Martina
Hingisová:
"Hráčky
mě
akceptovaly"
Čtrnáctiletou
tenisovou
hvězdičku
vede
maminka
k
tomu,
aby
měla
v
životě
vždy
z
něčeho
radost
Prolomení
bariéry
nevraživosti
ze
strany
hráček
považuje
Martina
Hingisová
za
nejlahodnější
vítězství
během
pětiměsíčního
účinkování
v
ženském
tenise.
Švýcarka
z
Rožnova
pod
Radhoštěm,
jejíž
prorokovaná
kariéra
by
měla
přesáhnout
nebesa,
vstoupila
do
profesionálního
ringu
loni
v
říjnu
na
turnaji
v
Curychu
těsně
po
svých
čtrnáctých
narozeninách.
Slovem
"tyátr"
vystihuje
Martina
s
maminkou
Melanií
Zoggovou-Hingisovou
podzimní
dění,
které
provázelo
první
krůček
nejmladší
vítězky
juniorky
French
Open
(12
let
a
osm
měsíců),
Wimbledonu
a
finalistky
US
Open
mezi
dospělé.
"Na
začátku
to
bylo
tvrdé,
protože
díky
reportérům
přišla
Martina
s
velkým
cirkusem,
který
hráčkám
vadil,
a
čekaly,
jak
se
bude
chovat,
co
vlastně
umí.
Nejsem
ráda
někde
na
okraji,
a
proto
je
prima,
že
Martina
dokázala,
že
mezi
ně
patří,"
vzpomíná
maminka.
Její
dcera,
klubovou
příslušností
hráčka
Prostějova,
porazila
v
1.
kole
v
Curychu
protřelou
Američanku
Fendickovou
a
prohrála
až
s
Pierceovou
ze
světové
desítky.
"Start
nemohl
být
lepší.
Byla
jsem
pod
obrovským
tlakem
a
očekáváním,
proto
vítězství
nad
Fendickovou
bylo
tak
důležité.
Ukázala
jsem,
že
opravdu
něco
umím,"
dodává
Martina.
Na
turnajích
ve
Filderstadtu
(porazila
mj.
Sukovou)
a
v
Essenu
(Hackovou
ze
světové
dvacítky)
už
postoupila
do
čtvrtfinále
a
když
pak
v
lednu
v
Sydney
dostala
i
McGrathovou,
stala
se
právoplatnou
členkou
velkého
tenisu.
V
současnosti
je
52.
na
žebříčku
WTA.
"Zprvu
jsme
se
musely
hodně
snažit,
aby
hráčky
pochopily,
že
superhvězdu
z
Martiny
udělaly
jen
noviny,
ale
ona
si
na
nic
nehraje
a
má
jako
člověk
jiné
hodnoty,
než
být
středem
pozornosti,"
podotýká
maminka.
Dnes
už
Martina
oprávněně
říká,
že
mezi
profesionální
hráčky
patří:
"Akceptovaly
mě
díky
mým
výsledkům,
v
Austrálii
mi
v
šatně
gratulovaly,
už
upřímně,
ne
že
by
musely."
Sama
zase
úzkostlivě
dbala
na
to,
aby
každého
slušně
pozdravila,
což
prý
není
v
tenise
pravidlem,
neboť
některé
hráčky
se
omezí
na
"ahoj",
až
když
člověk
proti
nim
stojí
a
není
vyhnutí.
Příkladem
tenistky
přívětivé
na
kurtě
i
mimo
je
prý
Gabriela
Sabatiniová,
která
Martinu
v
Austrálii
požádala
o
trénink.
"Všechny
si
chtějí
Martinu
otestovat,
nevybíráme
si,
kdo
přijde
první,
s
tím
trénujeme,"
říká
maminka
a
trenérka
v
jedné
osobě.
Právě
sblížení
s
ostatními
hráčkami
během
australského
turné
podle
ní
způsobilo,
že
dceru
začal
tenis
skutečně
bavit.
"Jednak
se
jí
líbila
země,
poznala,
co
se
před
ní
díky
tenisu
otvírá,
a
hlavně
atmosféra
v
šatně
se
změnila."
Martina
souhlasí,
že
její
motivace
stoupla:
"Pokud
nemám
na
kurtě
vypadat
trapně,
musím
se
prostě
víc
snažit.
Na
juniorských
turnajích
jsem
všechny
porážela
a
mohla
si
myslet,
že
jsem
nejlepší.
Když
jsem
vyhrála
set,
druhý
často
soupeřka
vypustila,
to
profesionálka
neudělá,
už
jsem
prohrála
i
z
mečbolu."
Sympatickým
požitkem
plynoucím
z
tenisu
jsou
i
odměny,
díky
kterým
si
může
dovolit
svého
největšího
koníčka,
tedy
skutečného
koně
Montanu.
