vesm9212_016

Fyzika pro mystiky

ROBERT P. CREASE

CHARLES C. MANN

Michael Talbot: Beyond the Quantum

Macmillan Publ. Comp., 240 str., 18,95 $

Alastair I. M. Rae: Quantum Physics - Illusion or Reality

Cambridge Univ.

Arthur Fine: The Shaky Game

/Einstein, Realism, and the Quantum Theory/

The University of Chicago Press, 186 str., 25 $

Před 57 lety vynalezl k ilustraci nepochopitelných důsledků kvantové mechaniky rakouský fyzik Erwin Schrödinger rafinované zařízení známé jako "Schrödingerova kočka". Představte si kočku uzavřenou v ocelové krabici spolu s Geigerovým čítačem, malým množstvím radioaktivního materiálu, kladívkem a ampulí s kyanovodíkem. Zařízení je uspořádáno tak, že po rozpadu atomu elektrický puls Geigerova čítače spustí mechanismus, kladívko rozbije ampulku a uvolní jed. Problém je, jak popsat stav kočky po uplynutí hodiny, aniž bychom se podívali do krabice.

Na první pohled se řešení zdá zřejmé. Zdravý rozum říká, že kočka je buď mrtvá, nebo živá. Atom se buď rozpadl, anebo nerozpadl. Ale radioaktivní rozpady se rozhodně dějí v "nepřirozené" říši kvantové mechaniky, v níž jsou věci odlišné. Podle standardní interpretace teorie nejsou tyto rozpady jednoznačně determinované, dokud někdo neprovede měření, což v daném případě znamená otevřít krabici a zjistit, jak na tom kočka je. Do té doby "(s odpuštěním) živá kočka a mrtvá kočka jsou smíchány nebo rozmazány", psal Schrödinger. Jinými slovy, dokud krabici neotevřeme, je Schrödingerova kočka i živá, i mrtvá.

Schrödinger se domníval, že tento absurdní závěr implikuje, že s kvantovou mechanikou je cosi velmi špatného. A co horšího, že tato absurdita pramení v jeho vlastním příspěvku k teorii: z vlnové funkce, kterou objevil r. 1926. Vlnová funkce, základní pojem kvantové fyziky, určuje chování základních komponent hmoty - elektronů, protonů - ve výborné shodě s experimentem. Do objevu vlnové funkce byly tyto komponenty chápány jako svého druhu částečky - nepatrné kuličky, i když kuličky se zvláštními vlastnostmi. Schrödingerova rovnice však popisuje všechno uvnitř atomu jakýmisi vlnami. Jak je možné z "nehmotných" vln stvořit základní prvky a základní struktury světa? Jestliže jsou obyvateli subatomového světa vlny, z čeho jsou tyto vlny? To byly otázky, které trápily fyziky bezprostředně po vzniku kvantové teorie.

Interpretace tohoto zamotaného stavu věcí je obecně připisována teoretikovi Maxovi Bornovi, který ukázal, že řešení Schrödingerovy rovnice nepředstavují "reálné" vlny, nýbrž určují pravděpodobnosti, s jakými nalezneme určité hodnoty při měření různých fyzikálních charakteristik částic - např. pravděpodobnosti, že daný elektron může být nalezen v bodě A v čase B. Takže vlnová funkce částice je svého druhu katalog všech jejích možných stavů existence, resp. výsledků všech možných měření na ní provedených. Když fyzik provádí měření, vlnová funkce "kolabuje": všechny možné stavy až na jeden jsou vyloučeny a experimentátor skončí u aktuálních hodnot pro A a B.

V případě Schrödingerova ďábelského zařízení je situace trochu komplikovanější. Vlnová funkce popisuje nejen stav radioaktivní látky, ale celého uspořádání: Geigerova čítače, kladívka, ampule a kočky. Když pozorovatel otevře krabici, vlnová funkce, která je superpozicí dvou kvantových stavů - jednoho, v němž se atom ještě nerozpadl a kyanovodík je ještě v ampuli, a druhého, v němž se již rozpadl a kyanovodík se rozptýlil v krabici -, kolabuje a kočka je buď mrtvá, anebo živá.

