ln95042_020

Imaginace musí být přesná

Surrealismus dnes není módní - naštěstí, říká Alena Nádvorníková Půl století po prvním vydání francouzském vyšla v těchto dnech konečně také česky pověstná kniha Maurice Nadeaua Dějiny surrealismu a surrealistické dokumenty. Alena Nádvorníková tuto edici připravila a zrevidovala pro ni i poválečný překlad Zbyňka Havlíčka. Co vás přivedlo jako mladou ženu k surrealismu? Muselo to být někdy koncem šedesátých let?

Už mnohem dřív četba Nezvalových Moderních básnických směrů a v první polovině šedesátých let přednášky mého univerzitního učitele Václava Zykmunda, u kterého jsem psala diplomovou práci o Karlu Teigovi. A v roce 1972 mě seznámení s Vratislavem Effenbergrem a Evou a Janem Švankmajerovými dovedlo k poznání, že surrealismus je stále existující, živoucí hnutí a že je dokonce možné se k němu připojit. Fascinoval mě jeho smysl pro svobodu v každém smyslu toho slova. Kreativita. Poznávání světa prostřednictvím tvorby. To, že surrealismus dává každému možnost: "všichni jsou básníci". Objevování zázračného v každodenní realitě, v každé věci, jak to dokládají filmy Bu, prózy Bretonovy, frotáže či koláže Ernstovy i věci od současných autorů. Pojem surrealismus je vlastně zavádějící, a zvláště jeho slovenský ekvivalent nadrealismus. Jde o imaginativní pohled na realitu, vynášení na povrch její skryté podoby; není odklonem od skutečnosti.

Surrealismus dává možnost každému být básníkem, byl tedy demokratický? Jeho představitelé měli také dosti konkrétní představy politické a sociální...

Ve Francii, kde surrealismus vznikl, byla demokracie politickou samozřejmostí. Ale lidé měli děsivou zkušenost první světové války. Dneska už na to trochu zapomínáme. Čtení surrealistických dokumentů nás přesvědčuje, že to byla zkušenost zásadní a že v očích tehdejších mladých lidí demokracii relativizovala. Proto to, co reprezentovalo demokracii ve dvacátých a třicátých letech - a co nezabránilo válce následující -, surrealisté nijak neobdivovali. Ve Francii, která ctila svobodu slova a kam se utíkali političtí emigranti, existovala taky Liga antisemitů, Royalistická mládež, fašizující organizace, sociální tragédie, které se vždy mladých lidí citlivě dotýkají; a surrealistům byla vlastní dosti ostrá kritičnost. Ve dvacátých letech měl surrealismus anarchizující rysy; posléze přešel na pozice více "vědomé", takže se surrealisté ocitli na jedné lodi s francouzskou levicí, ale zaujali vůči ní stejně tak kritické postavení jako vůči tzv. pravici. Tato nepopiratelná fakta jsou přesně dokumentována v Nadeauových Dějinách surrealismu.

Kdy jste se s touto knihou seznámila?

Vyšla u nás, v okleštěné podobě, roku 1972 v Obelisku, v pouhých sto výtiscích, které nebyly veřejně přístupné.

Koncem osmdesátých let jsem se pokoušela Nadeaua prosadit v nakladatelství Odeon, kde jsem tehdy pracovala jako redaktorka. Stále ještě jsme neměli v češtině žádnou zásadní informaci o surrealistickém hnutí. Existují samozřejmě desítky knih, které hnutí podrobně mapují, různé monografie, ale Nadeauovy Dějiny surrealismu jsou první svého druhu, a tedy nepominutelné.

Co myslíte, že bránilo v jejich normálním kompletním vydání?

Strach komunistického režimu z přesného myšlení surrealistů, kteří - přestože, a právě proto, že byli levicoví, velmi přesně rozpoznávali nedostatky, nedůslednosti, hloupost a zločiny komunistické strany, zejména v její stalinistické fázi.

