
života
i
světa.
Domněnka,
že
s
postupem
vědy
alternativní
hypotézy
vymizejí,
je
iluze.
Naivní
je
také
představa,
že
tyto
hypotézy
mají
stále
onu
primitivní
podobu
klasické
"životní
síly".
Z
výše
uvedených
důvodů
skutečně
jako
stín
provázejí
vývoj
vědy,
a
proto
i
ony
se
modernizují.
Alternativní
hypotézou
v
biologii
naší
doby
je
např.
představa,
že
život
na
Zemi
založila
jakási
vesmírná
civilizace.
Tato
hypotéza
se
zrodila
z
množiny
nepoznaných
skutečností
týkajících
se
evoluce
genetického
kódu.
Kromě
množiny
nepoznaných
skutečností
mají
alternativní
hypotézy
ještě
další
kořen,
ze
kterého
stále
vyrůstají.
V
prvém
odstavci
jsme
prohlásili,
že
pro
tvary
a
procesy
v
biologii
jsou
určující
vlastnosti
molekul.
Zhusta
se
však
tato
teze
formuluje
tak,
že
tvary
a
procesy
v
biologii
lze
bezezbytku
vysvětlit
vlastnostmi
a
interakcemi
molekul.
Takové
tvrzení
je
však
v
rozporu
se
skutečností
a
z
tohoto
rozporu
klíčí
antiteze,
že
kromě
fyziky
a
chemie
molekul
potřebujeme
ještě
další
princip,
sílu
či
intelekt
k
vysvětlení
života.
Pokusíme
se
paralelou
jednoduchého
příkladu
ukázat,
že
tomu
tak
není:
Povolíme-li
vodovodní
kohoutek
jen
tak,
aby
voda
netekla
spojitým
proudem,
ale
dostatečně
k
tomu,
aby
neodkapávala
pravidelným
laminárním
způsobem,
nastane
v
jeho
ústí
turbulence
a
kapání
je
nepravidelné.
Nikdo
nebude
v
tomto
jevu
hledat
přítomnost
žádného
vyššího
principu
či
neznámé
síly.
Jde
jen
o
hydrodynamiku,
povrchové
napětí,
gravitaci,
atd.,
čili
o
soubor
známých
zákonů;
nicméně
délku
intervalu
mezi
odkápnutím
dvou
následných
kapek
předpovědět
nemůžeme.
Je
sice
determinován
zmíněnými
zákony,
ale
jejich
vztah
k
jevu,
který
pozorujeme,
není
lineární,
tj.
důsledek
není
úměrný
příčině.
Naopak,
v
turbulenci
může
mít
nepatrná
příčina
velké
důsledky
a
naopak.
To
vede
ke
zřetězení
příčin
a
následků
způsobem,
který
nazýváme
deterministický
chaos.
Výsledek
jevů
řidících
se
deterministickým
chaosem
není
však
náhodný.
Počasí
je
dobrým
příkladem.
Víme,
že
předpověď
na
delší
dobu
je
značně
nejistá,
ale
lidové
pranostiky
nás
přesvědčují,
že
ve
větším
souboru
existují
jisté
pravidelnosti.
Ty
bychom
objevili
i
v
pokusu
s
kohoutkem,
kdybychom
vhodným
způsobem
registrovali
větší
počet
kapek.
Vlastností
deterministického
chaosu
je
totiž
užší
či
volnější
nahloučení
stavů
okolo
určité
hodnoty
nazývané
atraktor.
V
případě
počasí
jsou
to
ony
předvánoční
oblevy,
zmrzlí
muži,
Medard
apod.
Poznání
zákonitostí
deterministického
chaosu
je
poměrně
novou
disciplínou,
a
proto
ne
všechny
vztahy
jsou
známy,
a
hlavně
aplikace
na
jiné
vědní
obory
jsou
v
samých
začátcích.
V
biologii
se
prokázalo,
že
i
tak
pravidelný
jev
jako
bušení
srdce
je
důsledkem
zákonitostí
chaosu.
