hs_030.05
hs_030.05
View options
Tags:
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Všechno
,
co
jsme
měli
,
to
jsme
si
museli
vydělat
sami
.
Sestra
mi
drobet
pomohla
,
to
je
fakt
.
Rozumím
.
Kde
jste
spolu
bydleli
?
To
byla
tenkrát
teda
jediná
výhoda
vojenského
života
,
že
manžel
hned
po
svatbě
dostal
byt
,
sice
maličký
,
ale
nám
stačil
.
Vždyť
my
jsme
toho
moc
neměli
,
všechno
jsme
si
museli
teprve
postupně
rychtovat
.
Bydleli
jsme
v
Domažlicích
.
I
když
ho
několikrát
převeleli
jinam
,
než
jsme
jinde
dostali
byt
,
tak
se
zase
vrátil
zpátky
do
Domažlic
.
Prakticky
od
roku
1954
,
1955
bydlíme
v
Domažlicích
,
jsem
tam
teda
pořád
.
Řeknete
mi
k
té
svatbě
ještě
něco
?
Myslím
,
že
to
by
bylo
asi
všecko
,
co
bych
vám
tak
mohla
o
té
svatbě
říct
.
Bylo
to
pěkné
,
byli
jsme
mladí
.
Bylo
nám
dobře
,
měli
jsme
se
rádi
.
Podíváme
se
dál
.
Kdo
je
na
téhle
fotce
?
To
je
můj
muž
,
když
tehdy
nastoupil
do
vojenského
učiliště
,
když
skončil
studium
tady
na
stavební
průmyslovce
.
Měl
keramickou
větev
,
ale
bylo
to
na
stavební
průmyslovce
.
Tam
tenkrát
přišli
s
tím
,
aby
se
dali
na
vojnu
,
že
jim
umožní
vysokoškolské
vzdělání
.
Myslel
si
,
že
by
se
dostal
do
Brna
na
vojenskou
fakultu
,
na
obor
,
ke
kterému
měl
blízko
,
nějaký
stavební
.
Jenomže
když
potom
dělal
zkoušky
,
bohužel
ho
z
toho
vyřadili
,
protože
se
mu
dělalo
špatně
na
nějakých
kolotočích
a
já
nevím
,
na
čem
všem
.
To
nevydržel
a
to
oni
nebrali
.
Zkoušky
byly
přísné
na
to
,
aby
to
zvládali
.
Potom
ho
dali
do
normálního
pěšáckého
učiliště
do
Lipníka
.
Odtamtud
to
právě
je
.
Ta
fotografie
je
z
doby
,
kdy
mu
zemřela
maminka
,
to
bylo
hned
v
prvním
ročníku
,
v
roce
1952
.
To
jsme
ještě
nebyli
svoji
.
U
jaké
jednotky
potom
sloužil
?
Protože
byl
statný
,
vysoký
,
zdravý
chlapec
,
doslal
těžký
kulomet
a
měl
četu
,
potom
dokonce
i
rotu
.
Jenomže
dlouho
to
neměl
,
protože
tehdy
byla
jiná
vojna
.
Dneska
už
není
žádná
,
ale
třeba
když
šel
na
vojnu
můj
vnuk
,
to
už
bylo
něco
úplně
jiného
.
Vím
,
že
tehdy
museli
třeba
v
zimě
přebrodit
řeku
.
Vždycky
říkával
:
"
Musím
těm
chlapcům
teplometem
úplně
rozmrazovat
boty
,
mají
je
přimrzlé
ke
kalhotám
.
"
Tím
,
jak
z
toho
vychází
oheň
.
Nevím
,
jak
se
to
jmenuje
.
Ti
chlapci
opravdu
zkoušeli
dost
.
Jeho
kamarádi
mi
řekli
,
on
to
neřekl
,
že
když
byli
někde
na
nějakém
cvičení
,
vždycky
za
některého
slabšího
chlapce
kulomet
vzal
a
nesl
mu
ho
.
Dostal
cukrovku
,
asi
to
měl
drobíček
v
rodě
,
a
tak
byl
potom
převelený
k
proviantu
,
do
nějakého
záložního
střediska
.
Rozumím
.
Potom
dělal
proviantního
náčelníka
a
to
už
dělal
až
do
doby
.
.
.
Vyprávěl
vám
nějaké
příhody
z
vojny
?
Ne
.
To
se
tehdy
nesmělo
,
tenkrát
byla
doba
,
že
ani
vlastní
manželce
nesměli
chlapci
nic
říkat
.
Já
byla
věčně
s
dětmi
sama
.
Oni
odjeli
na
cvičení
,
my
jsme
nevěděly
,
kde
jsou
,
kdy
přijedou
.
Jenom
jsme
vždycky
hlídaly
,
abychom
zatopily
v
kamnech
a
ohřály
vodu
,
aby
se
mohli
vykoupat
,
až
přijedou
.
Na
sídlišti
v
Domažlicích
,
dneska
je
to
28
.
říjen
,
tenkrát
to
bylo
sídliště
VŘSR
,
bydlelo
hodně
žen
vojáků
.
Tam
jsme
vždycky
s
těmi
ženskými
čekaly
,
kdy
se
vrátí
.
Když
se
v
nějaké
rodině
něco
přihodilo
,
tak
než
se
ten
táta
zase
dostal
k
nim
,
byly
jsme
pohromadě
,
všechny
k
sobě
.
To
si
pamatuju
,
dceři
byly
tři
roky
.
Dostala
jsem
tak
silnou
angínu
,
že
jsem
vůbec
neměla
zájem
o
děti
.
Download Source Data • Download text
• Dependencies • PML View • PML-TQ Tree View