Může se zdát, že na Bornově interpretaci anebo na neschopnosti pozorovatele předpovědět výsledek měření není nic tak zásadně překvapivého. Lidé sázejí po staletí na to, jak padne mince, aniž by to narušovalo pravdy fyziky. Zákon, který takovou událost popisuje, říká, že je padesátiprocentní pravděpodobnost, že padne orel a padesátiprocentní pravděpodobnost, že padne panna. Tato statistická neurčitost znamená jen to, že neznáme přesnou rychlost a úhel vrhu, směr proudění vzduchu atd. Kdybychom je znali, mohli bychom výsledek předpovědět. Naše spolehnutí na pravděpodobnost pouze naznačuje naši nevědomost těchto neznámých faktorů.

Avšak pravděpodobnosti v kvantové mechanice mají hlubší význam, jak ponejprv zdůvodňoval dánský fyzik Niels Bohr. V září 1927 na Voltově kongresu v Como (v Itálii) Bohr tvrdil, že kvantová mechanika je úplná - že principiálně nemůžeme vědět více, než co je schopna vypovědět vlnová funkce. Dokud pozorovatel neprovede měření a dokud vlnová funkce nezkolabuje, elektron nemá určitou polohu (resp. hybnost či energii). Toto vyjádření, které tvoří úhelný kámen kodaňské interpretace, uvrhlo fyziky do ontologické šlamastiky. Jestliže totiž vlastnosti objektu nemají hodnotu, dokud nejsou měřeny, objekt neexistuje v žádném obvyklém smyslu.

Např. Einstein celému pojetí oponoval. Říkal, že kvantová mechanika není úplná; musejí existovat neznámé faktory - "skryté proměnné" -, které, až budou objeveny, dovolí vědcům popsat chování subatomové částice stejně přesně jako kuliček na hraní: nebudou dále existovat kolabující vlnové funkce, nebudou dále existovat paradoxy typu Schrödingerovy kočky. Bohr nesouhlasil a oba muži strávili léta argumentováním, aniž by jeden druhého přesvědčil. V diskusi vytvořili několik zvláštních protipříkladů, zejména když se snažili přenést své názory o subatomovém světě do příběhů, které mohou být zviditelněné ve světě našem.

Předpokládejme, že máte kouli v jedné ze dvou zavřených krabic, psal Einstein r. 1935; jestliže říkáte, že je stejná pravděpodobnost, že koule je v jedné či druhé krabici, je to neúplný popis, protože koule je jasně v jedné, nebo v druhé krabici. Proč se věci mají jinak, když Schrödingerova rovnice říká, že elektron má stejnou pravděpodobnost výskytu na dvou místech? Není přece napůl na obou místech, anebo je? "A jestliže věříte v kvantovou mechaniku, musíte říkat, že kočka je jak živá, tak mrtvá?" ptal se o něco později Schrödinger.

Bohr se však nevzdal.

Cítil, že potíže v obou příkladech (kočka v krabici, kulička v jedné z krabic) spočívá v neschopnosti vyrovnat se s výzvou, kterou kvantová mechanika předkládá konvenčním ontologickým pojmům. Schrödingerovo zařízení na trávení koček se zásadně liší od přístroje, který např. automaticky hází mincí a aktivuje smrtelnou dávku jedu, když padne orel. V teorii výsledek takového klasického procesu může být předpovězen na základě přesné specifikace mechanismu - úhlu hodu, výšky, do níž vrhne minci, její citlivosti na takové vnější faktory, jakými jsou atmosférický tlak a gravitace. Jakákoli neurčitost je způsobena výhradně neznalostí. Avšak v kvantových procesech, podle kodaňské interpretace, existuje pouze vlnová funkce. Atom je superpozice pravděpodobností; radioaktivní rozpad nemůže být nikdy předpovězen s určitostí; a kočka je skutečně směsí mrtvé a živé...

