Jak
čtenář
detektivek
trpí
nad
denním
tiskem
Vražda
spáchána,
mrtvola
nalezena,
detektiv
povolán,
stopy
ohledány,
mozková
kůra
potýrána,
zahradník
odhalen.
Na
takový
postup
je
zvyklý
čtenář
detektivních
románů.
Jinak
-
a
řekněme
hned,
že
mnohem
hůře
-
je
na
tom
čtenář
denního
tisku.
Dejme
tomu,
že
se
dočte
o
amerických
veteránech
války
v
Perském
zálivu.
Mají
zdravotní
potíže
a
chtějí
od
vlády
náhradu.
Následuje
sdělení
našich
armádních
oficiálů,
že
u
nás
se
veteránům
z
perské
války
naopak
daří
skvěle.
To
je
druhá
kapitola.
V
třetí
kapitole
vystoupí
sami
naši
veteráni.
Nejen,
že
se
jim
nedaří
skvěle,
nýbrž
bídně,
protože
se
nadýchali
otravných
plynů,
z
čehož
hubnou,
plešatějí
a
ztrácejí
zuby.
Zápletka
se
mile
uzlí.
Čtenář
si
pošušňává
na
líčení
tajné
zprávy
určené
Pentagonu
o
otravných
plynech
vystopovaných
našimi
chemiky
v
kuvajtském
ovzduší.
Zpráva,
jak
se
zdá,
ututlána
-
kým
a
kde?
Na
genštábu
v
Praze-Dejvicích?
Nebo
přímo
v
Pentagonu?
Zdá
se,
že
nastává
finále
pro
detektiva
s
dýmkou
a
rozuzlení
bude
brzy
následovat.
Chyba
lávky,
a
co
se
zdá,
je
sen.
Chudozubým
prý
chyběly
zuby
už
před
tím,
než
do
války
jeli!
O
žádných
tajných
zprávách
nevědí
nic
ti,
kdo
je
běžně
utajují
ať
už
v
Dejvicích,
nebo
v
Pentagonu.
O
plynech
v
Kuvajtu
nikdy
nikdo
neslyšel,
kromě
těch,
kterým
prý
padají
zuby,
avšak
po
přepočítání
se
zdá,
že
je
měli
přinejmenším
předvypadané.
Zklamaný
ze
zpackané
zápletky
ovšem
bude
ten,
kdo
nesleduje
denní
události
průběžně.
Právě
doznívající
celní
aféra
také
patří
k
tomuto
druhu
vypravěčství
v
bludném
kruhu.
Z
poslanců
pašujících
auta
pro
kamarády
a
konve
na
mléko
bůhví
komu
se
stali
mužové
úzkostlivě
dbalí
zákona,
ovšem
ten
zákon
je
špatný;
nutno
ho
opraviti,
k
čemuž
došlo
v
tom
smyslu,
že
ve
výsledku
je
stejný
jako
ten
dřívější,
s
tím
rozdílem,
že
konev
na
mléko
budiž
napříště
v
bedně.
Ale
abych
byl
přece
jen
spravedlivější.
V
této
druhé
z
citovaných
detektivek
všedního
dne
se
přece
jenom
přišlo
na
skupinu
lidí
označitelných
za
viníky.
Už
ve
dnech,
kdy
hlava
parlamentu
Milan
Uhde
získal
onen
pověstný
seznam,
o
němž
pak
prohlásil,
že
ho
sice
má
po
ruce,
ale
ani
očkem
do
něho
nepohlédne,
se
proslýchalo,
že
automilní
poslanci
clo
platit
chtěli,
avšak
jejich
žadonění
zůstalo
oslyšeno
celníky.
Takže
ti
nakonec
za
všechno
mohou.
Místo
aby
clo
od
poslanců
vymáhali,
říkali
jim
"jen
jeďte,
jen
jeďte".
A
nedosti
na
tom.
Proclívají
liknavě
i
občany
druhé
kategorie,
tedy
ne-poslance,
čímž
odírají
státní
kasu
o
miliardy.
Nebýt
té
příznivé
okolnosti,
že
se
v
ní
občas
najde
zapomenutých
deset
miliard,
byli
bychom
kvůli
celníkům
možná
už
na
kolenou.
Pachatelem
je
tedy
přece
jen
zahradník...
omlouvám
se,
celník?
Nejsem
si
vůbec
jist,
že
to
tak
opravdu
je.
Jedno
však
tuším.
Aniž
bych
chtěl
malovat
straky
na
vrbu,
rýsuje
se
mi
v
mysli
vidina
příští
oběti.
Budu
to
já.
Budete
to
vy.
Budeme
to
my
všichni,
kdokoli
pojedeme
přes
hranice.
Vsadím
se
ve
Fortuně
sto
k
jedné,
že
budou
clít
a
clít,
až
se
hory
budou
zelenat,
a
proclí
nám
všechno
-
až
po
poslední
krabičku
sirek,
převáženou
v
kapse
nekryté
imunitou.