Reklamy
etické,
či
pravdivé?
Tento
týden
zasedala
podruhé
arbitrážní
komise
Rady
pro
reklamu.
Ze
čtyř
stížností
na
neetickou
reklamu,
které
projednala,
byly
dvě
uznány
jako
odporující
kodexu
reklamy.
V
prvním
případě
(jednalo
se
o
billboardy
s
nápisem
"Neomezená
rychlost")
lze
považovat
rozhodnutí
rady
za
legitimní.
Nápis
lze
skutečně
chápat
jako
matení
řidičů,
ale
i
jako
navádění
k
nezákonné
činnosti,
což
také
jeden
z
bodů
Kodexu
reklamy
vylučuje.
Rozhodnutí
o
neetičnosti
druhého
billboardu
je
již
složitější.
Nahá,
pomalovaná
dívka
na
kříži
měla
pobuřovat
náboženské
cítění.
Rozhodnutí
Rady
pro
reklamu
(doporučilo
dotyčné
agentuře
stažení
plakátu
do
čtyř
dnů)
však
bylo
jednoznačné.
Podle
výkonného
ředitele
rady
Juraje
Podkonického
porušil
billboard
bod
3.5.
Kodexu
reklamy,
hovořící
o
tom,
že
reklama
nesmí
obsahovat
nic,
co
by
hrubým
a
nepochybným
způsobem
odporovalo
náboženskému
nebo
národnostnímu
cítění
spotřebitelů.
Hranice
hrubého
a
nepochybného
je
jen
těžce
postihnutelná.
Billboard
s
dívkou
na
kříži
je
každopádně
nápaditý
a
graficky
špičkově
připravený.
Svou
originalitou
se
vymyká
šedi
ostatních
billboardů,
proti
prázdnotě
jiných
má
alespoň
nápad.
Rada
pro
reklamu
ale
již
rozhodla
a
autor
reklamy
není
první
ani
poslední,
kdo
narazil
s
netradičně
použitým
církevním
motivem.
Problémy
Benettonu
s
billboardem
mnicha
a
jeptišky
v
Polsku
jsou
dostatečně
známé.
Překvapivá
je
pouze
skutečnost,
že
zmíněný
motiv
narazil
v
České
republice,
která
byla
v
otázkách
parafrází
náboženských
motivů
většinou
tolerantní
a
liberální,
a
že
k
tomu
stačilo
zřejmě
jen
několik
dopisů
od
pobouřených
občanů
(šéf
rady
totiž
žádnou
významnější
námitku
konkrétně
neuvedl).
V
této
souvislosti
není
bez
zajímavosti
samo
postavení
Rady
pro
reklamu.
Zmíněnou
instituci
si
vytvořila
sama
Asociace
reklamních
agentur,
jako
určitého
garanta
pravidel,
podle
kterých
by
se
měly
jednotlivé
agentury
chovat.
Celou
věc
však
lze
vyložit
i
obráceně.
Nelze
totiž
vyloučit,
že
založením
rady
chce
asociace
ukázat,
že
je
sama
schopna
kontrolovat
činnost
sdružených
reklamních
agentur,
a
tím
již
předem
vyloučit
možný
zájem
státu
o
kontrolu
v
této
oblasti.
Jiným
sporným
momentem
je
skutečnost,
že
i
agenturám
jde
o
rozdělení
trhu,
a
nedá
se
tudíž
vyloučit
prorůstání
zájmů
určitých
subjektů
do
rady,
které
by
případně
mohlo
ovlivňovat
i
její
rozhodování.
Jak
se
Rada
pro
reklamu
vyprofiluje
a
jak
bude
její
činnost
společností
vnímána,
ukáže
teprve
čas.
Prozatím
se
zabývala
pouze
stížnostmi
na
neetickou
reklamu.
Pokud
má
mít
ale
podobná
instituce
smysl,
měla
by
svou
pozornost
zaměřit
hlouběji,
k
samé
pravdivosti
reklamy
a
k
jejím
klamavým
formám.