Kodaňská interpretace tyto názory formuluje v termínech "pozorovatele", jehož intervence - např. otevření Schrödingerovy bedny - způsobuje kolaps vlnové funkce a činí kvantovou situaci určitou, činí z elektronu opět kuličku. Naneštěstí když se Bohr se svými kolegy pokusil přesně rozhodnout, kdo či co je to "pozorovatel", jejich filosofická diskuse byla méně rigorózní než jejich fyzika. Pouhé použití slova "pozorovatel" mělo zavést do fyziky subjektivitu. Po určité diskusi se kodaňská skupina rozhodla, že to je v pořádku. Vědomí pozorovatele, který otvírá bednu, způsobuje kolaps vlnové funkce, a tudíž rozhoduje o životě nebo smrti kočky. Od tohoto postoje byl jen malý krůček k závěru, že existence světa závisí na vědomí, že ve skutečnosti realita je mentální konstrukce.

Málokdo by se domníval, že teorie s takovou praktickou hodnotou (kvantově mechanické predikce jsou výjimečně přesné) by mohla otevřít Pandořinu skříňku tak mlhavých spekulací. V průběhu let ontologické důsledky kodaňské interpretace inspirovaly komentáře filosoficky založených fyziků a v poslední době zejména filosoficky založených nadšenců, kteří vyjmuli kvantovou mechaniku z subatomické oblasti a obdařili ji významem pro lidskou činnost a osud. Toto překvapivě populární hnutí zplodilo celý žánr knih, které mezi jinými věcmi tvrdí, že fyzika 20. století dokazuje telepatii, kolektivní nevědomí, komunikaci nadsvětelnými rychlostmi. Věří se, že Bohr a jeho spolubratři stejně jako mnozí jiní moderní sv. Anselmové vytvořili důkaz existence Boží.

Speciálně zavádějící jsou přesvědčení, že existují paralely mezi kvantovou mechanikou a starým asijským myšlením, vývoj, který dosáhl vrcholu ve spisech Shirley MacLaineové, herečky, jejíž autobiografie tvrdí, že "pochopení spirituálních principů je identické pochopení vědeckých principů", že kvantová mechanika je způsob vesmíru, jak říci, že jsme Bůh. Skutečně, diskuse dostala přídech teologického šílenství spojeného s argumentem ze 14. století, zda svatý Duch je totožné substance (homousios) anebo podobné substance (homoiusios) jako Otec. Zdá se, že osud křesťanství pak závisel na dvojhlásce; nyní se zase zdá, že význam reality visí na položivé kočce.

Capra říká, že obojí - fyzika i tyto duchovní tradice - postulují souvislost, a tudíž jednotu všech věcí. Gary Zukav, který není vědcem, pak napsal knihu The Dancing Wu Li Masters, jež získala cenu "Americké knihy" r. 1980 pro svěží prohlášení že, "důsledky kvantové mechaniky jsou psychedelické. Nejenomže ovlivňujeme naši realitu, ale do určité míry ji i vytváříme." Zukav psal, když oznamoval svůj objev, že fyzika není sterilní a nudná disciplína, jak se domníval. Spíše než mít pocit znechucení vědeckým naladěním, říká, měli bychom je velebit za to, že nás fyzika vede do přátelštější budoucnosti: "na nejneuvěřitelnějších místech, mezi urychlovači částic a počítači, se vynořuje naše vlastní Cesta bez Tvaru. " Jinými slovy, přijetí vědeckého vhledu vede lidstvo k duchovnímu osvícení.

Kritický úspěch knihy "The Dancing Wu Li Masters" inspiroval jiné popularizátory včetně fyzika Freda Alana Wolfa, jehož kniha "Taking the Quantum Leap" rovněž získala cenu "Americké knihy"; Paula Daviese, dalšího vědce a autora knihy "God and the New Physics"; a MacLaineovou, která cituje Zukava v epigrafu knihy "Dancing in the Light". Její krédo je typickým kvantovým mysticismem: Metafyzické zkušenosti ji vedly "k hlubšímu porozumění, co se noví fyzici a staří mystici pokoušeli sladit ve svých myslích: realitu vědomí... Zdá se, že se ocitli na pokraji souhlasu, že ani vesmír není nic jiného než vědomí. Že vesmír a Bůh sám mohou být jedno gigantické kolektivní 'myšlení'."