Je trochu zvláštní použít slovo "přesnost" ve spojení se surrealismem. Spíše bývá zvykem mluvit o bohaté, nespoutané imaginaci...?

I bohatá imaginace musí být přesná, protože je-li vágní, nevede k ničemu. Přesný tvar probouzí další asociace a volá po interpretaci. Jak věděl už Rimbaud - duch musí sestoupit do hlubin, tedy nevědomí, a vynést odtamtud tvar, nikoliv beztvarost. Tvar je tu tedy synonymem přesnosti. Básnická řeč surrealistů je velmi přesná, jakkoli je imaginativní. Vnitřní tenze a protikladnost ostatně patří k základním rysům surrealistické tvorby; o tom svědčí i preferované formy humoru, jeho černá brizance.

Přinášejí Nadeauovy Dějiny ještě nějaké jiné poznatky než ty, které vyplývají z historické analýzy hnutí?

Jistě. U nás se zapomíná, že surrealismus neznamenal ani zdaleka jen umění, ale že spoluvytvářel kulturně politické vědomí doby. To je právě nejlépe doloženo v Dokumentech, které Dějiny provázejí. Sám Nadeau nebyl členem skupiny, byl to novinář, publicista - a přikládal velkou váhu politickým skutečnostem, které jsou možná v knize předimenzovány. Mnoho věcí, týkajících se vlastní tvorby surrealistů, jenom naznačil. Ostatně není nic víc zavádějící, než redukovat surrealismus na výtvory bizarní fantazie. Doufám, že u nás kniha pomůže k přesnějšímu vymezení hnutí a rozpoznání toho, v čem měli surrealisté pravdu a v čem se mýlili. Je v ní také vidět, jak za pochodu své omyly napravovali. Po druhé světové válce politické momenty surrealisty přestávají zajímat a přiklánějí se mnohem více k hermetismu. Pokračují také v hledání a nacházení neobvyklých projevů lidské kreativity. S tím souvisí i definování tzv. l`art brut - umění duševně chorých, vězňů, mediumiků a lidí mimo společnost, které objevil Breton s Dubuffetem. Surrealismus byl vždy zaměřen proti akademismu, tedy i modernistickému, proti racionalismu, nověji proti technokracii. I to na něm zřejmě neustále přitahuje mladé lidi, a dávno už ne jen v Evropě.

Koho považujete za nejvýznamnější osobnost českého surrealismu po válce?

Po Karlu Teigovi Vratislava Effenbergra, jehož postavení bylo podobně integrující. Byl to pronikavý, filozoficky uvažující duch a jeho práce jako Výtvarné projevy surrealismu nebo Realita a poezie představují to nelepší, co u nás bylo o surrealismu napsáno. Effenberger - snad se sluší i připomenout, že patřil k prvním signatářům Charty - měl hlubší vhled než Nadeau, uvažoval o noetice surrealismu, o fenomenologii imaginace. Na jeho myšlení navazuje současná surrealistická skupina, jejímž protagonistou byl až do své smrti roku 1986. Jsou tu však další důležité osobnosti: malíři Medek, Fára, Istler, fotografka Medková, básníci Hynek a Havlíček, dnes Martin Stejskal, Albert Marenčin, Jan a Eva Švankmajerovi. Surrealismu česká kultura hodně dluží: dosud nevyšly básně Effenbergrovy, jeho obrovská pozůstalost zatím zůstává ve skříních. Chybí monografie Istlerova, o Štyrském a Toyen toho víme stále málo, zcela zapomenut je Jindřich Heisler, který odešel v sedmačtyřicátém roce s Toyen do Paříže, kde animoval surrealistickou revui Néon. Nemáme jediný výbor z Bretona. Nevyšla ani Šílená láska, ani Arkán 17, ani další asi z dvaceti jeho knih, které jsou přeloženy v kulturních zemích. Žádné nakladatelství se jich zatím nechopilo. Opomíjí se mnoho autorů, kteří vstoupili do surrealistického hnutí po válce a napsali mimořádná díla.

