Ve
Francii
není
ani
vítězů,
ani
poražených
POTVRDILA
SE
TAK
PŘEDPOVĚĎ
JEJÍHO
PREZIDENTA
Paříž
(Od
našeho
stálého
zpravodaje)
-
Francie,
jako
nějaká
postava
vymyšlená
Moliérem,
odvážila
v
nedělním
referendu
svou
odpověď
na
apatykářských
vážkách:
51,05
procenta
pro
ratifikaci
maastrichtské
dohody
ustavující
Evropskou
unii,
zbytek
-
představující
téměř
stejný
počet
hlasů
-
proti.
Takto
mimochodem
potvrdila
to,
co
prezident
Mitterrand
hlásal
po
několik
měsíců,
že
v
tomto
referendu
nebude
"ani
vítězů,
ani
poražených".
Věru,
je
tomu
tak
a
žádný
ze
stoupenců
"ano"
se
nemůže
chvástat
tak
mizerným
výsledkem
a
vydávat
ho
za
vítězství.
Toto
kratičké
"ano",
vyjádřené
bez
nadšení,
je
přesně
to,
co
Francouzům
vyhovuje.
Vysokou
účastí
(více
než
70
procent)
ukázali
světu
svou
zodpovědnost
a
to,
že
neberou
věc
Evropy
na
lehkou
váhu.
Tím,
že
Maastricht
"prošel",
Evropanům
nepokazili
hru
a
zároveň
dali
najevo
své
vlastní
vládě,
že
mandát,
který
jí
dávají
k
vedení
evropské
politiky,
je
patřičně
podmíněný.
Pod
podmínkou
není
pouze
současná
vláda,
ale
všechny
budoucí,
včetně
té,
která
by
mohla
vzejít
z
vítězství
opozice
v
příštích
parlamentních
volbách
v
březnu
příštího
roku.
Přes
všechny
obavy,
že
dojde
ke
smíchání
žánrů
-
vnitřní
politiky
a
věcí
sjednocení
Evropy
-
Francouzi
nakonec
předvedli
svou
demokratickou
vyspělost:
odmítnutí
Maastrichtu
či
vlažný
postoj
k
němu
není
odmítnutím
politiky
té
či
oné
vlády,
ale
civilizace,
o
které
se
mnozí
domnívají,
že
vznikne
spolu
s
evropským
sjednocením.
Dostala-li
Evropa
coby
dárek
své
budoucí
spojení,
Francouzzi,
kteří
jí
ho
dali,
si
současně
dokázali,
nakolik
jsou
rozliční.
Francie
rozdělená
na
levici
a
pravici
ve
světle
referenda
jaksi
dočasně
zanikla.
Ale
o
to
víc
se
projevila
jiná
dělení:
na
proevropská
města
a
konzervativnější,
do
sebe
uzavřenou
vesnici.
Na
východní
a
západní
Francii,
které
hlasovaly
"ano"
(ve
Štrasburku
přes
70
%),
a
odmítavý
jih,
zejména
pobřeží
Středozemního
moře.
Dělení
ovlivněna
nejen
geografií,
ale
taktéž
sociologií:
průzkumy
ukazují,
že
strach
z
neznáma,
které
se
nazývá
Evropou,
je
silnější
v
nižších
společenských
vrstvách,
méně
schopných
se
adaptovat
na
nové
podmínky.
Francie
se
také
značně
rozdělila
podle
generací:
na
mládež,
která
se
evropského
dobrodružství
nebojí,
a
starší
generaci,
která
by,
jak
se
patří,
radši
zůstala
při
starém.
Toto
vše
jsou
přirozeně
pouhá
schémata.
Zásluhou
referenda,
a
ne
zrovna
druhotnou,
je
však,
že
jim
dovolilo
se
vykreslit.
Nyní
nastává
návrat
k
vnitřní
politice,
kde
už
tolik
nemusí
být
brány
ohledy
na
to,
co
si
v
cizině
pomyslí.
Francouzi
spolu
se
sebou
a
proti
sobě.
Ti,
kdo
se
dočasně
spojili
-
"kvůli
Maastrichtu"
-
budou
zas
nuceni
klást
důraz
na
rozdílnost
svých
politických
koncepcí.
A
obraz
Francie
-
zároveň
otevřené
a
opatrné
-,
který
před
nimi
vyvstal
v
souvislosti
s
evropským
referendem,
jim
v
této
formulaci
zajisté
poslouží.