Příliv takovýchto knih neustává. Mezi posledními je kniha Michala Talbota "Beyond the Quantum". Talbot, autor dvou hororů, vztahuje subatomovou fyziku k poltergeistům, přenosům na dálku, "M-polím", termitím hnízdům, mořským sasankám, protozoím a lidem, kteří žijí normální život, přestože nemají ve skutečnosti žádný mozek. Jeho předpokladem je více méně přesvědčení, že my všichni jsme spojeni se všemi a se vším. Talbot říká, vyplývá to z kvantové mechaniky, z toho, jak ukazuje, jak nerozuzlitelně jsou spojeni pozorovatel s pozorovaným. Způsobujeme kolaps vlnové funkce, když provádíme pozorování. Tak dává mysl tvar hmotě.

Nevyhnutelně cituje Talbot Schrödingerovu kočku ve spojeni s paradoxem Schrödingerova přítele. R. 1961 maďarský fyzik Eugen Wigner upozornil, že jestliže Geigerův čítač a kočka (obé v nějakém smyslu registruje události) jsou části vlnové funkce, pak není žádný důvod vylučovat Schrödingerova pozorovatele z experimentálního zařízení. Ke skutečnému měření může dojít, pouze když další osoba (Wigner) se zeptá té první (svého přítele), zda je kočka živá, nebo mrtvá. Podle kodaňské interpretace je pak celý systém pozorovatel plus kočka rozmazán. A co navíc: jestliže se zeptá další přítel na kočku, pak první dva lidé mohou být rovněž nazíráni v mlze potenciality. Jak napsali astrofyzici John Barrow a Frank Tipler, takové uvažování má mimořádné důsledky: řetěz pozorování může pokračovat s tím, že nic není definitivně reálné, "dokud všechny řady pozorování všech pozorovatelů, kteří kdy existovali a budou existovat, všech událostí, které kdy nastaly a které nastanou, nejsou nakonec spojeny v jedno konečné pozorování Posledního Pozorovatele."

Protože "poslední pozorovatel" je nějaké božstvo, je tímto způsobem Schrödingerova kočka důkazem existence Boží. Ačkoli Wigner nakonec paradox odmítl, neboť implikuje, že jeho přítel neexistuje, dokud jej Wigner neuzná, Talbot jej přijímá v jeho plném důsledku. Tvrdí, že "aktuální osud kočky, zdá se, existuje pouze v neustále expandujícím řetězci komunikujících pozorovatelů.

Řečeno jinak, osud kočky má co do činění méně s tím, co existuje 'vně' a více s tím, co existuje čistě v království informace" - což je Talbotův termín pro Boha.

V tomto tónu přechází Beyond the Quantum od jednoho podivného předmětu k jinému se závratnou rychlostí připomínající Ripleyovu knihu Believe It or Not! Talbot píše stejně entuziasticky o tendenci molekul organizovat se do větších struktur jako píše o poltergeistech:

"Tento nekončící tanec hmoty naznačuje, že vesmír sám je zahrnut do hrozného a úžasného chvění a že malé víry vědomí, jako jsou poltergeistři, nejsou ničím jiným než nekonečnou explozí sebeorganizujícího se softwaru, který se stále vytváří a větví donekonečna využívajíc sebe sama v informačním horizontu vesmíru."

Tato záplava vyvolalala reakci fyziků snažících se vysvětlit význam kvantové mechaniky bez rekursů k mystice a k okultismu. Rovněž filosofové se pokusili přiživit.

Obdivuhodný, i když nakonec neúspěšný pokus fyzika vyřešit paradox předložený fyzikou 20. století, je krátká a jasná kniha Alastaira Raea - "Kvantová fyzika: Iluze nebo realita?" Po diskusi Schrödingerovy kočky se Rae vrací k otázce "Je to všechno ve vědomí?" Dochází k závěru, že nikoli, a jako důkaz uvádí práci chemika Ilji Prigogina, nositele Nobelovy ceny, jehož ideje ovlivnily studimum chaotických procesů - takových jevů, jako je pohyb částice v plynu nebo turbulence rychle proudícího toku.

