Říjen
ve
vědě
O
čem
se
psalo
ve
světě
i
u
nás
Pozoruhodný
život
laureáta
Nobelovy
ceny
za
fyziku
S
dílem
a
životem
letošních
laureátů
Nobelovy
ceny
se
samozřejmě
budeme
moci
ve
Vesmíru
seznámit
v
některém
z
příštích
čísel,
jak
nás
k
tomu
zavazuje
tradice.
Životní
osudy
jednoho
z
odměněných
však
vyvolaly
na
Západě,
především
ve
francouzském
tisku,
značný
ohlas
-
je
totiž
opravdovým
dítětem
našeho
zmateného
století.
Georges
Charpak
získal
prestižní
uznání
za
vynález
mnohodrátové
proporcionální
komory.
Ale
o
tom
ať
na
těchto
stránkách
pohovoří
povolanější.
Za
jeho
francouzsky
vyslovovaným
příjmením
se
skrývá
ukrajinský
původ
a
místo
narození
v
Polsku
r.
1924.
Když
mu
bylo
sedm
let,
emigroval
s
rodiči
do
Francie.
Studoval
na
prestižních
vysokých
školách
v
Paříži,
Montpellier
a
Lyonu.
Jako
mladý
muž
rád
flámoval,
běhal
velice
intenzívně
(a
úspěšně)
za
děvčaty
a
jeho
politickému
přesvědčení
nestačil
ani
komunismus,
ale
prohlašoval
se
za
kryptotrockistu...
Následoval
odboj
v
okupované
Francii
(dnes
to
sám
označuje
spíš
za
hraní
na
odboj,
něco
prý
jako
hra
Hurvínka
na
válku).
Nicméně
ho
to
přivedlo
na
jeden
rok
do
koncentračního
tábora
v
Dachau.
Tam
vyhrál
život
tím,
že
byl
svými
vězniteli
považován
za
Francouze
ukrajinského
původu
a
Němci
neodhalili
jeho
židovské
předky.
Měl
prý
také
velké
štěstí,
že
jeho
velitel
v
koncentráku,
německý
obersturmführer
byl
neobyčejně
lidský
a
pomáhal
své
vězně
chránit
před
příslušníky
SS
a
dokonce
umožnil
sabotáž
výstavby
letiště,
kde
Charpak
pracoval.
Nakonec
údajně
z
něho
nikdy
nemohlo
vzlétnout
jediné
letadlo.
Po
válce
ukončil
prestižní
Ecole
des
mines
a
-
vstoupil
do
Komunistické
strany
Francie.
Francouzské
"procesy"
s
Martym
a
Tillonem
ho
rychle
přivedly
k
opouštění
řad
francouzských
komunistů.
Přispělo
k
tomu
(podle
jeho
slov)
i
"směšné
chování
G.
Marchaise"...
Politickým
člověkem
však
nikdy
nepřestal
být.
Velice
důrazně
se
věnoval
ochraně
Andreje
Sacharova
a
sovětských
disidentských
vědců.
Aktivně
bojoval
proti
nukleárnímu
zbrojení.
Dokonce
napsal
scénář
filmu
o
nukleární
válce,
ale
v
Hollywoodu
neuspěl.
Jeho
životní
zkušenost
je
však
v
tomto
směru
pesimistická:
"Proti
politikům
je
každý
vědec
nakonec
jen
šaškem."
Od
r.
1959
pracoval
v
CERN.
Před
třemi
lety
se
rozhodl
jít
do
důchodu,
aby
se
věnoval
soukromému
vědeckému
podnikání
a
pokusil
se
zhmotnit
některé
své
objevy.
Prodal
byt,
venkovské
sídlo
a
všechny
peníze
věnoval
na
společnost
Biospace,
kterou
založil
se
svými
přáteli.
Tato
jeho
poslední
vášeň,
konstruovat
nové
rychlejší
přístroje
na
dešifrování
lidských
genů,
ho
zcela
zruinovala.