Není to způsobeno tím, že obecně známé poměry neumožnily dát vyrůst dalším generacím překladatelů?

Jen do jisté míry, protože jiné věci přece vycházejí. Mezery se snaží zaplnit revue Analogon. Surrealismus dnes zkrátka není módní. Všichni mají ten správný pocit, že jsou v postmoderně a že surrealismus je passé, jak nedávno řekl básník Typlt, který mu nicméně za mnoho vděčí.

Je surrealismus v konfliktu s postmodernou?

Věc je složitější. Surrealismus v jistém smyslu postmodernu předjímal v tom, že odmítal jednotný styl. Na první pohled je obraz Miróův odlišný od obrazu Ernstova, a ten zase od Massonova či Magrittova. Ale všechny je spojuje důraz na vnitřní model, na automatismus (vize či vytváření, jak rozlišoval Teige), odkrývání zázračného, na aspekt objevu, vzhledem k němuž je to, co nazýváme formální či stylovou podobou, druhotné.

Nejde však v žádném případě ani o nemohoucnost či bezbřehost postmoderny. Pojmy a termíny však stále procházejí přehodnocením. Surrealismus není jen historický pojem - "vŽitný a vJečný", jak říkal sarkasticky Vratislav Effenberger. Surrealismus je živý, a tedy se proměňuje. Ostatně ovlivnil mnoho osobností.

Koho byste jmenovala z českého umění, byť se třeba sám výslovně k surrealismu nehlásí?

Právě má pozoruhodnou výstavu v Husově ulici básník Ladislav Novák. Moment hry, moment zázračna, moment objevování sebe sama prostřednictvím tvorby, jak o tom sám píše v mnoha textech, to vše u něho vychází ze surrealismu; nejde tu o vytváření krásných artefaktů jako u Jiřího Koláře, který je podle mého názoru poněkud přeceňovaný. Ze surrealismu vychází také Vilém Reichmann, jeden z nejlepších evropských fotografů v oblasti imaginativní fotografie. Naproti tomu to, co dělá módní fotograf Saudek, to je pseudosurrealistický kýč, sofistikovaný, manýrovaný. Blízko surrealismu jsou výtvory mediumních tvůrců, jako je Cecilie Marková, která v Kyjově na Moravě dělá sugestivní obrazy a kresby. S velkým porozuměním je přijalo ještě za totality Museé de l'Art brut v Lausanne, jediné muzeum tohoto druhu v Evropě, pokud vím.

Žila jste nějaký čas ve Francii. Setkala jste s některým z legendárních surrealistů?

Když žil ještě André Breton, nesebrala jsem nikdy odvahu, abych ho navštívila, ale později jsem mluvila s jeho ženou Elisou; v témže domě bydlela až do své smrti malířka Toyen. Je v pařížské ulici Fontaine u Place Blanche, které figurují v surrealistických análech i ve vlastních textech Bretonových. Ocitla jsem se ve fascinujícím bytě, zaplněném obrazy, knihami, objekty. Tyto věci tu nebyly jen nashromážděny sběratelským způsobem, ale byly umístěny tak, že navazovaly mezi sebou nové vztahy, vytvářely nečekané souvislosti.

I vy máte věci doma působivě uspořádané. Všichni vaši přátelé, kteří mají něco společného se surrealismem, si tak zařizují byty ?

Když se člověk postupně obklopuje věcmi, ke kterým nemá jen vztah majetníka, ale uvědomuje si, že je potřebuje k životu, tak vždycky vytváří taková nová propojení, nové souvislosti, které zase může kdykoliv aktualizovat. To jsou podobné typy bytů, ale vždy nezaměnitelné. Nemohu naprosto říct, v čem přesně to spočívá.

Dá se o surrealismu říci, že je určitým způsobem života?

Rozhodně ano, možná dokonce především určitým způsobem života.