Prigogin byl mezi objeviteli toho, co se nazývá "silné míšení" - vytváření velkých změn v komplexním systému drobnými obměnami počátečních podmínek. (Uvažte dráhu kuličky v hracím automatu; nepatrný rozdíl v počátečním štulci je odpovědný za výhru anebo za prohru.) Jednoduše řečeno, Prigogin vyvozuje, že každý makroskopický systém v Newtonovském světě, od molekuly po stroj, je podřízen silnému míšení a že i něco tak nepatrného, jako je měření, silné míšení indukuje. Kvantová mechnika na druhé straně popisuje pouze systémy bez silného míšení, takové jako samotné částice letící prostorem nebo malé agregáty těchto částic izolovaných od interakcí s ostatními částicemi. Změna počátečních podmínek v takových systémech nevytváří drastické účinky, protože jsou tak jednoduché. To má za následek, že elektron se pohybuje podle zákonů kvantové mechaniky, jenom pokud je izolován od zbytku vesmíru, včetně zkoumajícího fyzika. Takže kvantověmechanické efekty jsou v principu nepozorovatelné, což, jak Rae připouští, vede k pohledu, který silně připomíná kodaňskou intepretaci. Podle obou názorů měření mění kvantověmechanický systém v klasický. Když se radioaktivní atom v Schrödingerově ďábelském zařízení rozpadne, spustí Geigerův čítač. Měřící přístroj - Geigerův čítač zavádí silné míšení, a tudíž Schrödingerova rovnice, která popisuje pouze kvantové situace, není dále použitelná. Kočka existuje pouze v jednom stavu; je mrtvá, ať už ji někdo pozoruje, či nikoli.

Ale tím, že se systémy se silným míšením prohlásí za klasické a systémy bez silného míšení za kvantové, nechávají Rae a Prigogine neřešeny dvě ústřední pochybnosti ilustrované paradoxem kočky. Za prvé, kde je hranice mezi kvantovým a klasickým světem? Jedna částice není podrobena silnému míšení, ale jak je tomu s pěti, devíti, sedmnácti částicemi? Za druhé, je vlnová funkce popisem něčeho, anebo je to věc sama? Když částice jsou v tomto čistém, nepozorovatelném kvantovém stavu, jsou reálné? Jestliže ne, co jsou?

Filosofové se zdáli být těmi správnými lidmi k objasnění těchto pojmových východisek; naneštěstí jen málokteří mají požadované znalosti fyziky. Výjimkou je Arthur Fine, autor souboru esejů The Shaky Game: Einstein, Realism, and the Quantum Theory. Velká část Fineovy knihy se zabývá definováním filosofické pozice zastávané jednotlivými stranami kvantové kontroverze. Einsteinův postoj je např. znám jako realismus: kvantový svět se skládá z reálných objektů, velice podobných objektům našeho světa; popis takovýchto objektů je pravdivý, jestliže přesně vystihuje jejich charakteristiku. Kodaňský postoj naproti tomu je nazýván antirealismem; tvrdí, že složky kvantového světa ve skutečnosti neodpovídají ničemu, co si můžeme představit. Kvantová mechanika je pouze systémem matematických konstrukcí; popis kvantových objektů je pravdivý, jestliže přesně předpovídá výsledek experimentů.

Fine zamítá obě tato filosofická stanoviska a navrhuje třetí přístup, přirozené ontologické chování, podle něhož se musíme zdržet hledání významu ve vědeckých teoriích. Jeho rada je pragmatická: "Jestliže to funguje, nepochybujte o tom!" Ale Fine rovněž škobrtl o Schrödingerovu nešťastnou kočku. Vzal si za cíl objevit přijatelný realistický model a skončil u zvláště komplikované varianty teorie skrytých parametrů, v níž jsou dosud neznámé rysy kvantového systému zahrnuty tak, aby se autor vyhnul paradoxům vlnové funkce a aby předpověděl, kdy se atom v krabici rozpadne. Teorie, jak si ji Fine konstruuje, je překomplikovaná...

Skutečně, navrhuje ne několik skrytých parametrů, ale celé soubory skrytých parametrů, aniž by kdy specifikoval jejich podstatu. Některé z těchto souborů skrytých parametrů jsou vnitřně "defektní", v tom, že z neznámých důvodů se s nimi některé typy měření nedají provést. Tudíž při měření je to, co se měří, nanejvýš omezená podmnožina všech souborů proměnných. Když se pozorovatel dívá dovnitř Schrödingerovy krabice, redukuje se soubor proměnných na podmnožinu a vlnová funkce kolabuje. Nakonec Fineova teorie zní právě tak podezřele jako kodaňská interpretace, jíž měla nahradit.