Dva
přístroje
pracují,
v
jedné
ženevské
nemocnici
a
v
Pasteurově
ústavu
v
Paříži,
nicméně
snaha
být
úspěšným
podnikatelem
vyšla
naprázdno.
Sám
sebe
hodnotí
jako
bídného
obchodníka.
Když
se
ho
nyní
ptali,
co
udělá
s
osmi
milióny
franků,
které
letos
představuje
Nobelova
cenu,
odpověděl,
že
-
zaplatí
dluhy...
A
za
to,
co
zbude,
si
koupí
tak
jedny,
možná
dvoje
boty.
Což
není
obrazné
sdělení,
on
prý
si
doopravdy
odmítal
koupit
nové
boty
a
chodí
ve
starých,
protože
potřeboval
peníze
na
to,
co
považuje
ve
svém
životě
za
nejdůležitější
a
nejzajímavější
-
experimentování.
O
svém
vynálezu
detektoru
elementárních
částic
říká,
že
měl
prostě
kliku...
Daleko
víc
si
váží
desítek
jiných
svých
prací.
Třicet
z
nich
se
mu
dosud
nepodařilo
udat
a
realizovat.
Stejně
netradiční
je
jeho
paní
Dominika,
která
se
také
velice
společensky
angažuje,
např.
v
boji
proti
drogám.
Charpak
má
tři
děti
-
syn
a
dcera
jsou
lékaři,
další
syn
biolog.
Nicméně
např.
u
nich
v
rodině
žilo
několik
čínských
dětí,
se
kterými
se
po
šest
let
po
večerech
učil
matematiku,
fyziku
a
chemii,
aby
úspěšně
odmaturovaly.
Obecně
oblíbený
Charpak
je
také
vášnivý
i
odvážný
lyžař
a
fotografický
záznam
jeho
sjezdu
vyvolává
hrůzu.
Nikdy
nejezdí
slalom,
ale
stále
se
řítí
jen
dopředu...
Finanční
problémy
evropské
vědy
Evropský
komisař
pro
vědu,
výzkum
a
vývoj
Filippo
Maria
Pandolfi
požádal
11
ministrů
vědy
Evropského
hospodářského
společenství,
aby
jejich
země
přispěly
k
dokončení
už
rozpracovaných
vědeckých
programů
navíc
sumou
1,6
milardy
ECU.
Třetí
rámcový
program
zahájený
r.
1990
se
totiž
zpožďuje
a
tak
skončí
až
r.
1994.
Čtvrtý
program
evropské
vědeckotechnické
spolupráce
přitom
měl
začít
už
r.
1993,
takže
dojde
k
překrývání
obou
programů.
A
to
by
si
právě
vyžádalo
oněch
l,6
miliard
ECU,
které
by
měly
členské
s
sehnat
navíc.
Za
současné
nesnadné
situace,
ve
které
se
ocitají
maastrichtské
dohody,
to
nebude
příliš
jednoduché.
Podle
F.
M.
Pandolfiho
by
v
žádném
případě
neměly
utrpět
dvě
oblasti
spolupráce
-
sektor
informatiky,
na
který
je
požadováno
625
miliónů
ECU
a
sektor
energetiky
s
navrhovanými
410
milióny
ECU.
Mnozí
vědci
vidí
jednu
z
příčin
této
riskantní
situace
evropské
vědecké
spolupráce
i
v
nadměrné
byrokratizaci
ES.
Velké
potíže
velkých
projektů
V
tomto
přehledu
jsme
se
vícekrát
zmiňovali
o
proměnlivých
vlnách
štědrosti
i
skrblictví,
se
kterými
se
potýkají
velké
americké
projekty
družicové
stanice
Freedom
a
gigantického
urychlovače
SSC.
Volební
rok
přinesl
pro
tyto
programy
opět
údobí
nejasností.
Vždyť
na
vědě
se
škrtá
zdánlivě
snadno,
zvlášť
na
té
základní,
která
chce
studovat
vesmír
i
hlubiny
hmoty.
