Televize
Vladimír
Just
Hodina
s
Benešem
V
sobotním
KLUBU
NETOPÝR
to
konečně
zajiskřilo!
Po
řadě
nemastných
neslaných
(monologických?)
debat,
rozšafně
moderovaných
k
vzájemnému
přitakávání,
vznikl
skutečný
spor.
Edvard
Beneš
byl
tématem
natolik
kontroverzním,
že
přivedl
do
varu
i
nejserióznější
historiky.
Není
jim
co
závidět:
Beneš
patří
mezi
ty
kultovní
osobnosti,
kterých
si
vážíme
tím
méně,
čím
více
se
o
nich
dovídáme.
Jediné,
co
je
tu
nesporné,
je
jeho
rozpornost:
přesvědčený
demokrat,
Masarykův
legitimní
nástupce
-
a
zároveň
politik
bytostně
autoritářský,
kabinetní,
nepřístupný
kritice,
zvyklý
rozhodovat
sám.
Sám
si
vytrucoval
za
války
dvojí
nedůstojnou
cestu
do
Kremlu,
kde
nabídl
nenasytnému
diktátorovi
suverenitu
státu
takříkajíc
na
podnose
-
nikoli
na
pět,
nýbrž
rovnou
na
dvacet
let
dopředu.
Právem
byl
obdivován
pro
své
věštecké
(promiňte:
prognostické)
schopnosti,
s
nimiž
téměř
na
den
předpověděl
válečný
požár.
To
mu
však
zvedlo
sebevědomí
natolik,
že
se
v
odhadech
úmyslů
druhého
masového
vraha
20.
století
fatálně
(pro
nás
všechny)
přepočítal.
Čteme-li
dnes
Benešovy
diletantské
charakteristiky
Stalinova
"postupně
se
humanizujícího"
režimu,
polévá
nás
hrůza.
Přitom
neuškodí
si
znovu
a
znovu
připomínat:
není
nikterak
naší
zásluhou,
že
jsme
o
půl
století
moudřejší.
Ať
už
udělal
Beneš
rozhodnutí
jakkoli
chybná,
činil
je
v
časech
pro
náš
stát
i
Evropu
nejtěžších.
To
je
prvé
konstatování,
jež
mi
v
Netopýru
scházelo.
Druhé:
na
přímou
Přidalovu
otázku,
zda
na
české
straně
existoval
někdo,
kdo
Benešovy
iluze
o
Stalinovi
nesdílel,
měla
zaznít
přinejmenším
dvě
jména
z
prezidentova
bezprostředního
okolí:
ministr
Ladislav
Feierabend
a
generál
František
Moravec.
A
do
třetice
tu
nezaznělo,
že
jsme
byli
v
Evropě
jediní,
kdo
jsme
vzdali
území
bez
jediného
výstřelu,
ačkoli
státy
a
národy
mnohem
menší
a
hůře
vyzbrojené
(Belgie,
Holandsko,
Dánsko,
Norsko,
Finsko)
proti
agresi
bojovaly
-
a
to
v
beznadějnějším
postavení.
Kdybychom
se
nechali
porazit
jako
ostatní,
nemuseli
jsme
potom
dodatečně
před
světem
dokazovat
rezistenci
kupříkladu
atentátem
na
Heydricha.
Ve
světle
těchto
faktů
se
hroutí
i
alibistická
představa
Jaroslava
Valenty
(jemuž
obrana
Benešova
autoritářství
za
každou
cenu
přenesla
do
úst
i
výrok,
že
"parlament
byl
příslovečná
žvanírna"):
nemohli
jsme
se
údajně
bránit
proto,
že
bychom
se
v
očích
Západu
stali
viníky
války;
rozuměj
my,
napadení.
Jako
kdyby
to
jediné,
zač
sklízeli
Mnichované
doma
ovace,
nebylo
to,
že
přinesli
mír.
Kdyby
jejich
mír
vedl
za
pár
dní
k
válce,
mohlo
být
všechno
jinak...
Ale
po
bitvě
je
každý
voják
generál
a
po
skončení
Netopýru
každý
divák
nejpohotovějším
z
diskutujících.