První
cesta
Martiny
z
kurtu
pravidelně
vede
do
stájí,
a
to
i
na
turnajích
po
celém
světě,
protože
nejlépe
relaxuje
v
sedle.
Touhu
po
lepším,
parkurovém
koni
zatím
maminka
drží
na
uzdě:
"Až
bude
hrát
líp
a
vydělá
si
na
to."
To
nemusí
být
pro
dívku,
jejíž
prvním
tenisovým
výdělkem
byla
v
sedmi
letech
stokoruna
od
dědy
za
vyhraný
turnaj,
hudba
daleké
budoucnosti,
ale
maminka
ji
vychovává
ke
střídmosti:
"Když
se
Martině
něco
podařilo,
dala
jsem
jí
nějakou
drobnost,
třeba
knížku,
něco,
o
co
stála,
co
by
jí
udělalo
radost.
Vedla
jsem
ji
k
tomu,
aby
vždy
měla
v
životě
z
něčeho
potěšení,
protože
dokud
se
člověk
raduje,
že
si
třeba
za
pár
franků
něco
koupí,
tak
je
ten
život
pěkný."
Martininy
rostoucí
příjmy
systém
rodinného
rozpočtu
nijak
nezasáhly.
"Fungujeme
jako
obyčejná
rodina,
o
penězích
normálně
mluvíme,
ale
ne
jestli
jsou
to
moje
peníze
nebo
její.
Doteď
se
vlastně
do
Martiny
jen
investovalo,
na
jaře
třeba
budeme
stavět
kurt."
Ve
švýcarském
Trübbachu,
kde
žijí,
by
měla
vyrůst
kopie
melbournského
dvorce
se
středně
rychlým
povrchem
Rebound
Ace,
na
kterém
se
dá
hrát
prakticky
celý
rok
a
hlavně
Martina
s
ním
měla
největší
problémy.
Díky
neomezené
tréninkové
kapacitě
tak
přilákají
sparringpartnery,
kterých
ve
Švýcarsku
moc
není.
"Vyhlédli
jsme
si
starší
dům
a
tam
upravíme
pokoje
pro
tenisty-hosty,"
plánuje
maminka,
která
v
Trübbachu
trénuje
několik
dětí
a
nedávno
byla
jmenovaná
kapitánkou
švýcarského
týmu
pro
Pohár
federace.
Martina
Hingisová
převzala
ve
své
adoptivní
zemi
tenisovou
štafetu
po
Hlaskovi
a
Rossetovi,
v
loňské
anketě
o
nejlepšího
sportovce
helvétského
kříže
skončila
druhá
za
lyžařkou
Vreni
Schneiderovou.
Čtrnáctiletá
dívenka
už
se
jen
tak
v
davu
neztratí,
ve
věku,
kdy
ostatní
žadoní
u
svých
idolů
o
podpisy,
je
ona
sama
rozdává:
"Já
jsem
na
sbírání
autogramů
nikdy
nebyla,
jen
jednou,
to
mi
bylo
asi
deset,
jsem
si
řekla
v
Curychu
o
podpis
Selešové."
Podle
maminky
to
však
patří
k
věci:
"Sophie
Lorenová
jednou
řekla
-
,všichni
chtějí
nahoru
a
když
tam
jsou,
tak
naříkají,
že
jim
sláva
vadí.'
To
je
přesné,
každý
přece
dělá
vše
proto,
aby
se
dostal
vzhůru,
takže
ať
pak
nevykládá,
že
mu
popularita
vadí.
Martině
se
nic
nestane,
když
se
pár
lidem
podepíše."
Ruku
v
ruce
s
postupem
na
tenisovém
žebříčku
přichází
Martina
do
kontaktu
s
lidmi
z
prominentních
vrstev.
Ale
třeba
urozenost
vévodkyně
z
Kentu,
která
jí
předávala
wimbledonský
talířek,
na
ni
nijak
nezapůsobila:
"Moc
mi
toho
neřekla,
stejně
je
tam
spíš
na
okrasu."
Zážitkem
pro
ni
spíš
byla
akce
předních
švýcarských
sportovců
včetně
olympijského
vítěze
koulaře
Günthöra,
kteří
v
St.
Moritz
zapřáhli
koně
a
závodili
v
jízdě
na
lyžích,
nebo
oběd
se
zpěvákem
DJ
Bobem.
Nelíčená
setkání
ji
potěší,
hlavně
nelámat
věci
přes
koleno.
"Já
si
myslím,
že
Martina
má
jít
tam,
kam
patří,
všechno
chce
svůj
čas,"
říká
maminka.
Podstrojování
turnajových
pořadatelů,
počínaje
luxusnějším
hotelem
po
víc
tréninkových
hodin
na
centrkurtu,
ani
nevyužívají.
"Nechceme
mít
nic
extra,
jsme
normální
a
doufám,
že
normální
i
zůstaneme."