Návrh
prezidenta
G.
Bushe
předpokládal,
že
plné
dvě
třetiny
rozpočtu
na
vědu
připadnou
třem
projektům
-
studiu
naší
planety
pomocí
kosmických
prostředků,
družicové
základně
a
urychlovači
SSC.
Průzkum
Země
se
zdá
být
většině
normálních
lidí
i
politiků
tak
závažný
a
užitečný,
že
dosud
prochází
seškrtáváním
rozpočtů
bez
velké
úhony.
Letošní
rok
je
velmi
laskavý
k
vesmírné
stanici,
v
tomto
kole
zůstává
neohrožena
a
američtí
kosmičtí
specialisté
si
pochvalují
(uvidíme,
jak
dlouho),
že
mají
zelenou...
Kritika
letošního
roku
se
zato
soustředila
na
urychlovač,
jehož
výstavba
by
si
podle
současného
odhadu
měla
vyžádat
8,5
miliardy
dolarů.
Pro
rozpočtový
rok
1992-1993
požadoval
G.
Bush
pro
tuto
aparaturu
650
miliónů
dolarů.
Osmihodinová
debata
v
americké
sněmovně
reprezentantů
ji
dokonce
začala
snižovat
až
k
sumě
34
miliónů
dolarů,
což
by
pr
SSC
prý
znamenalo
vlastně
rozsudek
smrti.
A
tak
se
začátkem
podzimu
čekalo,
co
řekne
senát.
Společenství
amerických
fyziků
zabývajících
se
elementárními
částicemi
zatím
stačilo
zmobilizovat
své
laureáty
Nobelových
cen
a
jejich
pomocí
zformovat
příslušné
lobby
v
kongresu.
Senátem
tedy
prošla
úspěšně
nejen
družicová
stanice,
ale
také
urychlovač,
na
který
byl
senát
ochoten
poskytnout
550
miliónů,
což
by
nebylo
tak
vzdálené
kupě
peněz,
které
požadoval
končící
prezident
Bush.
Jaké
stanovisko
zaujme
nový
prezident?
Prý
ušetřené
peníze
na
vojenství
je
ochoten
dát
také
civilnímu
vědeckému
výzkumu...
Celá
tato
finanční
situace
je
složitá.
Těch
8,5
miliard
dolarů
na
jediný
přístroj
nejsou
peníze
vyhozené
nazdařbůh.
Ty
se
utrácejí
zde
na
Zemi.
Stavba
je
svázána
s
obrovskými
zakázkami,
snižuje
nezaměstnanost
prakticky
ve
všech
amerických
státech.
Však
se
také
o
to,
kde
bude
SSC
umístěn,
před
lety
rozhořela
úplná
ekonomická
a
politická
bitva.
Projevem
toho
je,
že
Texas,
který
pro
sebe
umístění
získal,
sám
na
výstavbu
přispívá
plnou
jednou
miliardou
dolarů
ze
svých
finančních
zdrojů.
Stále
důležitější
roli
tu
hraje
mezinárodní
vědecká
spolupráce.
G.
Bushovi
mají
někteří
vědci
za
zlé,
že
se
mu
nepodařilo
během
prezidentského
údobí
přivézt
z
Japonska
dohodu
o
miliardovém
japonském
příspěvku.
Stále
se
ozývají
připomínky,
že
by
v
dnešním
světě
neměly
být
budovány
dva
obdobné
přístroje
-
americký
a
evropský,
oba
kontinenty
by
se
měly
spojit.
Když
však
konkurence
a
kolegiální
soupeření
je
i
v
této
oblasti
tak
užitečné!
Rovněž
není
jasno,
kde
se
vezmou
peníze
na
dva
nákladné
detektory,
které
jsou
neodmyslitelnou
součástí
přístroje.
Na
gigantické
projekty
se
s
obavami
pochopitelně
stále
dívají
představitelé
tzv.
malé
vědy.