Jak je kvantová mechanika dosud matoucí pro fyziky a filosofy, tak je přímo záhadná pro nevědce. A v tom spočívá mnoho z její přitažlivosti. Někteří lidé na Západě si myslí, že kvantová mechanika a některé proudy asijského myšlení jsou zaměnitelné jednoduše proto, že jsou záhadné. Toto pojetí je "odstřeleno" v knize Sal Restiva "Sociální vztahy fyziky, mysticismus a matematika", v níž autor analyzuje analogie činěné mezi paradoxy kvantové mechaniky a paradoxy východního mysticismu (zvukem tlesknutí jednou rukou). Zukav se např. táže: "Je to jen shoda okolností, že budhismus zkoumá 'vnitřní' realitu před tisíci lety a fyzikové zkoumají 'vnější' realitu o tisíc let později a obě strany přijdou na to, že 'porozumět' zahrnuje překročit bariéru paradoxu?". Restivo odpovídá ano.

Mystické paradoxy nemohou být rozřešeny rozumem, a tak vedou mysl k překročení obvyklých kategorií myšlení a ke zcela neracionálním pravdám; takové paradoxy jsou užitečným cvičením - pomáhají duchovnímu rozvoji - a proto se pěstují. Paradoxy ve fyzice na druhé straně ukazují, kde se nedostává racionálního pochopení, jehož má být dosaženo. Jsou překážkami, které musí být eliminovány, jestliže má poznání pokročit.

Restivův útok zničuje zejména poukazem, jak pokusy vést takové paralely pokřivují východní mysticismus i fyziku. Zenoví buddhisté věří, že individuální vnímání je vnitřně fragmentární a prozatímní ne proto, že - jak si mnozí západní obdivovatelé myslí - pozorovatel vytváří realitu, ale proto, že vytváří iluze - od osobních přesvědčení, přes kulturní předsudky až po vědecká vyjádření - které, nemůže si pomoci, musí interpetovat jako realitu. Dnešní kvantový zen ignoruje náboženské víry Východu právě tak jako kalifornský zen, neškodná utopie hipíků předchozí generace.

Restivo vyvozuje, že okolnost, zda západní lidé rozumějí východnímu mysticismu, může být věcí vedlejší, neboť úsilí nalézt paralely s kvantovou mechanikou není nakonec dáno duchovním zápalem, nýbrž je motivováno ideologicky. Pro školu tvrdící, že "fyzika je mystika", činí vědu lidštější spojení s náboženstvím, a náboženská víra se stává svou vazbou s vědou důvěryhodnější. Ve skutečnosti jdou kořeny tohoto nepřirozeného spojení hluběji, než si Restivo představuje. Jdou až do doby Koperníkovy, kdy věda vypudila člověka ze středu vesmíru. Od té doby se svět již neotáčí kolem nás a věda nás neustále zmenšuje. Podle evoluční teorie jsme pouze jedním druhem mezi milióny, jejichž existence je náhodná a jejichž zánik bezprostředně hrozí. Při nejlepším, naše nejvznešenější myšlenky, díla a instituce jsou adaptivní mechanismy, jejichž jediným účelem je zajistit přenos genetického materiálu z jedné generace na další. Přinejhorším jsou to neužitečné přívěsky k životu. Jak říkal Pascal, jsme pouhé myslící rákosiny, které může kapka vody nebo smítko prachu vymazat z existence.