V
tomto
případě
atraktor
vymezuje
úzkou
oblast
jevů.
V
případě
výše
zmíněného
počasí
je
oblast
atraktoru,
jak
každý
víme,
poměrně
široká.
Je
zřejmé,
že
aplikace
principu
chaosu
bude
velmi
plodná
v
ekologii,
evoluci,
ale
méně
zřetelné
je,
že
takto
musíme
nahlížet
i
na
biochemii
a
molekulární
genetiku.
V
chemismu
reakcí,
které
uskutečňují
přeměnu
látek
a
energií
v
organismech,
je
jen
málo
takových,
jež
mají
stoprocentně
jednoznačný
průběh.
Většinou
z
výchozího
stavu
může
s
různou
pravděpodobností
probíhat
několik
reakcí.
Ještě
zřetelněji
vynikne
takovýto
multipotenciální
charakter
u
asociace
makromolekul,
která
je
podstatou
molekulární
genetiky.
Každé
přisednutí
např.
dvou
polynukleotidů
na
sebe
nebo
specifické
bílkoviny
na
určité
místo
na
DNA
či
určité
molekuly
na
receptor
je
určeno
asociační
konstantou
danou
množstvím
uvolněné
energie.
Přisednutí
na
"chybné"
místo
je
také
charakterizováno
asociační
konstantou
a
"správnost"
pochodu
z
hlediska
genetického,
biochemického
nebo
regulačního
je
pouze
výrazem
kvantitativního
rozdílu
obou
konstant.
Konstanty
tedy
determinují
biochemické
pochody,
genetické
či
jiné
regulace,
a
proto
nepatrná
změna
v
okolí
děje,
která
v
rozhodujícím
okamžiku
změní
energetické
stavy
a
tím
i
poměr
konstant,
může
mít
obrovské
důsledky
z
hlediska
životních
pochodů.
Známým
příkladem
malých
změn
s
velkými
následky
je
kvantověmechanický
tunelový
jev,
který
může
způsobit,
že
v
okamžiku
párování
nukleotidů
jsou
elektrony
v
konjugovaném
systému
bází
na
"nesprávném"
místě.
Právě
nelinearita
kauzálních
vztahů
je
momentem,
který
podřizuje
jak
biochemii,
tak
i
molekulární
genetiku
zákonitostem
deterministického
chaosu.
Tedy
nikoli
zvláštní
síla,
princip,
či
transcendentní
intelekt
je
příčinou,
proč
nemůžeme
redukovat
životní
děje
na
pouhou
fyziku
a
chemii
molekul.
Tyto
faktory
sice
životní
děje
determinují,
ale
způsobem,
který
nedovoluje
zpětně
z
velikosti
důsledků
usuzovat
na
velikost
příčin
a
obdobně
nedovolí
jednoznačně
předpovídat
děje
na
větší
počet
kroků
do
budoucna.
Je
velmi
žádoucí,
aby
zejména
pedagogové
a
mladá
generace
si
tyto
skutečnosti
uvědomili,
protože
ve
velké
většině
probíhá
výklad,
a
tedy
i
vnímání
biochemie,
a
zejména
molekulární
genetiky
tak,
jakby
procesy
v
organismech
probíhaly
podle
jednoznačné
lineární
kauzality.
Ve
skutečnosti
nejsou
"zákonitosti",
které
píšeme
na
tabuli
a
do
učebnic
ničím
jiným
než
atraktorem
dějů
probíhajících
podle
deterministického
chaosu.
Není
pochyb
o
tom,
že
využití
modelu
deterministického
chaosu
přinese
v
blízké
budoucnosti
zcela
nové
přístupy
v
biologii.
Patrně
nejdříve
v
ekologii
a
evoluci,
později
ve
fyziologii,
biochemii
a
molekulární
genetice.
Mám
jen
obavu,
jak
se
uplatní
naše
biologie,
protože
na
rozdíl
od
anglosaského
způsobu
univerzitního
vzdělání
je
u
nás
tradiční
separace
studia
biologie
od
matematiky
a
fyziky
považována
div
ne
za
přednost.