Nedělají
si
moc
velké
iluze,
že
by
se
rozpočty
na
vědu
v
příštích
dobách
příliš
zvyšovaly,
a
tak
prestižní
národní
projekty
mohou
nečekaně
ohrozit
ty
"nejchudší"
a
nejméně
nákladné
vědní
obory.
Křehký
život
Země
Jakoby
nám
nestačilo
dost
hororů,
které
si
vyprodukuje
sama
lidská
společnost.
V
poslední
době
se
objevují
zprávy,
že
naši
planetu
ohrožuje
vesmír
-
nejprve
planetka
Tutatis
a
teď
zase
kometa
Swift-Tuttle.
Listopadová
obloha
nám
ji
nabídne
k
pozorování,
přiblíží
se
ke
Slunci
nejblíže
v
prosinci.
Brian
Marsden
z
Harvard
Smithsonian
Center
for
Astrophysics
konstatoval,
že
se
k
naší
hvězdě
opět
navrátí
11.
července
2126.
Její
dráhu
však
neznáme
natolik
přesně,
aby
nemohla
dorazit
do
přísluní
o
14
dnů
dříve.
A
v
tom
případě
by
se
mohla
14.
srpna
2126
srazit
s
naší
Zemí.
Jak
je
tato
kosmická
střela
velká,
s
jistotou
dosud
nevíme.
Patrně
se
podobá
Halleyově
kometě,
takže
by
její
jádro
mohlo
mít
průměr
kolem
10
km.
A
srážka
s
tak
velkým
tělesem
by
už
mohla
mít
tragický
důsledek
pro
náš
život.
Naštěstí
je
tato
pravděpodobnost
opravdu
malá.
Při
své
značné
kosmické
rychlosti
urazí
kometa
dráhu
rovnající
se
průměru
Země
za
pouhé
tři
a
půl
minuty,
takže
i
kdyby
se
dráhy
obou
těles
opravdu
protly
14.
srpna
2126,
šance
zásahu
by
byla
1
:
400.
A
tak
je
v
zájmu
našich
pravnuků,
aby
astronomové
v
prosinci
studovali
dráhu
komety
velice
pečlivě
a
zpřesnili
ji
pro
den
návratu.
A
pak
má
lidstvo
130
let
čas,
aby
uvažovalo
o
tom,
jak
nebezpečí
odvrátit.
Kometa
se
nám
bude
mezitím
připomínat
svými
"dětmi"
-
Perseidami.
A
střely
planetek?
Kosmická
služba
Spacewatch,
která
má
právě
odhalit
takovéto
nebezpečné
návštěvníky
z
kosmu,
přináší
první
plody.
Američtí
astronomové
zjistili,
že
naše
Země
je
planetkami
ohroženější
víc,
než
jsme
dosud
soudili.
Dříve
měla
věda
k
dispozici
jen
fotografické
metody,
a
tak
nebyla
naděje,
že
bychom
mohli
uvidět
na
vlastní
oči
tělesa
o
menším
průměru
než
300
m.
Nová
citlivější
čidla
zjistila,
že
v
blízkosti
Země
proletí
stokrát
víc
planetek
o
velikosti
domu,
než
se
předpokládalo.
V
průměru
každodenně
profičí
ve
vzdálenosti
menší,
než
je
od
nás
Měsíc,
na
50
(!)
planetek
větších
než
10
m.
A
každoročně
se
jich
5
střetne
se
Zemí.
Ke
skutečně
kosmické
katastrofě,
která
nesmírně
ovlivnila
Zemi,
došlo
patrně
opravdu
naposledy
před
65
milióny
let.
Ke
střetnutí,
které
by
mohlo
mít
tragické
následky
pro
lidstvo,
může
dojít
každých
sto
let.
Mars
v
Toulouse
Francouzská
kosmická
agentura
CNES
se
rozhodla
vybudovat
velice
věrnou
napodobeninu
povrchu
Marsu,
na
které
by
mohly
být
prověřovány
budoucí
dopravní
prostředky
pro
tuto
planetu.
