Košíček
jenže
Košíček
Místopředsedové
federální
vlády
Milan
Čič
a
Miroslav
Macek
ve
svornosti
tvrdí,
že
vláda
se
nezabývala
návrhem
zákona
o
hromadných
sdělovacích
prostředcích.
Zdá
se,
že
návrh
připlul
po
Vltavě
jako
Mojžíš
ve
vysmoleném
košíčku,
vyslán
-
dle
mínění
pana
Macka
-
chůvami
z
Čalfova
kabinetu.
Méně
nejasné
je,
kdo
obsah
košíčku
z
vody
vylovil:
byl
to
zřejmě
předseda
federální
vlády
Jan
Stráský
a
jeho
místopředseda
Antonín
Baudyš.
Jsou
totiž
pod
návrhem
datovaným
26.
srpna
vlastnoručně
podepsáni.
Návrh
prý
vládou
neprojednaný,
a
nejspíš
tedy
se
zavřenýma
očima
hlavními
potentáty
podepsaný,
se
projednává
v
parlamentních
výborech.
Úžasné
na
něm
je
už
to,
že
v
této
podobě
vůbec
vznikl.
Že
někdo
dal
parlamentu
k
projednání
dokument,
který
například
ukládá
pod
pokutou
do
sto
tisíc
korun
povinnost
poskytovat
ouřadům
tiskovou
plochu
či
vysílací
čas
pro
"neodkladná
sdělení
ve
veřejném
zájmu".
Pozastavme
se
u
tohoto
paragrafu.
Co
si
asi
mysleli
ti
spisovatelé
zákonů
"z
dílny
Čalfova
kabinetu"
při
jeho
koncipování?
Že
tisk
je
institut
neschopný
rozeznat
naléhavost
veřejného
zájmu,
a
tudíž
že
je
nutno
ho
k
publikaci
veřejně
naléhavých
proklamací
nutit
pod
pokutou?
Že
MF
DNES
neotiskne
-
dejme
tomu
-
mobilizační
vyhlášku
proti
invazi
Marťanů,
leda
se
jí
bude
hrozit
biřicem
a
finanční
baštonádou?
Skvělý
je
i
paragraf
deset.
Podle
něho
má
"fyzická
nebo
právnická
osoba"
právo
na
uveřejnění
odpovědi
na
uveřejněné
stanovisko
či
názor,
který
se
jí
přímo
dotýká.
Zraku
naší
fantazie
se
naskýtá
výhled
na
noviny,
od
první
po
poslední
stranu
naplněné
zásadními
vyjádřeními
zelinářů,
poslanců,
skořápkářů
a
ministrů,
o
jejichž
činnosti
byl
vysloven
názor,
který
se
jich
přímo
dotýkal.
Ne
dosti
na
tom,
dle
paragrafu
14
nesmí
být
zásadní
vyjádření
či
dementi
pana
zelináře,
poslance
atd.
ve
stejném
čísle
novin
komentováno.
Podle
těchto
zákonů
by
se
noviny
rychle
přeměnily
z
deníků
na
dementníky!
Existenci
tohoto
návrhu
pokládám
za
úžasnou,
není
ale
nelogická.
Prolistujte
tisk
od
začátku
roku
1990.
Po
celou
dobu
nové
éry
se
novináři
ohrazují
proti
pohrdavému
postoji
k
tisku.
Ten
má
samozřejmě
své
příčiny.
Takovým
lidem
pak
záleží
na
mínění
veřejnosti,
neboť
vědí,
že
tisk
není
žádná
převodová
páka
totalitní
strany,
opravuji,
demokratických
stran.
Vědí,
že
tisk
je
zrak
a
uši
a
oči
veřejnosti.
Novinář
se
činovníka
ptá
na
to,
na
co
by
se
ptal
občan,
kdyby
měl
k
tomu
možnost.
Činovníkovi
je
to
mnohdy
nepříjemné,
obtěžuje
ho
to.
Uvedu
příklad
každému
známý:
panu
místopředsedovi
federální
vlády
Mackovi
samozřejmě
vadí,
když
se
ho
novinář
ptá,
kde
chce
vzít
desítky
miliónů
na
nové
podnikání,
když
to
staré
skončilo
multidesítkomiliónovým
fiaskem.
V
takovém
kolizním
případě
je
tré
možností:
buď
nebýt
činovníkem,
nebo
nepodnikat
-
anebo
způsobit,
aby
se
novinář
na
nic
neptal.
S
ohledem
na
riziko
žalob
zdůrazňuji,
že
si
nemyslím,
že
by
pan
Macek
byl
za
návrh
nového
tiskového
zákona
odpovědný,
vždyť
vláda
se
jím
údajně
ani
nezabývala,
jenom
ho
rukou
premiéra
podepsala.
Je
ale
fakt,
že
činovníkům
obávajícím
se
nepříjemných
dotazů
by
takový
zákon
převelice
prospěl.
Co
dodat?
Činovník
zůstane
činovníkem,
i
kdyby
štůčky
sametu
padaly.
Tak
dlouho
tisk
chránil
"naši
křehkou
demokracii",
až
se
zrodila
zákonná
zrůda,
který
nemá
s
demokracií
mnoho
společného.
Doporučuji
vrátit
parchanta
do
košíčku,
postrčit
po
vodě
a
na
hloubce
ho
převrhnout.