Nečekaně
zkrotlá
Siouxsie
Recenze
HUDBA:
Památné
videoalbum
Nocturne
britské
skupiny
SIOUXSIE
AND
THE
BANSHEES
-
natočené
v
roce
1983
v
londýnské
Royal
Albert
Hall
-
připomíná
fascinující
rockové
divadlo
a
horrorové
mysterium
zároveň.
Pražský
koncert
kultovní
kapely
před
čtyřmi
roky
v
Lucerně
navodil
okouzlující
atmosféru,
která
jako
by
tehdy
vyvěrala
ze
starodávného
indického
chrámu
lásky.
V
porovnání
s
těmito
koncerty
lze
páteční
vystoupení
Siouxsie
And
The
Banshees
v
pražském
Paláci
kultury
přirovnat
k
víkendovému
odpoledni,
strávenému
na
anglickém
aristokratickém
sídle.
Tam
sice
bývá
všechno
elegantní
a
vytříbené,
zároveň
však
mnohdy
i
příliš
nevzrušivé
a
usedlé.
Osmatřicetiletá
zpěvačka
skupiny
Siouxsie
Sioux
již
dávno
není
onou
exotickou
kněžkou,
která
vyvolává
nejtemnější
psychózy,
ani
vznešenou
rockovou
šlechtičnou
v
dlouhé
róbě
se
stříbřitým
boa
(tak
se
představila
při
svém
prvním
pražském
koncertě).
Její
někdejší
těžký
a
tmavý
make-up
dnes
nahrazuje
normální
kosmetika
a
hrozivě
nakadeřený
chomáč
vlasů
obyčejný
polodlouhý
účes.
Také
její
toporné
(anti)taneční
kreace
dostávají
podobu
umírněnější
a
ladnější.
Z
bývalé
excentrické
"princezny
temnot"
se
stala
snad
až
nečekaně
zkrotlá
dáma
v
nejlepších
letech.
Siouxsie
And
The
Banshees
se
prakticky
po
celý
koncert
marně
snažili
odbourat
bariéru,
která
se
v
Paláci
kultury
vytvořila
vinou
studeného
prostředí,
hlasových
indispozicí
zpěvačky
a
nevhodného
dramaturgického
výběru
repertoáru.
Vlažné
publikum
marně
čekalo
na
starší
klenoty
z
dvacetileté
historie
Banshees,
které
před
čtyřmi
lety
tvořily
podstatnou
část
jejich
opojného
koncertu.
Jádro
pátečního
vystoupení
obstaralo
devět
ukázek
z
posledního
alba
The
Rapture
-
od
úvodní
jekyll-hydeovské
zpovědi
The
Double
Life,
přes
jiskřící
Tearing
Apart
až
po
závěrečný
přídavek
O
Baby.
Ty
doplnily
tři
písně
ze
singlů
(včetně
beatlovské
vzpomínky
Dear
Prudence
a
"satanského
tanga"
Face
To
Face
z
Burtonova
comicsu
Batman
se
vrací)
a
čtyři
starší
skladby
z
alb
Peep
Show
(1988),
Ju
Ju
(1981)
a
Kaleidoscope
(1980).
První
dvě
třetiny
koncertu,
sestavené
z
brilantně
vybroušených,
leč
umírněných
písní,
vyzněly
poněkud
ploše
a
znaveně.
Částečně
vinou
konvenčních
světelných
efektů,
především
však
proto,
že
Banshees
nezahráli
jedinou
dramatičtější
ani
agresívnější
skladbu.
Přitom
však
zazněly
i
písničky,
které
v
kontextu
jejich
tvorby
patří
k
nejlepším
(hravé
The
Killing
Jar
s
chytlavou
mezihrou
na
cello
či
Christine,
inspirované
osudy
dívky
rozštěpené
do
dvaadvaceti
osobností).
Zlom
nastal
až
v
závěru
pátečního
večera.
Vedle
příliš
nahalené
a
zdlouhavé
imprese
The
Rapture
(která
v
živém
podání
ztratila
mnohé
z
nadýchané
vznešenosti)
přišla
ke
slovu
znepokojivě
potemnělá
píseň
Not
Forgotten
a
především
plíživé
Night
Shift
-
nekrofilní
vyznání
mrazivé
jako
mramorová
náhrobní
deska.
Kontrastní
a
zběsile
vygradovaný
kolotoč
Ourselves,
při
kterém
ze
sebe
Siouxsie
vyrážela
divoké
skřeky
jako
šelma,
vytvořil
ve
spojení
s
hektickými
stroboskopy
poprvé
(a
naposled!)
pro
soubor
dříve
tak
příznačný
stav
hypnotického
šílenství.
Finále
odlehčila
rozverná
hitovka
Peek-A-Boo,
nahlížející
do
světa
červených
luceren
a
kukátkové
podívané.
K
dalším
naplánovaným
přídavkům
již
nedošlo.
U
kapel,
jako
jsou
Siouxsie
And
The
Banshees
se
předpokládá,
že
jejich
živá
představení
posluchače
nesmazatelně
uhranou.
V
Paláci
kultury
se
Banshees
něco
takového
tentokrát
příliš
nezdařilo.
Tomáš
Seidl
Siouxsie
And
The
Banshees.
Palác
kultury,
Praha,
17.
února.
Pořádala
agentura
10:15
Promotion.