Pozemský
Mars
bude
pokryt
krátery,
bude
mít
světelné
poměry
odpovídající
věrně
skutečnosti,
příslušnou
gravitaci
i
podobu
horizontu.
Při
stavbě
budou
využity
veškeré
dostupné
informace,
které
pošle
k
Zemi
americká
sonda
Mars
Observer
vypuštěná
letošního
září.
Prvním
vozítkem,
jehož
manévrovatelnost
a
řiditelnost
tu
budou
prověřovat,
se
stane
ruský
marsochod,
který
by
měl
podle
původních
plánů
odstartovat
r.
1996.
Další
pokrok
projektu
lidského
genomu
Západní
tisk
psal
v
říjnu
o
dalším
milníku
zkoumání
lidských
genů.
Měly
se
o
něj
zasloužit
dva
týmy:
tým
Daniela
Cohena
ze
Střediska
studia
lidského
polymorfismu
v
Paříži,
v
němž
pracují
i
japonští
a
američtí
kolegové,
a
tým
Davida
Pageho
s
jeho
spolupracovníky
v
anglické
Cambridgi.
Obě
skupiny
publikovaly
současně
mapy
lidského
chromozómu.
Ve
Francii
to
byla
mapa
dlouhého
raménka
chromozómu
21,
v
Anglii
mapa
chromozómu
Y.
Hodnotí
se
to
jako
důkaz,
že
když
bude
dostatek
času
i
peněz,
je
možno
projekt
HUGO
kvalitně
realizovat.
Francie
a
aids
r.
1985
Již
jsme
se
zmiňovali
o
lékařském
skandálu
ve
Francii,
kdy
byli
hemofilici
léčeni
krví
nakaženou
virem
HIV.
Připomeňme,
že
bilance
je
opravdu
tragická:
1 500
nakažených
pacientů,
z
nichž
už
umřelo
(zcela
bez
své
viny)
256.
Psali
jsme,
že
se
schyluje
k
soudnímu
procesu.
K
tomu
v
říjnu
také
skutečně
došlo
a
tři
z
odpovědných
lékařů
byli
odsouzeni.
Michel
Garetta,
který
byl
r.
1958
šéfem
Národní
transfúzní
služby,
dostal
trest
4
roky
vězení
a
pokutu
půl
miliónu
franků.
Po
rozsudku
se
ihned
vrátil
z
USA,
kde
se
podle
mínění
mnohých
chtěl
ukrýt
před
skandálem.
Jean-Pierre
Allain,
nyní
profesor
hematologie
na
cambridgeské
univerzitě,
působil
v
inkriminované
době
jako
šéf
výzkumu
transfúzní
služby
a
byl
rozsudkem
hodnocen
jako
osoba,
která
také
nese
odpovědnost
za
celý
případ.
Byl
odsouzen
na
4
roky
podmíněně.
Oba
vědci
mají
také
poskytnout
náhradu
9,2
miliónů
franků
nakaženým
obětem.
Tím
však
celá
aféra
nekončí.
Představitel
francouzského
zdravotnictví
Jacques
Roiux
byl
odvolán
ze
svého
místa,
rovněž
tak
Robert
Netter,
tehdejší
ředitel
Národní
laboratoře
zdraví.
A
prezident
F.
Mitterrand
se
dal
slyšet,
že
by
měla
být
soudně
posouzena
odpovědnost
dalších
pracovníků,
až
po
tehdejšího
ministra
zdravotnictví.
Obrna
v
Holandsku
Veřejnost
v
této
zemi
(a
především
lékaři)
je
znepokojena
šířícím
se
výskytem
obrny.
Zemřelo
čtyřtýdenní
nemluvně
a
onemocnění
22
lidí
naznačuje
možnost
dalšího
šíření
choroby
po
celé
zemi.
Nemoc
se
znovu
vynořila
v
září
v
malém
městě
u
Rotterdamu,
další
případy
pak
už
ve
třech
severních
oblastech
státu.