Talbot a další hlasatelé paralelismu se zoufale snaží nalézt nějaký důkaz, aby tuto tendenci obrátili. A domnívají se, že tento zvrat je zvěstován takovými kvantovými záhadami, jakou je Schrödingerova kočka, která (jak se zdá) ukazuje, že existenci vesmíru vytváříme svým myšlením. Chtějí, aby bylo řečeno, že po stoletích vědeckého pokořování lidstvo (humanity) bylo nakonec znovupostaveno na své oprávněné místo pod sluncem. Talbot vyjadřuje tuto touhu pronikavě jasně:

"Přes všechny své pozitivní atributy čistě redukcionistický a mechanistický přístup sklouzává k tomu, že nahlíží na vesmír jako na gigantický náhodný stroj, v němž my lidé jsme pouhou náhodnou "poruchou". Ale my jsme více než jen stroje. Poučení nové fyziky je, že ve všech věcech úžasně zurčí inteligence a... uznáním, že jsme částí živého dění kosmu, je možné, že se přiblížíme k znovunastolení významu, který tak hořce postrádáme... Je jasné, že mnohé z dnešních světových problémů je dáno rozbíječstvím, sobeckostí a rozkouskováním. Skutečnost, že nová fyzika obsahuje velice silné metafory sebetransformace a sociální transformace ..., může být dobrým prvním krokem k léčení těchto chorob."

S těmito nadějemi můžeme sympatizovat, přestože nebudeme souhlasit s nepochopením kvantové mechaniky, které je inspirovalo (kdyby pro nic jiného, tak proto, že podklad pro tento paralelismus - kodaňská interpretace - je tak mlhavý). Věda neustále přepracovává své základy a ani kvantová mechanika není imunní ke změnám. Jestliže nový experiment ukáže, že kodaňská interpretace je nesprávná, co se stane s Talbotovým přátelským vesmírem?

Tato otázka není planá. R. 1986 tři italští fyzikové - Giancarlo Ghirardi, Alberto Rimini a Tulio Weber - navrhli modifikaci Schrödingerovy rovnice, která jasně ilustruje rychlost, s níž se může změnit "vědecká krajina". Stručně řečeno, jejich modifikace představuje hypotetickou konstantu přírody, která řídí pravděpodobnost, že vlnová funkce kolabuje spontánně, aniž by intervenoval pozorovatel. Jelikož však hodnota konstanty je velmi malá, je pravděpodobnost, že se to stane jakékoli dané částici v daném čase, také velmi malá; může kolabovat jednou za sto miliónů let. To znamená, že možnost vidět libovolnou jednotlivou částici v kolabovaném stavu v laboratoři je nepravděpodobná, takže jednotlivá částice vykazuje plné spektrum podivného kvantového chování - vlnové efekty, superpozici stavů atd. Avšak velký objekt - kočka nebo Geigerův čítač - obsahuje trilióny triliónů částic, což má za následek nespočet kolapsů v libovolný okamžik. Souhrn těchto kolapsů je to, co v libovolný okamžik vidíme, a tak objekty našeho světa se zdají být vždy v určitém, nevlnovém stavu.

Jestliže je hypotéza těchto fyziků správná, předvádí, jak může obyčejná praxe fyziky vědu vymanit z dilematu kodaňské interpretace. Teorie definuje logickým způsobem hranici mezi klasickými a kvantovými jevy; navrhuje, že tvoří kontinuum, kde kvantové jevy přecházejí v klasické na škále mnohem pod lidským vnímáním. Teorie se vyhne i paradoxům: kočka je vždy buď živá, anebo mrtvá. A konečně, na rozdíl od Prigoginova silného míšení a Fineových defektních proměnných, má tato hypotéza testovatelné důsledky.

Potvrzení hypotézy může být pro obtížnost experimentů vzdálené. Navíc teorie neřeší podstatu vlnové rovnice - zda kvantové objekty existují nezávisle na rovnici. Zdá se tedy, že Schrödingerova spektrální kočka bude pronásledovat kvantovou mechaniku ještě v dalších letech. A vezmeme-li v úvahu lidskou touhu po konečné realitě, jistě je nevyhnutelné, že pokud fyzici neučiní význam kvantové mechaniky jasný, chopí se výzvy někdo jiný. Skutečně, rozsah hledání mystického vhledu, který fyzika podnítila svou vlastní pojmovou konfúzností, může ukazovat, kolik práce fyzikové a filosofové ještě mají před sebou.

/Přeložil Ivan Boháček/

LITERATURA

J. Niederle:

Diskuse k článku: The Sciences January/February 1988, p. 13-14