Zavládla
obava,
že
by
mohlo
dojít
k
podobnému
rozšíření
jako
r.
1978,
kdy
se
vyskytlo
celkem
110
případů.
Je
to
opravdu
znepokojivé,
nejde
jako
dříve
o
šíření
obrny
mezi
příslušníky
ortodoxního
kalvínského
vyznání,
kteří
z
náboženských
důvodů
odmítají
očkování.
Druhé
ohnisko
výskytu
obrny
je
mezi
nelegálními
přistěhovalci.
Ötztálský
člověk
vypovídá
Ojedinělý
nález
dávného
Evropana,
o
kterém
už
Vesmír
psal,
je
podrobován
stále
dlouhodobému
výzkumu.
Některé
nové
poznatky
nyní
publikoval
Torstein
Sjøvold.
Nejpravděpodobnější
se
zdá,
že
muž
zemřel
během
spánku.
V
horách
ho
zastihla
hustá
mlha
a
silný
vítr.
Patrně
byl
natolik
unaven,
že
si
lehl.
V
noci
teplota
poklesla
pod
nulu
a
tak
zmrzl.
Z
pokrouceného
levého
ušního
lalůčku
antropologové
usuzují,
že
ulehl
na
levém
boku
a
hlavu
položil
na
kámen.
Z
opotřebení
zubů
se
dá
usuzovat
na
věk
25
-
40
let.
Vysoký
byl
159
cm,
což
byla
tehdy
obvyklá
výška
mužů.
Radiouhlíkovou
metodou
se
znovu
ověřilo,
že
žil
před
5 300
lety.
Zpráva
také
informuje,
proč
se
tělo
tak
dobře
zachovalo.
Než
bylo
zaváto
sněhem,
vysušil
je
silný
vítr.
A
ledová
mohyla
navíc
nebyla
narušována
výrazněji
pohyby
ledovce.
Některá
poškození
těla,
např.
výrazně
zkroucený
horní
ret
a
lehce
nesouměrný
nos
byla
způsobena
tlakem
ledu.
Neobvyklá
vpadlina
na
pravém
ušním
lalůčku
mohla
být
způsobena
nošením
prstýnku
nebo
ozdobného
kamínku.
Mumii
chybějí
vnější
pohlavní
orgány.
Antropologové
soudí,
že
mohly
odpadnout,
když
bylo
tělo
amatérsky
vyhrabáváno
z
ledu.
Na
samotném
místě
nálezu
však
je
vědci
při
opětném
letním
průzkumu
nenašli
a
je
docela
možné,
že
zapadly
do
organismu.
Dinosauři
o
svých
příbuzných
Dinosauři,
tito
dávní
plazi,
už
vrostli
zásluhou
generací
paleontologů
spolehlivě
do
vývojového
stromu
života.
Přesto
některé
detaily
jejich
příbuzenského
vztahu
k
dnešním
plazům
a
ptákům
nejsou
zcela
jasné.
Nyní
dva
vědci,
Gerard
Muyzer
z
leydenské
univerzity
a
Philip
Sandberg
z
illinoiské
univerzity
našli
v
kostech
dinosaura,
který
žil
před
75
milióny
let,
molekuly
jedné
z
bílkovin.
Právě
tato
toho
mnoho
o
příbuzenských
svazcích
dinosaurů
neprozradí.
Ale
-
když
se
dochovala
tato
organická
látka,
proč
by
nemohly
být
nalezeny
bílkoviny,
které
budou
hovornější?
Oba
vědci
zároveň
určili
podmínky,
za
kterých
se
mohou
v
kostech
dinosaurů
tyto
stavební
kameny
dávného
života
uchovat.
Takže
se
tu
nabízí
návod
k
jejich
vyhledávání
v
určitých
konkrétních
horninách.
Nejjižnější
lesy
u
jižního
pólu
Když
věda
pochopila,
že
putování
kontinentů
na
Zemi
je
realitou,
přestaly
ji
udivovat
nálezy
teplomilného
života
v
dnešních
antarktických
končinách.
A
právě
nyní
byly
zjištěny
stopy
lesa
rekordně
blízkého
jižnímu
pólu.
Získali
jsme
důkaz,
že
v
permu,
před
260
milióny
let,
rostl
les
mezi
dnešním
5
až
10
stupněm
jižní
šířky
(viz
též
čl.
na
str.
677).
Nález
pochází
z
Transarktického
pohoří
poblíž
Rossova
šelfového
ledu.
Edith
Taylorová
z
Ohio
State
University
v
Columbusu
zjistila,
že
roční
přírůstky
stromu
Glossopteris
představovaly
až
ll,38
mm,
což
dokazuje,
že
les
té
doby
nebyl
ohrožován
extrémními
mrazy.
Počítačová
modelování
nabízela
pro
tato
místa
v
údobí
permu
zimní
teploty
-3O
oC
až
-4O
oC
a
letní
kolem
nuly.
Toto
území
bylo
tedy
teplejší.
Letokruhy
vypovídají,
že
stromy
rostly
po
řadu
měsíců
velice
rychle
a
pak
najednou
byl
jejich
růst
zastaven
nástupem
polární
noci.
Taylorová
soudí,
že
permské
lesy
dnešní
Antarktidy
byly
omezovány
spíše
nedostatkem
světla
než
nízkými
teplotami.
Aténská
Akropole
viděna
rudě
Proslulá
Akropolis
vábila
a
vábí
malíře.
Není
divu,
vždyť
tento
kopec
nad
hlavním
městem
Řecka
byl
osídlen
už
před
čtyřmi
tisíciletími.
Vědci
si
všimli
zajímavého
jevu.
Když
se
podíváme
na
malby
umělců
dejme
tomu
z
poloviny
minulého
století,
tak
stavby
dávných
Řeků
mají
jinou
barvu
než
dnes.
Jako
bychom
je
viděli
v
jiném
světle.
Někteří
umělci
je
zpodobnili
v
narudlé
až
šedé,
jiní
v
černé
až
bílé.
Což
by
se
nemuselo
zdát
něčím
neobvyklým,
vždyť
umělec
má
právo
vidět
svět
svýma
očima.
Jenže
narudlá
Akropole
není
výmyslem
nebo
rozmarem.
Německý
badatel
dr.
Krumbheim
nyní
objasnil
ony
proměny
barevnosti
Akropole.
Kolem
r.
1850
trpěly
Atény
značným
suchem
a
to
byly
vhodné
životní
podmínky
těch
druhů
hub,
lišejníků
a
baktérií,
které
vylučují
červenavá
barviva.
Kolem
r.
1900
se
podnebí
stalo
vlhčí,
na
stěnách,
sloupech
a
sochách
Akrpole
se
uchytily
jiné
druhy
a
stavby
získaly
zabarvení
zelenavé
s
odstíny
černé.
Od
r.
1920
zavládly
opět
nové
podmínky,
možná
sušší
klima,
které
přinutilo
živé
organismy,
aby
se
zahryzly
dovnitř
mramoru
-
do
vrstvičky
2
mm
-
l
cm.
Tento
život
-
houby,
lišejníky
i
baktérie
ovšem
ničí
slavné
antické
památky.
Dr.
Krumbheim
tvrdí,
že
jim
neodolá
za
tisíciletí
4
mm
-
5
cm
(!)
mramoru.
Život
má
nepřestavitelnou
sílu!
Mikrorganismy
např.
dokáží
ze
stěny
Akropole
vytlačit
ven
kus
mramoru
o
hmotnosti
až
2
kg.
Autor
nezůstává
u
těchto
konstatování,
navrhuje
postup,
při
kterém
by
bylo
možno
určitým
plynem
prodloužit
Akropoli
výrazně
život.
Na
čtyřech
úlomcích
mramoru
ho
dokázal
zbavit
jeho
nepřátel.
Ivo
Budil